Když rachot tanků probudil několik generací

Bylo mi třináct let a pomalu končily prázdniny, které jsem trávil s rodiči na chatě v Plané nad Lužnicí. Až do rána 21. srpna 1968 pro mě probíhaly naprosto senzačním způsobem. Louky voněly letním deštěm a zdálo se, že nás čeká další krásný den. Mezi čtvrtou pátou ráno probudil maminku vzdálený, neznámý hluk.

Potichu pustila tranzistorové rádio a s překvapením se zaposlouchala do jakési přihlouplé sci-fi o přepadení Československa armádami pěti socialistických států pod vedením Moskvy. Rusáci! Hluk nejenže neustával, ale sílil a zvolna se měnil v nesnesitelný rachot, který probudil nejen nás ostatní, co jsme spali bezstarostným prázdninovým spánkem. Probudil i celou generaci zabedněnců, věřících v komunismus a v přátelství se Sovětským svazem. Rachot komunistických tanků, valících se po budějovické silnici směrem na Tábor a Prahu, otevřel oči všem, kteří do té doby mohli předstírat, že nevidí, neslyší a snad ani netuší, jaká zvěrstva se kolem nich od února 1948 dějí. To už naše dřevěná chata duněla jako při zemětřesení.

Maminka plakala. Běželi jsme s tátou k silnici, po které se valily tanky s ozbrojenými Rusáky, a nevěřili jsme svým očím. Louky přestaly vonět létem, všude smrděla nafta a střelný prach po dávkách z kalašnikovů pálených nesmyslně do nebe. Ti agresivní ruští pitomci se asi taky báli. Táta křičel „Pačemu vy zděs?“, nikdo mu neodpovídal. Navzdory časné hodině byla silnice lemovaná lidmi, kteří okupantům hrozili pěstmi, stejně jako v roce 1939 nacistům.

Od jara byla ve vzduchu naděje na normální život, jaký jsme v té době znali jen z filmů nebo z vyprávění šťastlivců, kteří se dostali na západ. A pak přišlo tohle srpnové probuzení. Tento způsob léta, zdá se mi poněkud nešťastným, říkal táta v kinech divákům Rozmarného léta a věta se stala jedním z okřídlených symbolů onoho léta.

V jedenáct hodin dopoledne zastavila před naší chatou černá Tatra 603, vystoupili dva pánové, a ptali se po tátovi. Dost hrozivá situace. Otec, který patřil nejen na poli kultury k nestranickým exponentům Pražského jara, se s námi rozloučil očima a zeptal se pánů, co chtějí. Ukázalo se, že jsou z vedení nedaleké továrny Silon, kde před chvílí dělníci na bouřlivé schůzi hromadně trhali členské průkazy KSČ. Když se roznesla zpráva, že mají být zatýkáni první signatáři Dvou tisíc slov, neváhali a přijeli tátovi nabídnout, že ho nedají. Silný zážitek.

Musím myslet na to, jak úžasnou máme my Češi schopnost držet při každé katastrofě pár dní při sobě. Jako bychom náhle uviděli věci v jasných a ostrých obrysech, rozeznáváme neomylně, na čí straně je dobro a kde je zlo. Kde pravda, kde lež. Pár dní uběhne jako voda, obrysy se zvolna rozostří a my se zase vracíme k normálu. K normalizaci. Kolaboranti a vlastizrádci pod ochranou ruských tanků zvedli hlavy. Neschopní i všehoschopní nýmandi se třásli vzrušením, že nastávají jejich časy.

Co mi to jenom připomíná? Podobnost s dneškem čistě náhodná. Člověka to nutí k zamyšlení. Dnes tu přece žádné ruské tanky nemáme. A přece jsme nuceni poslouchat přisprostlé bonmoty o ruských kalašnikovech, kterými lze nedemokraticky odstranit demokracii. A kolaboranti a vlastizrádci znovu zvedají hlavy, povzbuzováni nejvyššími představiteli vlastní země. Jaká hanebnost! Jestlipak přijde jednou po zločinu i trest?

Není zde článek celý?