Socialismus s lidskou tváří okupace jen pozastavila, ale listopad 1989 ji definitivně zadusil

Žádná okupace není dobrá. Jen některá může být horší a jiná mírnější. Proti okupaci ze strany vojsk Varšavské smlouvy ze srpna 1968 byl vášnivě snad každý Čechoslovák (kromě ojedinělých zrádců, dnes bychom řekli vlastizrádců). Ovšem v každém případě byla tato okupace tisíckrát méně agresivní a měla tisíckrát méně negativních důsledků než předchozí německá okupace v letech 1938 – 1939.

Protektorát Böhmen und Mährend byl organizovaným násillím proti českému národu, spojeným s každodenními tresty smrti a odvlékáním do koncentračních táborů a detailním řízením okupační mocí. Zatímco sovětská vojska v Milovicích normální civilista ani nezaznamenal, přítomnost německého wehrmachtu a gestapa v letech 1939-1945 byla všude a na očích a v pravidelných intervalech se brutálně připomínala: pohřeb Jana Opletala, heydrichiáda apod. Zatímco okupace vojsk Varšavské smlouvy přinesla tuším 250 mrtvých, německá okupace 360 000.

Jasné?

Ale to nejdůležitější: Sověti, ale možná ještě více komunistické vedení NDR a PLR, chtěli udržet svůj model ekonomicko-politického života bez svobody projevu prostřednictvím invaze, ale přáli si existenci Československa, ba co víc, po svém způsobu si přáli, aby reálný socialismus a s ním spojený určitý životní standard byl co nejlepší (že to plánovité hospodářství umožňovalo jen zčásti, je věc jiná). Ovšem Hitler nás chtěl zlikvidovat jako národní entitu. Tři měsíce před vyhlášením konečného řešení židovské otázky ve Wannsee si Heydrich udělal jakousi generální zkoušku a 2. října 1941 v Černínském paláci vyhlásil generální plán na likvidaci českého národa. Nastínil, jak je nutné Čechy rozdělit. Jednu skupinu prý tvoří lidé, kteří mají „správnou rasu a správné názory“, ty je možné velmi lehce poněmčit. Pak tu jsou lidé se „špatnou rasou a špatnými názory“ – tyto obyvatele je zapotřebí odsunout někam na východ. Jádro „rasového národnostního stavu“ tvoří podle Heydricha střední vrstva. Ta se podle něho skládá z „rasově špatných jedinců se správnými názory“ a „rasově dobrých jedinců se špatnými názory“. Tu první skupinu je, jak Heydrich zdůraznil, možné usadit v Říši, ale je třeba dbát přísně na to, aby tito lidé neměli nikdy žádné děti. Druhá skupina je podle Heydricha „nejnebezpečnější, protože tvoří vůdcovskou vrstvu s dobrou rasou“. Je tedy nutné tuto skupinu ještě rozdělit – část usadit, pokusně, v čistě německém prostředí, poněmčit ji a vychovat ji ke správnému myšlení. Pokud by to ale nebylo možné, tedy bez milosti tyto lidi „postavit ke zdi“. Reinhard Heydrich hovořil také o nutnosti propagandistického využití svatého Václava. Jak Heydrich řekl, „uctíváním Václava Češi vlastně potvrzují, že Václav měl pravdu, když se opíral o Němce. Toho je třeba historicky využít.“ A kromě toho také řekne: „… tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat.“

Kontrolní otázka: Havlisté a sluníčkáři, přišel s takovým zvěrstvem Brežněv, či nějaký jeho poskok? No, nepřišel. Nepřišel. Chtěl, pravda, umlčení kritiky, ale jinak pohodu.

Takže tím jsme se snad vypořádali s oběma okupacemi. Ta sovětská nás měla usměrnit ve smyslu zastavení kritiky sovětského modelu života, ta německá nás měla zlikvidovat.

Jasné?

Ale nechme už okupace okupacemi.

Denodenně jsou média, deníky, televize rozhlas bombardovány historkami, ale i dokumenty z období Pražského jara a zejména 1968.

Zdánlivě se hovoří o všem, ale to nejpodstatnější, nejdůležitější zcela uniká. To každý zatlouká.

Kdykoliv se nějaký národ postaví za nosnou myšlenku, která posunuje vývoj dál k něčemu novému pokrokovému a zpravidla proti všem, zaslouží si hluboký respekt.

Ve 14. století se Češi postavili proti diktátu jednoho monopolu pravdy, šířeného katolickou církví, a přišli s konceptem na svou dobu zcela revolučním, že nejenom kněží a preláti, ale všichni jsou oprávněni vykládat slovo Boží a že každý má právo přijímat podobojí. Šlo o neskutečný příliv svobody, který narazil na zoufalý odpor katolické církve a zčásti i světských panovníků. Reformace představuje nejradikálnější posun ve společenském vědomí doby a Češi byli v Evropě první. A na počátku tohoto díla byl český Mistr Jan Hus. Byli jsme evropští, a kdybych teď použil slova dnešního amerického prezidenta Trumpa: Byli jsme nejlepší. A byli jsme nejlepší nejen co to pokrokovosti ideologie, ale i nejlepší díky dokonalému vojenskému mistrovství Jana Žižky z Trocnova, který následně drtil křižácké výpravy. Někdy stačilo zapět chorál a bylo po bitvě. Armády křižáků se před námi třásly a my zčásti ovládali střední Evropu.

Byli jsme v Evropě první a jedineční. Prostě nejlepší.

Totéž platí o myšlence socialismu s lidskou tváří, která v tehdejší Evropě i světě získala neskutečnou podporu, jako něco lidského, protikladného sobeckému kapitalismu a proti starým strukturám, které se chopily na Západě moci po roce 1945 a nechtěly odejít.

Socialismus s lidskou tváří byla naše nejnosnější myšlenka pro 20. století a nikdo nic zajímavějšího nevymyslel.

A potom přišel onen děsivý náraz invaze vojsk Varšavské smlouvy a návrat ke strnulému, dogmatickému, zčásti represivnímu a ekonomicky neefektivnímu modelu uspořádání země.

Budiž, bylo to zlé, většina národa Brežněva a jeho pohůnky nenáviděla… Pražské jaro jako celek bylo odmítnuto jako kontrarevoluce.

Když přišel Gorbačov s politikou glasností, mimochodem spolužák některých činitelů z roku 1968, nastala nejen na Západě, ale i v „socialistických zemích“ náhlá naděje, že nastane změna. A ona v oblasti uvolnění svobody a zčásti ideologie skutečně nastávala. Gorbymánie zasáhla nejen západní svět, ale i svět satelitů. Kdo si vzpomene na návštěvu Gorbačova v Praze, ví, že to byl triumf. V Beríně v podstatě odstartoval povstání proti Honeckerovu vedení. Až tam také skončila u mnohých nenávist k Sovětskému svazu, a dokonce Gorbačovo vedení rozhodně bylo chápáno oproti stávajícímu, zejména Jakešovskému vedení, za cosi skvělého.

Ovšem čas se nazastavoval.

Když Gorbačov někdy na konci listopadu 1989 přivítal to, co se děje v Praze, se sympatií a konstatoval, že cílem glasnosti vlastně byl socialismus s lidskou tváří, bylo už pozdě. Kdyby tato slova pronesl o rok dříve, mohlo být leccos jinak.

Ať tak či onak, 17. listopad a to, co následovalo, vzbuzovalo u části společnosti naději, že násilně přerušené Pražské jaro bude pokračovat, že filozofie socialismu s lidskou tváří, na kterou se dvacet let čekalo, se prosadí.

Ale nestalo se to. Přišli jiní frajeři: Havel, Pithart a následně i Klaus. Jen žádná třetí cesta, jen žádný návrat k socialismu s lidskou tváří. Chce co nejdříve egoistický západní kapitalismus, a hlavně nemyslet.

Tehdy myšlenka svébytného svobodného rozvoje Československa byla opuštěna. Mimochodem, to, že se nestal Dubček prezidentem, jak se zdálo mnohým naprosto logické, ale na Slovensku dosti nenáviděný Václav Havel, logicky vedlo i k rozdělení Československa.

A tak Pražské jaro, socialismus s lidskou tváří, jako nejvýznamnější svébytné vzepětí českého a slovenského národa ve 20. století, nezadusila okupace z 21. srpna 1968, ale „sametová revoluce“ a to, co po ní následovalo ze dne 17. listopadu 1989.

Promarnili jsme příležitost býti světovými. Alespoň na čas.

Po roce 1989 jsme se stali poslušnými přitakávači vývoje a jsme tam, kde jsme.

Neumíráme, přežíváme v relativním konzumu a je to pomyslně jaksi doba zaživa pohřbených…

Ale to už tady bylo.

Není zde článek celý?