Socialismus s lidskou tváří z roku ´68 stojí u kořene dnešní politické naivity

Když se na konci osmdesátých let hroutilo sovětské impérium a konečně se začala rozkládat i zatuchlá a nehybná diktatura KSČ, tak se na zdech v českých městech často vyskytovala hesla o Dubčekovi či o Pražském jaru. Autor tohoto textu jakožto nedospělý kluk pár takových hesel také napsal. Tehdy jsme tím ale ani náhodou nemysleli podporu Akčního programu KSČ z roku 1968, nýbrž prostě jen touhu po svobodě.

Bylo to dětinské, protože programem reformních komunistů nebyla skutečná demokracie, nýbrž pouze demokratizace. 

Jeden z tvůrců reformní linie KSČ Zdeněk Mlynář ve své slavné knize Mráz přichází z Kremlu zcela otevřeně vysvětluje, že pro něj jako pro komunistu nebylo v roce 1968 přijatelné, že by se vládnoucí strana vzdala své vedoucí úlohy. Reformní komunisté si představovali demokracii jinak než jako pluralitní systém se svobodnou soutěží politických stran. To považovali za „buržoazní přežitek“. Vrcholem demokratických představ i u těch nejradikálnějších reformistů byla řízená soutěž maximálně dvou levicových stran, z nichž jedna – socialistická – by hájila status quo socialistické společnosti a ta druhá – komunistická – by hledala cestu do světlé budoucnosti.

Těmito eskamotérskými fantasmagoriemi reformní komunismus neblaze ovlivnil polistopadové budování demokracie. Chtěl totiž bránit rozvoji skutečné plurality stran. A všichni jsme se měli ztotožnit s tím, že vývoj po únoru 1948 byl prý vlastně správný, jenom tu došlo k „pár přehmatům“.

„Všichni byli pro socialismus“

V příloze týdeníku Respekt, která je věnovaná událostem z roku 1968, píše Marek Švehla, že v době Pražského jara i ti nejodvážnější publicisté neviděli jinou cestu, než je cesta reformovaného socialismu. Tedy „socialismu s lidskou tváří“. To ale není vůbec pravda!

Svobodnou atmosféru jarních a letních měsíců ´68 totiž neutvářeli v rovnocenné míře lidé různých názorů. V drtivé většině ji tvořili komunističtí novináři a marxisticky orientovaní intelektuálové. Jen díky jejich osvobozování se od stalinistů vznikl i jistý volnější prostor pro nemarxistickou část veřejně aktivní společnosti.

Jako příklad nesocialistické a nemarxistické platformy je třeba uvést kulturní revue Tvář. Do autorského okruhu patřil Emanuel Mandler, Bohumil Doležal, Jan Lopatka a další. Formálně stál v čele redakční rady Václav Havel. Tento časopis (zejména po svém zákazu a následné obnově) hrál důležitou roli v samotném začátku osvobozovacích snah české inteligence na podzim 1967, kdy proběhl známý sjezd spisovatelů.

V polednovém vývoji, kdy se zhroutila moc Antonína Novotného a do čela KSČ nastoupil Alexandr Dubček, již sice neměli „tvářisté“ tak významnou roli v politickém smyslu, ale přesto jsou živým důkazem, že zde nebyli jen samí komunisté a socialisté. Nemarxisticky píšící autory by ovšem těžko tehdy někdo pustil do velkých novin. Výjimkou byla Lidová demokracie, orgán strany lidové. Ale tato podivně katolická strana měla hodně práce se svým rozporem mezi těmi, co kolaborovali, a těmi, co byli režimem tvrdě potlačeni. Nicméně církve a okruhy věřících publicistů byly ještě dalším, byť menšinovým ostrůvkem nesocialistického myšlení.

Optický klam, že celá svobodomyslná část české společnosti byla reformně-komunistická či socialistická, vznikl prostě pouze tím, že ve velkých médiích skoro nikdo jiný než komunisté a jim konformní absolventi vysokých škol nebyl. Demokratická inteligence totiž byla v letech stalinismu tak tvrdě potlačena, že by potřebovala mnohem více času, aby se opět vzpamatovala. Její nejvýznamnější představitelé buď emigrovali, nebo skončili v kriminálech. Stáli na okraji společnosti jako vyděděnci a často měli podlomené zdraví. Když někdo říká, že všichni významní intelektuálové byli socialisty, tak zcela ignoruje tento fakt předchozího zmasakrování demokratické inteligence a vůbec likvidace všeho, co v naší zemi před Únorem ještě za něco stálo. Je to tudíž poměrně velká drzost. Veřejnost většinově vzývala socialismus ze setrvačnosti, z přetrvávajícího strachu a také na základě dvacetiletého vymývání mozků a v důsledku fyzické likvidace všech, co by řekli otevřeně jiný názor.

Pražské jaro nebylo ze strany komunistů programově prostředím svobody pro přirozeně pluralitní společnost, ale jen svobody pro zdrženlivé a „rozumné“ reformní komunisty. Svoboda těch druhých byla jen vedlejším a nepříliš chtěným produktem toho, jak se reformní komunisté osvobozovali od stalinistů a sovětských agentů. A také od svých vlastních zločinů a špatného svědomí. Zejména se ale neosvobodili od představy, že mají řídit monolitní společnost, kterou předtím zmrzačili znárodňováním a likvidací plurality. Požadavky nekomunistické části veřejnosti a nejradikálnějších reformistů na uspořádání svobodných voleb je vyděsily a často až rozzuřily. Proto i ten nepříliš statečný „Akční program“ už na dalším plénu ÚV KSČ začali sami popírat.

Jakou „demokracii“ chtěli reformní komunisté

Když čteme Akční program KSČ, jehož klíčovým spoluautorem byl právě Zdeněk Mlynář, anebo když čteme výzvu Dva tisíce slov Ludvíka Vaculíka, která vyvolala poprask „odvahou“ svých požadavků, tak před námi vyvstává neuvěřitelně naivní obraz společnosti, v níž prý bude vládnout komunistická strana na základě důvěry občanů a nikoli na základě násilí. Jinak se tyto texty hemží oslavou socialistické výstavby.

Hned na začátku Vaculíkova manifestu Dva tisíce slov čteme patetické vyznání: „S nadějemi přijala většina národa program socialismu.“ Jinými slovy Vaculík tvrdí, jak se většina národa ztotožnila s okradením podnikatelů, řemeslníků, sedláků a celé střední a vyšší vrstvy. A také s okradením dalších třídních nepřátel, tedy církve a zbytků šlechty. Je to naprostá nehoráznost a žádnou lidskou tvář v tomto socialismu nenacházíme, jakkoli se tito lidé hlásili k demokratizaci. Škoda, že se místo demokratizace nehlásili k úplné demokracii. Jenže to nemohli. Byli to komunisté.

Mentalita reformních komunistů trvá na likvidaci nepřátelských tříd a slisování společnosti do jednolité masy pracujících a je jedno, jestli se jedná o komunisty reformní či o stalinisty. Oni mají problém s tou základní věcí a to jsou elementární občanská a lidská práva ve svobodné společnosti.

Reformisté z roku ´68 chtěli v rámci socialistického autoritativního režimu rozvíjet prvky samosprávy na úrovni podniků a obcí. Měli za to, že podniky mají řídit dělnické rady, což by se více blížilo ideálům marxismu než stávající centrální řízení ekonomiky. A přáli si jakousi svobodu slova v mezích socialismu. Odmítali ale zpochybňovat socialismus jako takový.

Žádná společnost se ale nemůže trvale sama z vlastní vůle udržet ve stavu takhle omezených práv a svobod. Brežněvovo vedení mělo ze svého mocenského hlediska pravdu. Kdyby nezasáhlo, tak by vývoj směřoval postupně od těchto socialistických fantasmagorií a od programu reformních komunistů k přirozenému stavu skutečné pluralitní demokracie. A to by opravdu vedlo k rozpadu sovětského bloku.

Vlastním důvodem k intervenci vojsk Varšavské smlouvy byla „přílišná svoboda slova“ a zpochybňování tvrdého totalitarismu sovětského střihu. Dubčekovo vedení KSČ cenzuru uvolnilo, ale pak se jí samo vyděsilo. Oni nedali národu svobodu slova na základě svého přesvědčení, ale téměř omylem. Neuměli si představit, že se začne tak intenzivně psát o zločinech KSČ a zejména o vraždách v padesátých letech. A nevěděli, že uvolnění cenzury automaticky povede ke kritice jejich vlastní práce a k analýze nefunkčnosti systému, který je postavený na absurdním nesmyslu centrálního řízení celé společnosti a na okradení lidí o majetek a o jakoukoli naději smysluplného snažení.

Dubček před invazí často naříkal, co mu to ti soudruzi novináři dělají. Kdyby nepřišly sovětské tanky, tak by Dubčekovo vedení samo přistřihlo soudruhům novinářům křídla. Mlynář otevřeně přiznal, že už připravoval příslušný zákon. To byla jejich představa o demokratizaci.

Stíny reformního komunismu v polistopadové době

Stíny této mentality sahají přes propast padesáti let až do naší současnosti. V kostce jde o to, že v tzv. odkazu Pražského jara tkví chybné stereotypy polistopadové společnosti. Jde o odpor vůči tradičním politickým stranám a příklon české inteligence ke kýčovité naivitě, v níž se dává přednost iracionálnímu pojmu „slušnost“ před pevnými pravidly a institucemi pluralitní společnosti.

Reformní komunisté odmítali demokracii vyjádřenou v pluralitě stran a v jejich soutěži. Chtěli jen to, aby demokratické hlasování probíhalo pod jejich kontrolou v rámci organizací Národní fronty a možná ještě na úrovni obcí či v podnikových radách. Zcela odmítali zejména existenci tzv. “buržoazních stran”, neboli strany liberálního středu a demokratické pravice. Demokraté byli podle nich extremisté.

Když disidenti sdružení v Občanském fóru krátce po pádu komunistické diktatury v roce 1989 hledali program, kterým by se měla společnost nadále ubírat, hrála stále silnou roli myšlenka třetí cesty mezi kapitalismem a komunismem. Už tento slovník ovšem odpovídá marxistickému vidění světa. Dnes bychom spíše řekli, že šlo o třetí cestu mezi demokracií a diktaturou. A to určitě není svobodná společnost.

Tuto myšlenku svého času silně podporoval samotný Václav Havel a také tomu odpovídala jeho představa nepolitické politiky a odpor vůči demokratickým politickým stranám, neboli proti klasickému pluralitnímu režimu západního střihu. Pro tento postoj se u nás vžil pojem „pravdoláskařství“, protože namísto klasického systému stran Havel doporučoval „autentická hnutí“ prodchnutá „slušností“. S touto ideologií jsme se dosud nevypořádali. Jedno takové „autentické hnutí“ nám tu právě vládne a vede ho agent Státní bezpečnosti. Řečí o „slušnosti“ můžeme mít tuny, ale vážně nám přitom ubývá praktická demokracie a vládnou nám lidé krajně neslušní.

Tato politická naivita české inteligence přímo navazuje na principy reformního komunismu a vlastně se zrodila v dobovém kontextu z duchovního kvasu roku 1968, a to i v mezinárodním smyslu. Soubor inklinací a politického kýče, který ovládl zejména studenty  a absolventy vysokých škol, je jakýmsi odvarem či duchovním reliktem vzedmutí levicového hnutí, které ovládalo před padesáti lety západní univerzity a přetavilo se postupně ve strany Zelených, dnešní Piráty a pak do současné agendy levicových snobů.  Výrazným prvkem této mentality je neustálé morální očišťování společnosti od politiků, kteří nemakají a kradou. Jinými slovy je to pokračování odporu k demokratické pluralitě, jakou známe už od reformních komunistů..

Jestliže reformní komunisté tak žárlivě střežili moc své strany, po svém vyhození z KSČ a přechodu do Charty 77 si vytvořili další představu o své duchovní hegemonii formou nepolitické politiky. Mezi reformním komunismem a socialistickými iluzemi o třetí cestě vede přímá linka k dnešní politické naivitě, která znemožňuje efektivní obranu demokratických institucí. To také vysvětluje slabost našich demokratických stran, protože mezi inteligencí není příliš v módě se v nich angažovat. A slabé strany zase nejsou schopny v dostatečné míře generovat silné vedoucí osobnosti. Tím myšlenky Pražského jara nenapravitelně poškodily současnou demokracii a učinily ji slabou ve střetu s autokratickým oligarchou, který přeci také bojuje proti stranám a proti politikům a také se věnuje permanentnímu očišťování společnosti. Veřejně ji prý očišťuje od korupce, ale ve skutečnosti ji očišťuje od svých kritiků a od demokratických stran.

Mentalita pravdoláskařství, jakkoli je sympatičtější než hnojomety bolševické lůzy, které na duchovní děti Václava Havla neustále vztekle útočí, je jistým problémem a zátěží při obraně silně ohrožené demokracie. Až se tohoto stínu naivity, jež má své kořeny v hloupostech, jakým byl třeba manifest Dva tisíce slov zbavíme, dokážeme lépe bránit naši svobodu. Skrze naivitu a kýč obrody socialistických ideálů nebo kýč tzv. slušnosti a morálního patosu svobodu bránit nelze. Slušnost má být samozřejmostí, ale politický program stojí na prosazování konkrétních zájmů a myšlenek. A socialismus jakožto zespolečenšťování výrobních prostředků a soukromého majetku patří – doufejme – do muzea a do učebnic dějepisu. Je to anachronismus, který snad už nikdo normální nebere vážně.

Svoboda vzniká z plurality. Síla demokratů není v pofidérní jednotě, k níž nás pořád někdo vyzývá, nýbrž v pluralitě a spolupráci. A odkaz Pražského jara je jiný pro demokraty a jiný pro socialisty či pro komunisty. Pro demokraty šlo o naději, že ta hrůza snad už končí. Bohužel neskončila. Přišlo léto a přišel Srpen.

Článek najdete též v Revue FORUM, které je aktuálně v prodeji. 

Pavel Safr Twitter Banner

Není zde článek celý?