Od srpna 68 nemůžu ruštinu ani slyšet

gettyimages-1018721534Řekl kdosi ze spolku, který dnes v republice udává tón, a Seznam.cz vypíchl tuto větu do internetu jako parolu, kterou by měli spatřit všichni naši lidé a která by se měla uhnízdit i v nejhlubších komůrkách jejích srdcí. Protože tahle věta vyjadřuje přesně to, oč tomuto spolku jde. Aby se totiž nenávist národa k vojskům Varšavské smlouvy (složených hlavně z vojska někdejšího SSSR), jež nás v srpnu 1968 okupovala, neporušená a celistvá přenesla na současné demokratické a kapitalistické Rusko. Protože tak si to žádají nikoliv naše vlastní české zájmy, ale žádá si to vojenskobezpečnostní komplex USA, který ke své potřebě rok od roku zvyšovat svůj roční rozpočet velkého a mocného nepřítele potřebuje.

Bez něj by jeho válečná výroba ztratila motiv, peníze by mohly začít utíkat jinam, třeba do zdravotnictví, což ovšem tak zavedený a utěšeně váhu nabývající bumbrlíček s výjimečným zastáním v Senátě i ve Sněmovně reprezentantů (protože bez jeho podpory se senátorem či reprezentantem nestanete), se letos došplhal až k rozpočtu jednoho bilionu dolarů a rozhodně nezamýšlí se s tímto číslem spokojit i nadále. Ale jak už jsem naznačil: mocný nepřítel USA je pro tuhle hru dospělých lidí podmínkou nezbytnou. Nu a pokud ten není v dohledu a většina států světa zdrogovaná  vidinou věčného míru opakuje svou vůli žít se Spojenými státy v míru, musí Spojené státy tyhle dětinské a naivní tužby mršit světu do tváře a musí si svého velkého nepřítele stůj co stůj pořídit.

Už se stalo. Poté, co zplundrovaly Střední východ, postoupily k těžší váze – k Rusku. Rusko. Je velké a mocné a je největším nalezištěm nerostného bohatství na světě. Zkrátka soupeř ideál.

Ale co my máme s touhle světovou hrou na nepřítele společného? ptáme se. My přece žádný vojenskobezpečnostní komplex doma nemáme, takže co nás nutí hrát tuhle šílenou komedii společně s komplexem americkým? Nám by přece vyhovovalo žít se všemi zeměmi světa v míru a přátelství, a ne brojit proti Rusku jen proto, že proti němu z důvodu svých zisků potřebuje brojit jeden americký komplex, který si už kolem prstu omotal i celé USA? Kde je v tomhle nějaký rozum?

Otázka se to zdá být téměř k nezodpovězení. A přece lze na ni odpovědět jednoduše a za všechny naše milence a milenky současných USA i jejich branného komplexu, za Schwarzenbergy, Kalousky, Hermany, Němcové, Langšádlové, Štětiny, Halíky, Lukeše, Pitharty, Fialy, Gazdíky a další výtečníky to učinil- bohužel – náš sociální demokrat Zaorálek, a to těmito slovy: „Protože dnes už přece někam patříme“.
Ano, patříme do EU a patříme i do organizace NATO. A proto musíme jak berani šlapat za vedoucím beranem před námi. I my musíme spatřovat svého nepřítele v Rusku, třebaže jinak proti němu nic nemáme. I my musíme v tisku, rozhlase a hlavně v televizi pořádat ty nejhalasnější kampaně na jeho zostouzení – a zrovna v těchto dnech činíme zázraky vazalské přičinlivosti při připomínce výročí vstupu vojsk Varšavského paktu na naše území. Penězi se přitom nešetří, do žlabu pro televizní tvůrce se nasypaly miliony a ty už si své výběrčí našly. Takže jeden dokument o 68 roce stíhá druhý, jeden řinčí nenávistí víc než další, ale pozor! Ta nenávist – jak se to od našich tvůrců doma i zpoza zahraničí žádá – není vpravdě ani tak o dějích minulých, ale spíš o jejich přesahu do přítomnosti, čili do „truchlivé“ přítomnosti současného Ruska. Takže podle poučky že studium historie má smysl jen tehdy, přináší-li poučení i pro přítomnost, se dá říct, že skrze děje roku osmašedesátého, kdy všechno v Evropě i v Rusku bylo jiné než je dnes, je vpravdě na paletě těchto pořadů a filmů nikoliv bývalý SSSR, ale Rusko současné.

To je náš nepřítel přeukrutný, toho musíme nenávidět a věřme naší vládě a parlamentu, že i v budoucnu povede naše kroky tak, aby se nám nikdy nepřihodilo to, co se přihodilo našemu nešťastnému sousedovi jižnímu. Že by si  totiž i na naší vládní tancovačce někdy zatančil Putin.

Není zde článek celý?