Krvavá minulost komunistů, Grebeníčkové a Babišova vláda 2018

Předseda KSČM Vojtěch Filip (vpravo) se svým předchůdcem Miroslavem Grebeníčkem | FOTO: ČTK

Projednávání důvěry nové vlády Andreje Babiše v poslanecké sněmovně si 11. července 2018 poslanecký klub Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM) užíval. Ostatně nebylo divu, i přes špatný výsledek loňských říjnových voleb, jde z nemalé části také o jejich vládu. První od listopadu 1989.

Velkou pozornost vyvolalo hned na počátku demagogické vystoupení bývalého předsedy KSČM z let 1993 až 2005 a stávajícího poslance Miroslava Grebeníčka, zejména jeho provokativní srovnání komunistického totalitního režimu s polistopadovou složitou obnovou parlamentní demokracie, právního státu, svobodného podnikání či snahou o odhalení a nápravu komunistických zločinů.

Během následné diskuse logicky přišla řeč i na „jistého mého rodinného příslušníka“, jak sám komunistický poslanec neosobně nazval svého otce. Alois Grebeníček (1922–2003) nastoupil do služebního poměru příslušníka Sboru národní bezpečnosti již po skončení II. světové války, v letech 1949 až 1951 – v době nejkrvavějšího stalinsko-gottwaldovského teroru – se na krajském velitelství Státní bezpečnosti Uherské Hradiště vypracoval z řadového vyšetřovatele až na zástupce velitele vyšetřovacího oddělení a dosáhl hodnosti podporučíka. Dne 31. ledna 1952 měl na vlastní žádost Státní bezpečnost opustit, aby se do ní v roce 1954 neúspěšně pokusil vrátit.

Součástí politického působení KSČM na české politické scéně bylo a stále ještě je popírání a bagatelizování komunistických zločinů, odmítání jejich řádného vyšetření a odsouzení, otevřená podpora utajování a neotevírání archivů předlistopadových mocenských složek, zejména samotné státostrany a bezpečnostních složek včetně Státní bezpečnosti. Relativizace procesu vyrovnávání se s totalitní minulostí ve všech rovinách politických i věcných má svůj pragmatický důvod – vyžaduje to komunistických elektorát, členstvo strany, ruští přátelé, a jsou zde, jak uvidíme, i osobní či rodinné důvody. Tento postoj lze navíc postavit proti stávajícími postkomunistickému demokratickému uspořádání.

Vyšetřování a trestní stíhání zločinů spáchaných v letech 1949 až 1950 na krajském velitelství Státní bezpečnosti Uherské Hradiště zahájil příslušný policejní orgán – Úřad dokumentace a vyšetřování činnosti Státní bezpečnosti sdělením obvinění Vladimíru Zavadilíkovi (29. 9. 1994), Ludvíku Hlavačkovi (4. 10. 1994) a Aloisi Grebeníčkovi (23. 11. 1994). Vyšetřování bylo vedeno pod spisovou značkou ČVS: ÚDV-28/Vt-94.

Jediným veřejným zdrojem informací je dnes o této kauze bohužel pouze poměrně nepřehledný, neúplný a ve svém celku spíše zavádějící přehled umístěný na webové stránce Policie ČR, cituji: „Obvinění měli jako příslušníci KV StB v Uherském Hradišti ve funkcích vyšetřovatel oblastní úřadovny, politický pracovník, vedoucí oblastní úřadovny [správně: Krajského velitelství StB] v letech 1949 – 50 používat při výsleších elektrického proudu a fyzického násilí bitím k donucení vyslýchaných, aby vypovídali, a tím se měli dopustit tr. činu ublížení na zdraví dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu jednak samostatně i jako spolupachatelé podle § 8 odst. 1, § 9 odst. 2 k § 222 odst. 1 tr. zákona.“ Srov. http://www.policie.cz/clanek/resene-pripady.aspx

Návrh na obvinění trojice bývalých příslušníků Státní bezpečnosti podal vyšetřovatel Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu 14. října 1996. Okresní státní zastupitelství (OSZ) v Uherském Hradišti se s podnětem u všech tří obviněných ztotožnilo a dne 12. února 1997 podalo obžalobu.

Nejprve byl obžalovaný Vladimír Zavadilík (nar. 1921) Okresním soudem v Uherském Hradišti 21. ledna 2000 zproštěn obžaloby, následně rozsudek 9. srpna 2000 zrušil Krajský soud v Brně a prostřednictvím OSZ vrátil k došetření vyšetřovateli. Dne 18. června 2001 zpracoval vyšetřovatel druhý návrh na podání obžaloby a hned následujícího dne státní zástupce podal novou obžalobu.

Okresní soud v Uherském Hradišti 29. listopadu 2001 odsoudil Zavadilíka k trestu odnětí svobody na dva roky s odkladem na pět let, následně 4. února 2002 Krajský soud v Brně rozhodl o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v délce dvou let ve věznici s dozorem, přičemž ho uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. z., jehož se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době v polovině ledna 1949 jako výkonný orgán oblastního úřadu StB Zlín se v případě vyšetřovaného D. L. účastnil jeho bití obuškem přes chodidla, nutil ho k mnoha dřepům a pouštěl mu do těla elektrický proud, aby ho přiměl k výpovědi, čímž poškozenému způsobil těžkou duševní poruchu v trvání 3-5 měsíců, hluboké krevní podlitiny a výrony, v důsledku kterých hrozila zástava srdeční činnosti, přičemž takovýto způsob výslechu byl hodnocen jako kruté týrání.

V polovině července vyhověl okresní soud žádosti Zavadilíka o nenastoupení výkonu trestu ze zdravotních důvodů a počátkem prosince 2002 zamítl nejvyšší soud dovolání odsouzeného proti odsuzujícímu rozsudku. Rozsudek nabyl právní moci. Srov. http://www.policie.cz/clanek/pravomocne-rozsudky.aspx (Zavadilik Vladimir, I, II).

Dne 22. listopadu 2001 přerušil soud trestní stíhání Ludvíka Hlavačky (1911–2005), bývalého velitele oblastní úřadovny StB v Uherském Hradišti (od 22. 3. 1948), krajského velitelství StB v Gottwaldově (od 1. 1. 1949), velitele Pohraniční stráže (od 20. 10. 1950) a následně dokonce náměstka ministra vnitra (1955–1962) v hodnosti generálmajora, neboť jej nebylo možno pro těžkou chorobu předvolat. Situace se nezměnila ani po zpracování znaleckého posudku k posouzení zdravotního stavu obžalovaného. Až v důsledku jeho úmrtí 29. srpna 2005 bylo trestní stíhání zastaveno.

Ani u posledního z bývalých příslušníků Státní bezpečnosti nebylo dosaženo světské spravedlnosti. Ve věci obžalovaného Aloise Grebeníčka nařídil okresní soud v Uherském Hradišti první líčení na 11. dubna 2002, a protože se ze zdravotních důvodů nedostavil, došlo k odročení na neurčito. Hlavní líčení stanovené na 24. února 2003 bylo pro změnu odročeno z důvodu nemoci obhájce. Další termín o měsíc později se posunul z důvodu hospitalizace obžalovaného. Ani poslední hlavní líčení nařízené na 12. května 2003 se soudkyni nepodařilo z důvodu nemoci obžalovaného zahájit. Alois Grebeníček zemřel 27. července 2003 a následně bylo i toto trestní stíhání zastaveno.

Co to vlastně všechno v kontextu současné společenské a politické situace znamená? Že máme na tuto zločinnou minulost zapomenout a ponechat ji jen „objektivním“ historikům? A politické či morální konsekvence také ponechat stranou, ve jménu „vyšší moci“ (a to jak v souvislosti s bývalým Grebeníčkovým předsednictvím KSČM, tak i participací KSČM na vládě Andreje Babiše, nomenklaturního kádru z normalizační éry, spjatého navíc se Státní bezpečností)? Máme pominout ty všechny umučené, dohnané k sebevraždám, zabité, zavražděné, popravené, atp. Z čeho pramení polistopadová legitimita demokratického vývoje naší společnost, našeho státu – neodvíjí se od stovek tisíc totalitním režimem různě postižených občanů? Lze za této situace například jen budovat důvěryhodný právní stát?

Všichni tři uvedení bývalí příslušníci Státní bezpečnosti patří mezi 192 osob stíhaných až dosud vyšetřovateli Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (a z nich 101 obviněných státními zástupci), tj. představitelů totalitního režimu, k nimž se podařilo i přes dlouhý časový odstup soustředit důkazy o jejich závažné trestné činnosti. Přestože k rozsudku v kauze „Uherské Hradiště“ soudy dospěly pouze v jednom případě (Zavadilík), u obou zbývajících (Grebeníček, Hlavačka) můžeme konstatovat, že se s trestní kvalifikací vyšetřovatelů alespoň formálně právně identifikovali státní zástupci. Nešlo tudíž o nějakou svévoli vyšetřovatele či Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, jak naznačují představitelé KSČM, ale řádně vedené trestní stíhání, o jehož konci bohužel rozhodla vyšší moc a nikoliv justice.

Vybrané přílohy k tomuto článku prokazují, že oblastní úřadovna Státní bezpečnosti (od 1. 1. 1949 krajské velitelství StB) v Uherském Hradišti patřila z prozatím neznámých důvodů k místům s nejmučivější mírou komunistické represe. Jak vyplývá z podrobného svědectví samotného Aloise Grebeníčka (datovaného až téměř o šest let později!), zkonstruování a využívání tzv. elektrických bot, mučícího nástroje, překonávajícího středověkou torturu, na tomto pracovišti Státní bezpečnosti spolehlivě zastínilo všechny různé jiné formy represe a mučení, jako mlácení býkovcem či pěstmi.

V politické rovině, s ohledem na postoje nikoliv pouze syna někdejšího vedoucího představitele vyšetřovacího úseku Státní bezpečnosti v Uherském Hradišti, ale celou oficiální linii komunistické strany, je zjevné, že si tuto mocensko-politickou, historickou, právní či etickou zátěž berou s sebou do druhé vlády Andreje Babiše. Miroslav Grebeníček ani ostatní komunisté se před veřejností neočistí hloupými poukazy na „primitivní antikomunismus“. Právě díky jejich politickému postoji se tato krvavá minulost, s níž se dosud politicky či osobně ani zdaleka nevyrovnali, stává zátěží a politickým problémem i pro další členy koalice – ANO a sociální demokracii.

Příloha k článku: Dokumenty, které dokládají uvedené skutečnosti:

Ze zápisu o výpovědi s Karlem Hovězákem, Nižší vojenský prokurátor Brno, 18. 9. 1956: (…) Vyšetřování řídil tehdejší náčelník oblastní úřadovny [StB] v Uh. Hradišti, nynější náměstek MV gen-major Ludvík Hlavačka. Za jeho přímého vedení a na základě jeho rozkazů prováděli vyšetřování důstojník Ant. Vranka, (…), bytem v Gottwaldově a jistý Mareček, (…) dále jistý Čáňa, oba bytem v Uh. Hradišti. Tehdy tito soudruzi nás sami vyzývali, abychom se šli podívat na nové vyšetřovací pomůcky, tzv. „elektrické boty“, jejichž používání na vyšetřovancích bylo z počátku tajné, ale pak se mezi orgány [StB] proslechlo. Šlo o vložky do bot, spojené elektrickými dráty do induktoru, s nímž orgán reguloval voltové napětí. Vložka byla asi 25 cm dlouhá a široká 6-7 cm. Vyšetřovanec si vložku musil dát do boty, obul se, botu zašněroval a orgán řídil proud. Reakce vyšetřovance byla ta, že se celé tělo, zvláště ruce a nohy začaly kroutit a vyšetřovanec zoufalstvím skákal až 1 metr od země. Mezi orgány [StB] bylo použití této pomůcky posuzováno jako jedině účinné i tehdy, když ani po bití vyšetřovanec nemluvil. Právě po velkém bití byly tyto boty nasazovány. (…)
Ze zápisu o výpovědi svědka Aloise Čáni, Krajská prokuratura Brno, 29. 10. 1956: (…) K vyšetřování elektrickým proudem ještě uvádím, že tento způsob vyšetřování byl zaveden tehdejším velitele KV Stb Gottwaldov Hlavačkou; vyšetřovaní, kteří měli býti tímto způsobem vyšetřováni, byli určováni přímo Hlavačkou. Tohoto způsobu vyšetřování používali mimo mne i jiný příslušníci vyšetřovací skupiny, myslím, že je možno říci, že všichni, kteří v té obě byli na vyšetřovací skupině zařazeni. Nemohu nyní už uvést, jak dlouho se elektrického proudu při vyšetřování používalo. Bylo to zakázáno na rozkaz velitele Státní bezpečnosti z Prahy, protože v té době se dostal jeden moták z věznice o tomto způsobu vyšetřování až k s. Zápotockému. (…)
Ze zápisu o výpovědi Aloise Grebeníčka, Krajská prokuratura v Brně, 6. 10. 1956: (…) Byli to hlavně Čáň a Mareček, kteří prováděli na KV Stb v Uher. Hradišti vyšetřování elektrickým proudem, trýznění hladem a bitím. Toto jejich počínání jsme my ostatní příslušníci vyšetř. skupiny odsuzovali. Vyšetřování elektrickým proudem se dokonce před námi tajilo, věděl o něm pouze Hlavačka, Čáň a Mareček [z podkladů IMV vyplývá, že to nemohla být pravda – pozn. aut.], já jsem se o něm dověděl, až když už bylo asi 2 měsíce v provozu, a to ještě náhodně.  Vyšetřování elektrickým proudem spočívalo v tom, že na půdě v oddělené místnosti bylo normální vedení ze zásuvky elektrického proudu vedeno do plechové destičky, která se dávala vyšetřovaným do bot. Upřesňuji to tak, že to byly dvě destičky, od každého drátu jedna a do každé boty se dávala vyšetřovanému jedna destička, která byla přizpůsobena tvaru boty, jako například vložka. Proud se zapínal vypínačem na krátkou dobu, takže vyšetřovaný dostával elektrické rány. Lidi takto vyšetřované, kteří byli od Čáně a Marečka podobným způsobem trýzněni, jsme potom museli my vodit z místností na Kunovské ulici do věznice v Uher. Hradišti, pěšky, takže to budilo pozornost lidí, protože odvádění vyšetřovanci nemohli chodit. (…) Sám jsem viděl, jak Mareček s Čáněm vyšetřovali Lednického ve skupině faráře Huvara a spol. Tehdy jsem se vlastně dověděl, že se elektřinou vyšetřuje a jakým způsobem. Viděl jsem, jak Lednický po každém zapnutí proudu se skácel na záda na zemi a vydával bolestné skřeky. Pro mne samotného bylo bolestné se na to dívat.

Za co se sám ještě dnes stydím, je moje účast při vyšetřování ve skupině Včela, kde jsem se dal i já strhnout k násilnému jednání proti vyšetřovaným. Sám jsem v tomto případě vyšetřované fackoval, asi ve třech případech, ale ponejvíce tehdy, když drze se chovali a konstruovali nepravdivou trestnou činnost jiných osob. Při vyšetřování ve Včele byl používán i býkovec, a to vůči Klímovi, Melicharovi. Byl jsem u toho, když Holub začal bít Melichara býkovcem po zádech. Býkovec tam přinesl Holub. Podle mého názoru byla celá skupina do značné míry vyprovokovaná a vykonstruovaná (…).

Pavel Žáček, zakladatel a první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek, poslanec ODS

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Není zde článek celý?