Roundup: Polemika s Hnutím Duha

Hnutí DUHA dne 17.8.2018 zveřejnilo a Outsidermedia dne 19.8.2018 přetiskla článek „Glyfosát: reakce státníků na přelomový soudní verdikt mohou proměnit jeho používání v Evropě“.

Nemohu si pomoci, ale článek, tak jak je publikován a jak je o případu informováno českým mainstreamem, jde naprosto mimo podstatu věci. Pokud spojuje případ onoho amerického školníka Dewayna Johnsona, jeho rakoviny a procesu proti firmě Monsanto, s hromadným používáním přípravku v zemědělství, míchá jabka s hruškami, a nejen to. Jde mnohem dál, protože zcela ignoruje podstatu předmětného soudního procesu ve vztahu k tomu, co nás asi zajímá, nebo alespoň mělo zajímat nejvíce – a to, jaký vliv má používání přípravku Roundup na zdraví populace, spotřebitelů, kteří požívají potraviny ze zemědělské produkce, která byla vypěstována na pozemcích ošetřených před setbou tímto přípravkem k zahubení veškerých plevelů, resp. veškeré dosavadní nežádoucí vegetace.

I z těch mainstreamových zpráv je jasné, že podstatou procesu Dewayna Johnsona je vznik a vývoj rakoviny až do terminální fáze v jeho těle v důsledku opakovaného potřísnění těla při aplikaci aerosolu Roudupu na školní zahradě, a v jednom případě polití celého těla roztokem, když praskla hadička vedoucí od nádrže (zřejmě na zádech školníka – pozn. aut) k rozprašovači, a v této souvislosti se skutečností, že vyrábějící společnost Monsanto prý nevarovala pro takové případy před možnými účinky v podobě vzniku rakoviny. Cituji:

„Johnsonův případ je první ze stovek žalob týkajících se přípravku Roundup a jeho údajné souvislosti s non-Hodgkinovými lymfomy, který se dostal před soudní porotu. Ta v pátek po třech dnech rokování dospěla k závěru, že herbicid „značně“ přispěl k mužově rakovině a že výrobce měl o potenciálních rizicích informovat varovnou etiketou.“
(ZDE)

Rozumíte, prosím, tomu, co píšu? V předmětném procesu vůbec nejde o možnou škodlivost aplikace Roundupu v procesu rostlinné velkovýroby na zdraví spotřebitelů, ale na zdraví toho, kdo s Roudupem zachází a „nepoučen výrobcem o možné rakovinotvornosti“ se jeho aerosolem až třicetkrát do roka – jak se píše v inzerovaném článku – potřísnil, nebo dokonce celý polil.

No, zkuste ještě chvílí, až si pořídíte nějaký domácí, hlavně elektrický, přístroj nadávat na ve dvaceti jazycích a bleším písmem psaný příbalový leták, kde se sice nedovíte nic o tom, jak přístroj sestavit, zapnout a používat, ale 95 procent textu se věnuje „bezpečnostním pokynům“ (klasický americký – kočka se nedá bez újmy na zdraví prát v automatické pračce a sušit v mikrovlnné troubě).

Jenže ono to má v Americe (Kanadě a v některých dalších státech anglosaského právního systému) svůj důvod. Ten důvod má zevrubný název „princip následné odpovědnosti“, který je tam uplatňován v oblasti odpovědnostního práva. Jeho opakem je „princip předběžné opatrnosti“, který je zase (až na výjimku) principem našeho práva a jistě i práva většiny zemí EU, ne-li všech.

Co ty principy znamenají? Princip následné odpovědnosti znamená, že výrobce je oprávněn uvést na trh jakýkoliv výrobek a je odpovědný za případnou škodu, kterou používání toho výrobku způsobí, pokud na nebezpečí této škody spotřebitele neupozorní (velmi zjednodušeně řečeno).

Princip předběžné opatrnosti naopak znamená, že výrobce je oprávněn uvést na trh výrobek teprve tehdy, až je k tomu příslušnou národní (v našem případě kterékoliv unijní země) institucí vydán certifikát, že používání výrobku je bezpečné – znáte na elektrospotřebičích ten oválek s písmeny ESČ – je to právě tohle.

Vnímáte ten rozdíl mezi námi a Amerikou? On totiž ten princip následné odpovědnosti svědčí výrobcům z hlediska rychlosti uvedení výrobků resp. jejich inovací na trh – žádné státní zkušebnictví zemí, kde je výrobek uváděn na trh. „Z jedné vody načisto“ – vyrobím a prodávám. Ale nesu odpovědnost v případě, že používání výrobku způsobilo škodu, na jejíž nebezpečí jsem spotřebitele při prodeji neupozornil*). A naopak, v případě našem a zřejmě i většinově unijním, je to státní instituce, která bezpečnost výrobku posuzuje z hlediska provozní bezpečnosti podle určených požadavků v rámci stanovených kritérií, a rozhoduje o jeho vpuštění na vnitřní trh, čímž se uvedení na trh zpožďuje, ale spotřebitel je autoritou státu chráněn před způsobením škody z důvodu nevyhovění výrobků požadavkům na bezpečnost (drobná ilustrace – jistě se vám všem již v životě dostala do ruky „vidlice“ přípojných vodičů od spotřebičů z vietnamských tržnic…).

Alles klar?

Takže závěrem. Případ školníka Johnsona a dalších žalobců na firmu Monsanto se vůbec nedotýká toho, co by nás mělo zajímat, přestože různé zelené spolky a další plačky předvádějí své „truchlivé etudy“. Nás by z důvodu uplatnění principu předběžné opatrnosti mělo především zajímat, zda používání Roundupu v rostlinné velkovýrobě má negativní dopad na konzumenty takto vzešlých potravin. A protože tohle ještě nikdo neprokázal, došlo v EU k prodloužení oprávnění přípravek Roundup k danému účelu používat, jak je uvedeno v článku. Důkazní břemeno totiž leží na schvalovacím orgánu, nikoliv na výrobci, který výrobek ke schválení předkládá. Když si přitom vezmeme v úvahu, kolik desetiletí se uvedený přípravek k uvedenému účelu používá, o statistiky by neměla být nouze.

No, a aby bylo jasno – já nejsem ani zastáncem přípravku Monsanta Roundup, ani jeho odpůrcem. Já jsem jenom spotřebitel se vzděláním technika a právníka. A jako takovému mi proces Dewyan Johnsoc contra Monsanto vůbec neodpověděl na otázku, která mě jedině zajímá a kterou jsem opakovaně naznačil v textu, tedy to, je-li používání Roundupu nebezpečné pro spotřebitele plodin na půdách ošetřených tímto přípravkem. Na to, abych si dal při postřiku (jednou za rok za dva na plevele kolem plotu) pozor, abych se aerosolu nenadýchal, nenechal se jím potřísnit na odkrytých částech těla nebo abych se roztokem dokonce nepolil, na to nepotřebuju „upozornění“ výrobce. Stačí mi můj evropský, anebo ještě lépe český mozek. I když příbalový leták na toto nebezpečí tak jak tak upozorňuje .

*) Ono to ale i tak s tou odpovědností za škodu není tak jednoduché, jak by se příznivcům amerického modelu mohlo zdát. K uznání oné odpovědnosti je totiž zapotřebí právě rozsudku soudu (jistěže se strany mohou dohodnout na mimosoudním vyrovnání). Zkuste se v USA v takových případech soudit! Máte na právníky, kteří vás budou u soudu zastupovat (jako laik nemáte nejmenší šanci)? A máte na úhradu nákladů právního zastoupení těch obřích obchodních korporací, do souboje s nimiž se pouštíte, v případě, že ve sporu prohrajete? „Kdo z vás to má?“ – použiju zprofanovaný citát Jiřího Paroubka, byť on ta slova použil naprosto seriózně a v souvislostech, které nemají nic společného s despektem, jaký v mainstreamové společnosti vyvolala.

P.S.

Pokud výše píšu o principu následné odpovědnosti, asi mnoho lidí neví, že se velmi nebezpečně vklínil do našich podmínek, bez ohledu na vnitřní právo. Je to způsobeno přijetím „Komplexní hospodářské a obchodní dohody mezi Kanadou a zeměmi Evropské unie“ upravující podmínky volného obchodu a dodržování autorských práv, spíše známé pod zkratkou CETA, neboť import kanadského zboží a zboží do Kanady dovezeného a odtamtud importovaného k nám podléhá uvedenému principu a není naším oprávněním toto zboží ověřovat a certifikovat podle našich schvalovacích předpisů založených na principu předběžné opatrnosti.

Není zde článek celý?