„Zrádce Macron“ teď cituje Putina. Názor

Francouzský prezident Emmanuel Macron využil možnosti vystoupit v Paříži před shromážděnými francouzskými velvyslanci k tomu, aby informoval o změně zahraničního stanoviska Francie a také k tomu, aby vážně požadoval změnu zahraniční politiky celé Evropské unie.

Můžeme směle předpokládat, že jeho stanovisko se nelíbilo nikomu z vládních představitelů západního světa. Počínaje Donaldem Trumpem, který má důvod obvinit Macrona z apostáze z transatlantické solidarity, a konče Angelou Merkelovou, která ho také může obvinit ze zrady, ale už ne transatlantické solidarity, nýbrž celoevropských zájmů.

Berlínu se nemůže líbit pařížské přání budovat strategické partnerství s Ruskem a Tureckem, přičemž bez jakýchkoliv od samého počátku nesplnitelných předběžných podmínek. Emmanuela Macrona však není třeba odsuzovat, vždyť v globální politice vždy platí pravidlo: včas zradit neznamená zradit, ale předvídat. Současný francouzský prezident má dost nedostatků, počínaje nízkým ratingem a konče napoleonskou ambiciózností, ale s politickou intuicí je u něj vše v pořádku.

Během svého vystoupení se Emmanuel Macron dotkl několika bolestivých míst mezinárodních vztahů, zmínil Rusko, Turecko, syrskou krizi, vztahy s USA a dokonce Ukrajinu. Ve všech bodech to byly dost skandální výroky, neboť jeho stanovisko se neshoduje nejen s názorem Washingtonu, ale ani s jeho dřívějšími prohlášeními.

Nejzářivější epizodou jeho vystoupení byly zřejmě citace Vladimira Putina na syrské téma. Ačkoliv Macron nepřipomínal ruského prezidenta, všem bylo jasné, kdo a kdy navrhl, aby syrský lid sám rozhodoval, kdo bude řídit Sýrii. Francouzský prezident sice řekl, že zachování Asadovy vlády „by bylo hroznou chybou“, ale uznal, že „ani Francie ani žádná jiná země nemůže určovat, kdo má řídit Sýrii“ a že je třeba „vytvořit podmínky, za nichž syrský národ dokáže vyřešit tuto otázku“.

Podívejte se na tato prohlášení očima MZV USA. Bílé přilby financované Trumpem aktivně připravují další provokaci s použitím chemických zbraní, k Sýrii se stahuje útočná skupina Vojenské námořní flotily USA, američtí diplomaté dělají výhružná prohlášení a slibují, že tvrdě potrestají Asada za použití chemických zbraní, a tady najednou místo aktivní podpory Macron prohlašuje, že Asad je samozřejmě špatné, humanitární krize v Idlibu — to taky není dobré a hodit nějaké bomby na Sýrii je možné, ale ať obyvatelé Sýrie sami rozhodují, jak budou žít dále. To není pouhé dezertérství z geopolitické antiruské fronty, to je skutečná sabotáž.

Další myšlenka, která se nemůže líbit Trumpově vládě ani samotnému Trumpovi, zazněla formou výzvy, abychom se nespoléhali na Američany v otázce evropské bezpečnosti, ale abychom samostatně zajistili suverenitu Evropy.

Pokud se podíváme na tyto Macronovy téze očima Trumpa, uvidíme následující obrázek. Místo toho, aby i nadále platili Američanům „výpalné“, jak to požaduje Trump, francouzský prezident navrhuje, aby se věnovali „samostatnému zajištění vlastní bezpečnosti“. To znamená, že Američané peníze neuvidí a v sázce je, jak si pamatujeme, oblíbené Trumpovo číslo dvě procenta z evropského HDP. Právě takovou daň požaduje Washington od Evropské unie ve formě „výdajů na obranu“, které jsou ve skutečnosti „výdaje na NATO„, a jak je známo, „výdaje na NATO“ jsou příjmy Pentagonu a amerického vojensko-průmyslového komplexu. Macron v podstatě vyjádřil neochotu utrácet několik desítek miliard dolarů ročně jako daň USA. Washingtonu se to samozřejmě nemůže líbit. Kromě toho, když se podíváme ještě na jednu tézi francouzského prezidenta, může vzniknout podezření, že má i revolučnější nápady. Například prohlásil, že bez přeformátování vztahů s Ruskem a Tureckem nemůže Evropská unie zajistit svou bezpečnost v dlouhodobé perspektivě. Ponecháme teď stranou „turecké problémy“, podíváme se na mapu a položíme si otázku: k zajištění ochrany před kým nebo před čím potřebuje Macron reformovat vztahy s Ruskem? Chránit se před Čínou? To není pravděpodobné. Chránit se před přívalem uprchlíků z Blízkého východu? K tomu stačí Turecko a pro samotnou Evropskou unii je otázka blokování jakkoliv velkého přívalu migrantů otázkou existence politické vůle a ne vojenských možností. Boj proti terorismu? To je záležitost tajných služeb a ke spolupráci s Ruskem v této otázce není třeba žádná reforma vzájemných vztahů, Moskva je i tak ochotna spolupracovat v boji proti terorismu s každým, kdo je na tom zainteresován.

Jak říkal Sherlock Holmes, „odhoďte vše nemožné a to, co zůstane, bude odpovědí, ať už se bude zdát jakkoliv neuvěřitelnou“. Tady zbývají tři možné varianty: buď Macron vyslovil nějakou diplomatickou pošetilost (to se také stává), nebo se bojí, že bez reformy vztahů s Ruskem nebude Evropská unie nikdy v bezpečí kvůli nebezpečí ze strany Moskvy, nebo takovým způsobem narážel na vhodnost reformy vztahů s Ruskem kvůli zajištění evropské bezpečnosti před jakousi hvězdičko-pruhovanou hrozbou, o níž (zatím) nelze hovořit nahlas.

Ale když francouzský prezident jasně hovoří o nutnosti, aby sami Evropané zajistili „evropskou suverenitu“, je jasné, že to není „píchnutí“ na adresu Moskvy, Pekingu nebo Ankary. Tím spíše, že samotná koncepce evropské (a každé jiné) suverenity vyvolává alergii pouze v jednom světovém hlavním městě, v tom, které chce být světovým hegemonem. Americké nároky na vedoucí postavení Macron také podrobil ostré kritice, když hovořil o nutnosti vybudovat čestnější systém mezinárodního obchodu a „nesmiřovat se s hegemonií jedné [země] a rozdělením ostatních“. Kdo by si mohl pomyslet, že to říká stejný prezident, který byl ještě před rokem nazýván Trumpovým „přítelem“ a jehož vztahy s prezidentem USA byly popisovány legračním americkým termínem „bromance“ (od „bro“ — kámoš, brácha, přítelíček a „romance“ — románek, blízké vztahy).

Jak to má být u moderního politika, svou hlavní myšlenku ohledně evropské budoucnosti Macron zdůraznil na Twitteru: „Otázka položená dnes: myslí si Čína nebo Spojené státy, že Evropa je centrem síly, které je srovnatelné s jejich soběstačností? Není tomu tak. Abychom zvládli tento úkol, musíme v podmínkách globalizace znovu založit humanistickou Evropu.“

Cíle jsou jasné. Francie chce zaujmout vedoucí roli v EU a na Evropu se dívá jako na jeden z pólů světové síly ve stejné váhové kategorii jako jsou USA a Čína. Tomuto úkolu je přizpůsobena i ideologická náplň — „evropský humanismus“. Problém je v tom, že se Macron zmýlil v identifikaci hlavní otázky současnosti.

Co se týče Evropy i jakékoliv jiné země nebo koalice zemí, které se nechtějí smiřovat s americkou hegemonií, hlavní otázka dnešního dne zní úplně jinak; zformuloval ji jeden z klasiků ruské popové kultury XX. století: „Co budou platné tisíce slov, když bude důležitá pevnost ruky?“ Odpověď na tuto otázku se dozvíme velmi brzy, protože ambice francouzského prezidenta budou určitě testovány na odolnost v nejbližší budoucnosti. Vyplývá z toho ale jeden vážný závěr: sjednocený Západ už neexistuje.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce


Není zde článek celý?