Svět ruskýma očima 466

5. srpna 2018

Ruský politolog Alexej Martynov doporučil svolávat mítinky do Los Angeles, namísto do Ruska, tam také žije přes milion Arménů. Je to jeho reakce na snahu organizovat masové arménské manifestace dne 17. srpna někde na území Ruské federace, možná v Moskvě, nebo v Krasnodarském kraji, kde žije hodně Arménů. Má zato, že to nejen nebude pochopeno, ale bude to přímo poslední kapka, kterou přeteče číše trpělivosti s Nikolou Pašiňjanem.

K tomu Martynov uvedl: „Není možno řešit problémy pouličními hesly. Arménie jich má mnoho – problémy lidí, infrastruktury, logistiky, bezpečnosti. V podstatě je problém bezpečnosti hlavní. V takovýchto podmínkách jsou měsíce Pašiňjana jako premiéra ztraceny. Takto mu nikdo nic nedá. Možná měl iluze – byl jen opoziční politik, nikdy nebyl vůdcem státu. Nikoho neodsuzujeme za jeho postavení, ale když se dostane k vládě, musí jeho jednání odpovídat novému postavení a jeho tomu neodpovídá.“

Podle mínění Martynova je Pašiňjan ideálním pouličním vůdcem „pro Arménii ve chvíli, kdy se dostaví únava z vlády, která se nemění. Lidé s ním sympatizovali a šli za ním, ale bylo to jen v tu určitou chvíli. Vést zemi vyžaduje vědomosti, zkušenosti a talent manažera. To u něho nevidím. Navíc dělá jednu chybu za druhou. Dlouho se mítinky prosazovat nebudou. Lidé se jimi nenakrmí a brzy přijde zima.“

„Situace v Arménii se nezměnila. Uvnitř země se trochu změnila struktura, ale podmínky se nezměnily: Válka v Karabachu trvá, osobití sousedé, nejen Ázerbájdžán, ale i Turecko, Írán a Gruzie jsou tu stále. Je potřeba hledat cestu, navrhovat strategické věci. Několikrát jej přijali – na summitu EAES v Soči, v Moskvě, přijel na fotbal. Samozřejmě, že bylo pro vedoucí EAES zajímavé se na něj podívat. Ale co z toho? Promluvili s ním, ale jakou on vidí budoucnost neví. Říká: ‘Jsem pro všechno dobré, proti všemu špatnému.’ Ale konkrétně? Nic. V této souvislosti mám oprávněnou naději, že významnější a závažnější roli bude v zahraniční komunikaci hrát arménský prezident Armen Sarkisjan. Třeba prezident Moldávie Dodon, ať už jakkoliv, ale roli jednajícího plní, někde hůře, někde lépe, někde se svou přirozenou moldavskou vychytralostí, něco si aktuálně vymýšlí. A Arméni? Myslím, že jejich prezident Sarkisjan je v našich  mediích nezaslouženě opomíjen. Je v podmínkách ústavní reformy omezen, ale je to zkušený člověk. Byl premiérem i velvyslancem v důležitých zemích, dokonce ve Vatikánu. Před tím byl výkonným vědcem, astrofyzikem se světovým renomé. Nejdříve vědec a potom politik. Získával zkušenosti na různých místech a chápe, jak s kým a o čem jednat. Podle mne je to solidní člověk, který chápe, o co jde. Je potřeba mu věnovat více pozornosti, obzvláště s přihlédnutím k diletantismu Pašiňjana. Vkládám naději do prezidenta a premiérovi bych doporučoval využívat jeho zkušenosti,“ říká politolog.

Bývalý arménský prezident Kačarjan je obviňován, ale politolog Martynov jej pokládá za úspěšného. Naopak vládu prezidenta Ter-Petrosjana považuje za „hrůzu, bídu a tmu, a to v pravém smyslu toho slova“. Kačarjan byl hrdina Karabachu, podařilo se mu zvítězit ve volbách, srovnat ekonomiku a dát život do pořádku. V roce 2008 vyprovokovali příznivci Ter-Petrosjana v Jerevanu zmatky, došlo ke střetům s pořádkovými silami a zahynulo 10 lidí. Tehdy byl pro své první funkční období zvolen Serž Sargsjan, nyní silně nepopulární. Byla to také příčina „sametové revoluce“ – jinak státního převratu. Všeobecná únava z vládnutí Sargsjana vedla až k nenávisti. Aktivem Pašiňjana je vedení ulice a úspěšný převrat, to je vše. Ter-Petrosjan byl propuštěn z vězení a je mu umožněna politická činnost. Pokud by nebyla, nemohl by žít v Arménii.

Martynov promluvil i k požadavku ohledně dislokace ruské 102. vojenské základny, která prý omezuje Arménii v geopolitických manévrech. Tuto „vlnu“ v síti Facebook podnítili naivní spolupracovníci Pašiňjana z bloku ELK (Odchod – blok žádal odchod Arménie z EAES). „O jakém geopolitickém manévru to mluvíte? V současných podmínkách je to šílenství“, říká Martynov.

Převzato z Eadaily.com/ru

***

9. srpna 2018

Rozpad sovětské moci a krutá hospodářská krize  v Rusku ujistily Spojené státy, že Rusko je natolik rozvrácené, že nemůže soutěžit se Západem a ochraňovat své bezprostřední zájmy u svých hranic. Právě to určilo typ americké zahraniční politiky pro devadesátá léta a ze setrvačnosti i pro první desetiletí 21. století.

Avšak před deseti lety dostal Washington první lekci. Bylo to v pětidenní válce, kdy se ukázalo, že Rusko je schopno jednat tvrdě a bleskově, zvláště jde-li o území, na němž má tradičně svoji odpovědnost a sféru vlivu. Americká geopolitická doktrína dostala trhlinu a někteří washingtonští konzervativci to nemohli pochopit.

Ještě v roce 2008 varovali američtí analytici Američany, aby se nepokoušeli lézt na Ukrajinu, neboť by to pro ně mohlo být horší než v Gruzii. Patrick Buchanan tvrdil, že zatahování Ukrajiny do NATO, či dokonce do EU může vést ke ztrátě Krymu. Ukázalo se, že měl pravdu. Za šest let se to stalo. Znalí lidé ve Washingtonu chápali, že se NATO nemůže sápat na východ do nekonečna a že se dříve nebo později střetne s odporem Moskvy. Konzervativci, nadšeni ze svých úspěchů, se snažili po rozpadu Sovětského svazu vyždímat pro sebe co nejvíce užitku. Zahrávali si…

Po rozpadu Sovětského svazu si v USA mysleli, že mohou beztrestně uplatňovat proti Rusku své geopolitické ambice. Stali se příčinou zhoršení politické situace ve světě a nové studené války. Američtí šéfové přísahali věčné přátelství příteli Borisovi a ruské zájmy ve Východní Evropě nebrali na zřetel, jenže v Zakavkazsku se cosi pochroumalo. Od konfrontace Ruska s Gruzií v Jižní Osetii začala nová fáze vztahů mezi Ruskem a Západem, kterou možno označit za epochu ztroskotání postsovětské americké geopolitické doktríny. Svět se změnil a mechanismy změn byly nastoleny ve značné míře Ruskem.

Tehdy v roce 2008 dalo Rusko srozumitelně na vědomí, že je schopno jednat ve vlastním zájmu. Poté tuto štafetu převzaly Čína a Írán a mnohé další země světa. V jednom okamžiku se ukázalo, že „čert není tak strašný, jak je malován“. Krom prázdných hrozeb a plačtivých odsudků o porušení suverenity a lidských práv se americké vedení předvedlo ve své nezpůsobilosti k důrazné odpovědi Moskvě. Tuto okolnost v Rusku zaznamenali a pochopili.

Převzato z Topcor.ru

***

10. srpna 2018

Richard Sawaya, viceprezident Národní rady pro zahraniční obchod, napsal, že snaha USA potrestat Rusko za vměšování se do amerických voleb je pochopitelná a chvályhodná. Dále píše, že návrh nových sankcí ilustruje to, jak funguje zákon nezamýšlených následků.

Zákon známý jako DETER (O zrušení volebních hrozeb prostřednictvím červených čar), rozpracovaný senátory Rubinem a Van Hollenem navrhuje uvalení sankcí na mnoho ruských společností a odvětví průmyslu, jestliže se ředitel národního průzkumu domnívá, že k vměšování dojde i při příštích amerických volbách. DETER byl rozpracován v kongresu. Bude-li přijat a realizován, mohou sankce spíše poškodit hospodářství USA a jejich spojenců, než Kreml. Mohou vrazit klín do již tak chatrných vztahů v otázkách sankcí mezi USA a EU. Mohou rovněž destabilizovat energetické a finanční trhy a skutečně odříznout činnost amerických společností v Rusku otevřením dveří čínským nebo evropským konkurentům.

Pravděpodobná újma, kterou si USA uštědří, zastíní tu, kterou chtějí naložit na Rusko. Ruské firmy budou mít jen o málo větší ztráty než ty, které jim přinášejí dosavadní sankce. Americké společnosti by musely ukončit dosavadní společné podniky, odmítat nové projekty a potýkat se s velkými finančními náklady.

Zákon se bude týkat téměř každé ruské státní společnosti, včetně některých velkých ruských bank, energetických společností i Gazpromu. Hrozba trestu může vnést velké třenice do jednotné sankční politiky EU a USA. Americké podniky budou muset zastavit většinu společných zařízení v Rusku. Znamená to, že ruská společnost, která koupila podíl na projektu kdekoliv ve světě, fakticky odkopne kteroukoliv americkou konkurenční společnost.

Americké ropné společnosti se ocitnou na vedlejší koleji, protože mnohé z důležitých ropných nalezišť ve světě jsou prozkoumávány a využívány ruskými firmami a jejich čínskými partnery. Sankce se dokonce nevyhnou ani nanejvýš důležitým projektům podporovaným USA s cílem dopomoci Evropě odklonit se od energetické závislosti na Rusku. Třeba Transadriatický plynovod (TAP) se nevyhne sankcím USA, protože je tam minoritním akcionářem ruská společnost.

Důsledek bude pociťován ve všech odvětvích: americké společnosti nemohou převážet náklady po ruských železnicích, Boeing nemůže spolupracovat s ruskými leteckými společnostmi a komunikační gigant AT&T nebude moci využívat ruské telefonní komunikace. To jsou jen některé příklady.

Těžké následky pocítí i americké akciové indexy a finanční trhy, neboť rublové dluhopisy ruské vlády a ruských bank se ihned stanou nezákonnými aktivy pro portfolia. Americké společnosti obchodující v Rusku zjišťují, že již nemají nadále přístup do ruských bank. Průmyslníci a analytická centra již projevovali své znepokojení. Avšak reakce Kongresu byla podivná. Zákon DETER dostal ještě konkurenta, který může negativní následky zdvojnásobit.

Předloha zákona DASKAA (Akt o ochraně americké bezpečnosti před agresí Kremlu). Zákon rozpracovali senátoři Graham a Menendez a má zavést proti Rusku ještě drastičtější sankce, které zakáží americkým energetickým společnostem účast v jakémkoliv energetickém projektu kdekoliv na světě, v němž má účast nějaká ruská energetická firma. Tak třeba Rusko má jednoprocentní účast  v potrubních systémech v Brazílii, i z tohoto projektu mohou být podle zákona americké společnosti vytlačeny, přičemž ruské společnosti budou mít nadále svůj zisk.

Loni v létě byl přijat návrh zákona CAATSA (Odpor proti nepřátelům Ameriky prostřednictvím sankcí), který podpořily obě strany, průmyslníci i analytická centra USA. Autor je přesvědčen, že Kongres se musí soustředit na plnění uvalených sankcí, které mají bolestivě dopadnout na své přímé cíle, přičemž americké společnosti nesmějí utrpět přidružené škody. Sankce by měly být součástí spojenecké strategie pro dosažení rozumných změn v politice jiné země.

Převzato z Pravda.ru

Není zde článek celý?