Ester Ledecká a tak dále

ester-ledeckaČeským sportem otřásají skandály, napsal nedávno náš pravicový tisk. Ozval se poté, co v tisku a samozřejmě v reálu probíhalo dohadování či handrkování o výši super podpory pro super občanku České republiky a super sportovkyni Ester Ledeckou, schopnou vítězit na snowboardu a zároveň na sjezdových lyžích, což se ve vrcholovém sportu na špičkové úrovni nevidí.

Na jedné straně bafuňáři v první linii, tj. členové příslušného sportovního výboru zastupujíce stát, na straně druhé otec Janek Ledecký a závodkyně Ester. Teď panuje příměří. To jest dohoda žádná, vzájemné osočování utichlo. Lépe říci, panovalo. O víkendu se k tématu objevily opět zprávy.

Napíšu svůj názor, kontroverzní, krátký, ale můj. Píšu ho, když při krátkém rozhovoru, který jsem s kýmsi měl, padla poznámka, že je Ester výjimečná a že si prostě může klást podmínky. Tak o co vlastně jde.

Jde právě o tu „výjimečnost“.

Nejdřív ke sportu a ke slečně Ledecké. Je pravda, že sportovní výkony Ledecké jsou vynikající. Také je pravda, že výjimečné podmínky, tady je slovo výjimečné velmi důležité, jí buď úplně, nebo z převážné části, zajistil otec Janek Ledecký.  Zdaleka ne každý má výjimečné podmínky. A je dost možné, že mezi nevýjimečnými by se našel občas někdo, kdo by sice nebyl tak výjimečný jako Ledecká, ale byl by dobrý – lepší než průměr. Kdekoliv: Ve sportu, v kultuře, ale hlavně v práci a v životě. To poslední vzhledem k celospolečenskému úpadku ve všech ohledech je hlavní.

Proto mi handrkování bafuňářů s „manažery“ Ledecké připadá jako sprosté vydírání ze strany sportovkyně. A nevolím diplomatičtější výraz. Ledecká se také nechala slyšet, že nemusí závodit za Česko. Oukej. Také si při olympiádě v Soči přisadila, že „Putin tady staví jakousi Potěmkinovu vesnici, zatímco v Rusku“ … přesnou citaci si nepamatuju, ale ke kopáčům do Ruska se zařadila. Jinak by to milé Novinky ihned necitovaly. Sláva, medaile a mediální pozornost jí samozřejmě chutnala, bez ohledu na to, kdo olympiádu a její zařízení připravil.

Bylo by asi nejlepší, kdyby si výjimeční lidé typu Ledecké a jejich bohatí rodiče, sponzoři a další udělali světovou výjimečnou superligu v daných disciplínách, sami ji sponzorovali, sami si připravovali terény, sami si nejlépe kupovali areály pro své superzávody a superturnaje.  Mně osobně je jedno, za koho bude Ledecká závodit. Zda za Čechy, Evropany, židy, světoobčany či další. Pózování s naší vlajkou před televizními kamerami a počítání medailí, aby se medii řízený národ český nafoukl a tetelil blahem, mě nechává v klidu. Nepletu si vlastenectví s vlastenčením.

Ledecká to bezpochyby vyhraje. Bez výjimek. A my ostatní to bez výjimek zaplatíme.

Ester Ledecká není zdaleka jediná, která si myslí, že je víc, než je. Ani u nás, ani ve světě. Máme tady hvězdu Koukalovou, bez které nám bude smutno, tak jako  občanům USA bez Sereny Williams,  výjimečně vyvinuté krasavice v éře boje s dopinkem (hlavně proti Rusku), statečné ochránkyně žen, genderistky, asi sexistky, feministky a další –istky.

Co tedy na závěr? Čirý idealismus, co jiného: Ignorujme vrcholový sport a važme si sportu obyčejného, sportu pro každý den, do kterého nezasahují příliš peníze, a není předmětem politických šachů. Vím, že jde o vágní větu, ale ve společnosti, kde peníze jsou na prvním i posledním místě, mě nic jiného nenapadá.

Sám za sebe mohu říct, že mám od vrcholového sportu pokoj. Je tolik hezkých věcí na světě, které nejsou výjimečné.

Není zde článek celý?