Výročí 21. srpna 1968 a demokratické vlastenectví: Vyvěšme vlajky a buďme hrdí na svobodu

Osmičkové roky mají v sobě kus politické mystiky. Odehrávaly se v nich klíčové události spojené s našim národním sebeurčením a svobodou. Vděčně můžeme vzpomínat jen na rok 1918. Události let 1938, 1948 a 1968 mají tragický rozměr. O to je potřebnější si je připomínat. Nejsou výsledkem žádných numerologických zákonitostí a tajemných sil, ale mají konkrétní příčiny. Jejich pochopení je podmínkou pro to, abychom je v nějaké modifikované podobě nemuseli prožít znovu.

Z dějinotvorných událostí „osmičkových roků“ mám osobní zkušenost právě jen s 21. srpnem 1968. Očima dítěte jsem viděl tanky před brněnským nádražím, rozrušené lidi v ulicích, černobílé tváře ve stále zapnuté televizi. Ničemu z toho jsem pochopitelně nerozuměl. Byly to pro mě obrazy a pocity. Vzhledem k atmosféře v rodině negativní. Moji rodiče prožívali během svého života v historicky krátkém čase už druhou okupaci. Ta první naši rodinu těžce poznamenala. Tušili, že ta druhá také nepřinese nic dobrého. Nemýlili se.   

Padesáté výročí sovětské okupace (píši to záměrně, protože přesné označení okupace „vojsky pěti států Varšavské smlouvy“ do jisté míry zastírá skutečný stav věci) je příležitostí přemýšlet o podstatě a důsledcích srpna 1968. 

Ukázalo se, že zlidštit a demokratizovat komunistický režim je nejen naivní, ale především nemožné. Reálnému socialismu nelze nasadit lidskou tvář. Tehdejší mocenský boj uvnitř totalitní strany je dnes málo významný. Z mnohých reformních komunistů se ostatně stali normalizátoři, jiní byli obětí stranických čistek, což nebylo v dějinách komunistické strany nic nového. Nijak to ovšem nesnižuje vinu za zničené kariéry, talenty a bez nadsázky i životy. 

Mnohem podstatnější a nezpochybnitelné je svobodné a demokratické směřování společnosti ve druhé polovině šedesátých let, nad kterým komunistická strana začala ztrácet kontrolu. Přesně to je důležité. Cesta české a slovenské společnosti směrem ke svobodě a demokracii byla skutečným důvodem zásahu kremelského imperiálního centra. Z tohoto hlediska nešlo o „dělání pořádku“ uvnitř komunistického impéria, ale o okupaci samostatného státu, jehož společnost se rozhodla postupně obnovit demokratické politické zřízení.  Byla to bezohledná vojenská akce, agrese, která nám sebrala poslední zbytky národní suverenity. Cizí velmocí jsme byli okradeni o svůj stát. Mimochodem s podobnou argumentací, jakou používá dnešní moskevské vedení pro vojenské a jiné zásahy Ruska vůči některým státům ve svém sousedství. I to je důležité vidět, máme-li si vzít ze srpna 1968 nějaké poučení. 

Srpen 1968 usvědčuje z historického omylu všechny hlasatele demokratického komunismu, všechny, kteří v dnešních komunistech vidí normální demokratickou stranu, a především novodobé falešné rusofily, kteří ztratili orientaci v mezinárodní politice i prostý pud sebezáchovy. 

Spolu se zářím 1938 nám výročí srpna 1968 jasně připomíná nesamozřejmost a křehkost naší státní suverenity. Nepatříme k národům, jejichž státnost je konstantou bez ohledu na režim a okolnosti. Stačí si jen uvědomit, kolikrát a jak významně se za pouhých sto let naší moderní státnosti měnilo území státu, jenž poskytuje prostor našemu politickému národu (od Československa zahrnujícího Podkarpatskou Rus až po dnešní Českou republiku). 

Ještě důležitější je poznání, že naše samostatnost a skutečná státní suverenita je úzce spojena s demokracií. Potřebujeme demokracii vnitřní, ale pro zachování naší státnosti je podstatné, abychom měli kolem sebe demokratické státy. Aby společenství demokratických zemí garantovalo a chránilo naši státnost. Není to přání ani normativní pozice. To je jediná realistická cesta, jak naši státní suverenitu zajistit a udržet. Bez vnitřní a vnější demokracie ji lze snadno ztratit. Demokratické tedy musí být i naše vlastenectví! 

Nebojme se toho slova. Vlastenectví není nic špatného. Je to pozitivní postoj, hodnota, kterou se nám už po několik let snaží ukrást různí blázni, poloblázni a extremisté. Ve vlastní zájmu jim vlastenectví nemůžeme přenechat. Před padesáti lety v srpnu 1968 nám byla ukradena naše suverenita. Nenechme si dnes sebrat vlastenectví, které rozvíjí a brání demokratický stát. Je čas, aby se k vlastenectví silněji přihlásila i současná demokratická politická reprezentace.

Míra patriotismu je u nás podle všech mezinárodních srovnání velmi slabá. Přitom důvodů, na co můžeme být hrdi, je dost. Málokterá země má takovou historicko-kulturní tradici a tak kvalitní současnost. Jenomže demokratické vlastenectví není bránění minulosti, stavění zdí a uzavírání se do vlastních představ o výjimečnosti. Je to především hrdý a sebevědomý program.

Zakladatelé našeho stát měli před sto lety ambiciózní cíle. Neusilovali o průměrnost. Vytvářeli stát, který měl být po všech stránkách na špičce světového vývoje. Od demokracie, přes úroveň hospodářství, dostupnost a kvalitu vzdělání až třeba po sociální systém. Čím na to chceme navázat? Prázdnými řečmi a bezobsažnou politikou? Je vůbec „vlastenecké“ mít nižší ambice, než měli naši předkové? 

Toto je téma opravdových vlastenců. Jak kvalitní armádu a bezpečnostní složky budeme mít,  jak pozvedneme naše školství, jak dokážeme do ekonomiky integrovat nové trendy, jak zajistíme udržitelnou kvalitu života pro důchodce, které reformy nás vynesou opět na špičku Evropy a světa tak, jak jsme jí byli po získání naší samostatnosti.

Vlastenectví je dnes velmi aktuální hodnota a postoj. Nebojme se projevovat naši národní hrdost a vztah k vlasti i symbolicky. Před padesáti lety skuteční vlastenci demonstrovali s národními vlajkami, na ulicích, v oknech, na autech. Obnovme i tento projev vlastenectví. Vyvěšujeme národní vlajky, když hrajeme hokej nebo fotbal. Bylo by silným gestem vlastenectví, kdybychom je dokázali vyvěsit i na památku významných dějinných událostí. Jako vyjádření občanského postoje: že si pamatujeme své dějiny, že ctíme své hrdiny, že jsme hrdí na svou vlast, na svou státnost, na svoji svobodu. Výročí 21. srpna 1968 je k tomu dobrou příležitostí. 

Autor je předseda ODS.

Není zde článek celý?