Kdy konečně pochopíme, že i Česká republika má prsty v rozvratu Blízkého východu?

Tuzemští odpůrci uprchlíků z rozvratu Blízkého východu
a následné migrační krize neustále obviňují západní země v čele se
Spojenými státy. Tito lidé také často tvrdí, že jsme nikdy neměli žádné kolonie
a nevykořisťovali jsme chudé blízkovýchodní a africké země. Povinnost postarat se o běžence tedy
tradičně leží na bedrech jiných, tak co bychom se my starali. Leč již zmíněná
anketa PL a tiskový mluvčí prezidenta Ovčáček, u něhož
nikdy není jasné, zda publikuje svoje názory či tlumočí postoje českého
prezidenta, zjevně ukazují, že jde jen o plané výmluvy. Ostatně i tato tvrzení se
při letmém pohledu zhroutí jako domeček z karet.

Česká armáda od dubna 2002 působí v Afghánistánu, kde
dnes intenzivní americké bombardování úzce koreluje se zvýšenými teroristickými
aktivitami Tálibánu. Toto islamistické hnutí po 17 letech „pacifikačních snah“
armád NATO ohrožuje 70 procent
afgánského území
. NATO v současnosti v Kábulu buduje
nové vojenské objekty
, což signalizuje, že Američany vedené
válečné úsilí zdaleka není u konce. Boje mezi okupačními silami a Tálibánem vyhnaly z domovů
2,7 milionu Afghánců
, kteří nalezli útočiště především v Pákistánu
a Íránu. Spousta afghánských uprchlíků se ale vydala na riskantní pouť do Evropy, kde
na ně mnozí nahlížejí spíše jako na ekonomické migranty, a nikoliv jako na
válečné běžence.  

Česká republika se v roce 2003 připojila ke „koalici ochotných“,
která pod vedením amerického prezidenta George W. Bushe bez mandátu RB OSN
zaútočila na Irák. Bilance Američany vedené okupace je děsivá a je třeba ji
neustále připomínat: statisíce mrtvých, čtyři
miliony vnitřních a vnějších uprchlíků
, rozmach Al-Káidy a vznik
teroristického kultu Daeše. AČR dnes
poskytuje výcvik iráckým bezpečnostním silám, přičemž také vládní jednotky čelí
obvinění
z válečných zločinů
. Když jsem letos na jaře navštívil irácký Kurdistán,
strávil jsem jednu noc v uprchlickém táboře Kabarto, kde v depresivních
podmínkách živoří tisíce jezídů, kteří stačili uprchnout před Daešem –
vedlejším produktem angloamerické invaze. Netuším, zda si čeští odpůrci
uprchlíků vůbec dokážou představit zoufalství, mizérii a frustraci těchto lidí a
zejména malých dětí.

Blízký východ je navýsost atraktivním odbytištěm pro
české zbrojaře, neboť jeden konflikt stíhá druhý. Významným odběratelem českých
zbraní a vojenské techniky je Saúdská
Arábie
. Rijád a jím vedená arabská koalice je primárním strůjcem jemenské
tragédie. Charitativní organizace Save the Children aktuálně varuje, že více
než pěti milionům jemenských dětí kvůli válečnému konfliktu hrozí smrt hladem
.
Podle Save the Children mohou boje o klíčový přístav Hudajdá vážně ohrozit
import základních komodit, přičemž o život může přijít „celá generace
jemenských dětí“.

České zbraně a munice za více
než miliardu a půl korun
doputovaly také do Sýrie, kde krvavý konflikt
vysídlil asi 11 milionů lidí. Přestože koncovým uživatelem vojenských zásilek z
ČR měla být americká armáda, tyto zbraně nakonec skončily v syrském válečném
kotli.

Kdyby tuzemské sdělovací prostředky o těchto skutečnostech systematicky
informovaly, měli by tuzemští odpůrci uprchlíků a migrantů po ruce ještě méně
výmluv. Česká republika se prostřednictvím vojenských misí na Blízkém východě,
jakož i vývozem zbraní, munice a vojenského materiálu do Iráku, Saúdské Arábie
či Sýrie podílí na tamní neutuchající tragédií. Přijetí padesáti syrských
sirotků by bylo jen symbolickým gestem, jak alespoň částečně splatit dluh těm,
kdo i kvůli nám nevýslovně strádají.

Není zde článek celý?