Následoval Palacha a přežil. Musel jsem ukázat, že odmítám okupaci Československa, říká

Eliyahu Rips odmítal československou okupaci a na protest proti ní se pokusil upálit. Rodilý Lotyš zopakoval v dubnu 1969 čin Jana Palacha, ale na rozdíl od něj přežil. Rips ovšem zemřel pro okolní svět, přestal žít politicky a byl dokonce poslán do psychiatrické léčebny, kde se věnoval matematice. Dnes působí jako profesor na univerzitě v Jeruzalémě. Do Prahy přijel na premiéru filmu o Janu Palachovi. Deníku FORUM 24 poskytl rozhovor, ve kterém ale rozhodně nehovoří jen o minulosti.

Pane Ripsi, setkáváme se v Praze, tohle není vaše první návštěva. Líbí se vám tu?

Ano, moc se mi tu líbí. Naposledy jsem Prahu navštívil v roce 2009. Tehdy jsem byl pozván Institutem historických studií při příležitosti čtyřicátého výročí srpnových událostí.

Nyní jste přijel především na premiéru nového filmu o Janu Palachovi. Došlo během zhlédnutí snímku k určité identifikaci mezi vámi a filmovým charakterem?

Když jsem pozoroval blížící se sovětské tanky, odneslo mě to o padesát let zpátky. Všechny pocity se mi rázem vrátily. Bylo pro mě velmi důležité film vidět.

Jak jste trávil vy sám letní měsíce roku 1968?

Zrovna jsem dokončil první rok studia matematiky na univerzitě v Lotyšsku. Během výuky jsme měli jeden den v týdnu povinný vojenský výcvik. A po roce jsme jeli se spolužáky na čas trénovat přímo do armády.

Věděl jste, co se v té době odehrává v Československu?

Na začátku roku 1968 jsme se začínali dozvídat o Pražském jaru. Měl jsem z toho ohromnou radost, poprvé ve svém životě jsem viděl pozitivní posun situace. Ale v průběhu několika měsíců se pozice sovětské vlády stávala stále více neúprosnou. To byl začátek konce.

Co pro vás reprezentovala sovětská moc?

Žil jsem uvnitř všeho v Sovětském svazu. Neuměli jsme si představit, jak to chodí v okolním světě. Nacházeli jsme se hluboko uvnitř systému, ale krok po kroku jsme začínali pozorovat záblesky vnějšího odporu, který dále narůstal. Vše vyvrcholilo Pražským jarem, ale tahle naděje se obratem proměnila v důvod, proč mít strach. Postupně jsme začínali propadat skepsi.

V červnu jsme pak putovali jako vojáci blízko Kaliningradu. Tam jsme poprvé uviděli skutečnou armádu. Rázem jsem pochopil, že důstojníci pouze čekají na rozkaz k úderu. Bylo jasné, že to nemůže dobře skončit.

Kam vedly vaše další kroky?

Měl jsem štěstí, že jsem neskončil v útvaru, který mířil do Prahy. Vrátil jsem se zpět do Rigy. Ovšem i zde se něco změnilo. Zatímco před létem převládala v ulicích pozitivní nálada, když byla svoboda v ČSR narušena, mohli jste pozorovat zkroušený výraz na každé tváři, včetně té mé.

Lotyši bedlivě sledovali události kolem Pražského jara. Vývoj v Československu byl do určité míry ukazatel, jak bude situace pokračovat i u nás. Lotyšsko se stalo součástí Sovětského svazu, ale obyvatelé snili o svobodě a samostatnosti. Po začátku okupace ČSSR byl všem nadějím konec.

Jak jste se cítil?

Byl jsem rozhořčený, ale nemohl jsem mluvit. Jak měsíce ubíhaly, doutnalo to uvnitř mě. Samozřejmě jsem se nemohl nedozvědět o úmrtí Jana Palacha. Byl to zlomový okamžik, který ukázal, že nejsou schopni potlačit veškerý odpor. Do té doby panovalo všude jen skličující mlčení. Objevily se první hlasy lidí, kteří odmítali okupaci tolerovat. Šlo o velice důležitý signál. V dubnu jsem se pak rozhodl demonstrovat vlastní protest a zapálil jsem se.

Myslel jste na to, jak by váš čin mohl ovlivnit rodinu, vaše blízké?

Tohle bylo velice obtížné rozhodování. Ale v první řadě jsem ani nepomyslel na to, že by můj protest mohl mít jakoukoliv sílu něco změnit. Jednalo se pouze o způsob, jak vyjádřit pocity. Kdybych mohl nahlas říct, že jako sovětský občan s okupací nesouhlasím, tak by to pro mě možná bylo dostačující a k činu bych se neodhodlal. Ale v téhle situaci jsem neměl na výběr.

Následně jste byl zatčen. Jak vzpomínáte na další měsíce?

Ano, nejdříve jsem putoval do vězení v Rize. Do té chvíle jsem ovšem netušil, že všechny disidenty označují za duševně nemocné a posílají do léčebny, aby si udrželi tvář navenek. Každý obdobný vzdor měl být pouze doprovodným symptomem nemoci.

Snažil jsem si tedy zachovat zen. Pár měsíců před událostí jsem během studia provedl matematickou studii. Myslel jsem, že by to mohlo prokázat moje duševní zdraví, ale režimu to bylo samozřejmě jedno a poslali mě na léčení. Měl jsem štěstí v neštěstí, ty horší případy posílali minimálně na pět let na samotu do Ruska.

Jak celá událost ovlivnila váš život?

V roce 1972 jsem se konečně vydal do Izraele. Tam jsem se poprvé seznámil s židovskou vírou. Doposud jsem byl v otázce náboženství nepopsaný list. Doma jsme náboženskou tradici nedrželi.

Dnes působíte spokojeným dojmem. Léta učíte matematiku na univerzitě v Jeruzalémě. Jak vidíte tamní politickou situaci?

Konflikt mezi Izraelem a Palestinou nemá řešení. Teď je situace klidná v porovnání s rokem 2003. Skoro každý týden tam docházelo k explozím, které si braly desítky, ale nezřídka i tisíce obětí.

Z pohledu Izraele existuje nyní pouze jeden obrovský problém, který nese název Írán. I přes veškeré uzavřené dohody se snaží vyvinout jaderné zbraně. A to zemi skutečně ohrožuje, protože íránští představitelé už několikrát projevili přání vymazat Izrael z mapy.

Napadlo vás zapojit se do veřejné debaty osobně?

Jakmile jsem se přestěhoval do Izraele, rozhodl jsem se, že se nebudu účastnit ani prvních voleb. Když jsem byl součástí politického života, tak jsem se o něm dozvěděl až moc. Velmi si přeju, abych dodržel slib, který jsem si dal, a zvládl si udržet odstup.

Není zde článek celý?