Mladá léta atentátníka Muhammada Atty: plachý, zdvořilý, pečlivě oblečený chlapec

Muhammad Atta, vůdčí postava teroristického útoku 11. září 2001, nepůsobil ani těsně před svým činem na okolí jako terorista.

Jak se stane, že z dítěte vyroste diktátor, dozorce v koncentráku, masový vrah? Na to nelze s určitostí odpovědět, protože ze stejných podmínek a osobních osudů vycházejí různí lidé. Některé kořeny, ze kterých nakonec strom vyroste, ale můžeme vysledovat. Bez zdůraznění nějaké osudovosti, ale s vědomím, že lidé do tohoto světa nepadají dospělí a hotoví.

Muhammad se narodil 1. září 1968 v egyptském městě Kafr aš Šajch. Jeho otec Muhammad al-Amir Atta byl právník, který své sousedy považoval za lidi nízkého postavení. Sousedé ho pokládali za arogantního muže, který kolem nich procházel bez pozdravu, aniž by jim věnoval pohled. Rodina byla považována za moderní, obě dcery studovaly a otec kladl důraz na disciplínu. Své ženě vyčítal, že jeho chytrého ale plachého syna zkazila. „Říkal jsem jí, že ho vychovává jako dívku a že už tři dívky mám. Nikdy ho ale nepřestala rozmazlovat,“ řekl později v interview.

„Nikdy jsem ho neviděl si hrát,“ vzpomíná podle New York Times spolužák ze střední školy Muhammad Hassan Attiya. Atta studoval ve třídě, kde bylo 26 chlapců. „Neměli jsme ho moc rádi a myslím, že si chtěl hrát s ostatními chlapci, ale jeho rodina, myslím jeho otec, chtěli, aby zvládal výborně školu.“ Mladý Muhammad Atta se soustředil hlavně na to, aby se jednou stal inženýrem a splnil tak přání svého otce.

Byla to doba, kdy, jak NYT připomíná, v Egyptě explodoval sociální, politický a náboženský tlak. V roce 1981, to bylo Attovi třináct, byl zavražděn prezident Anvar as Sádát, první arabský vůdce, který uzavřel mír s Izraelem. Fundamentalisté ho kritizovali jako loutku Západu a zrádce islámu.

I pro chlapce tak izolovaného jako byl Muhammad bylo zřejmě těžké ignorovat rozčarování panující v ulicích. Jeho otec uvádí, že se syn začal vážně modlit ve svých dvanácti nebo třinácti letech, což by se shodovalo s tímto obdobím egyptského neklidu. Atta otec ale tvrdí, že se synovy náboženské sklony netýkaly politiky. „Řekl jsem mu, jak to můj otec říkal mně, že politika se rovná pokrytectví.“

Mladý Muhammad se odmítl připojit k basketbalové lize, protože ji organizovalo Muslimské bratrstvo, nejznámější egyptská náboženská a politická organizace. Bratrstvo si vybíralo i ze studentů inženýrství na káhirské univerzitě, ale Atta junior k těmto mladíkům nepatřil.

Když vystudoval, sdílel osud dalších mladých lidí, protože jeho diplom mnoho neznamenal. Tisíce absolventů vysokých škol tehdy nemohlo najít dobré zaměstnání. Ačkoli si Muhammad nakonec našel práci pro německou společnost v Káhiře a nechtěl opustit matku a sestry, otec ho přesvědčil, že v dalším postupu mu pomůže jen zahraniční diplom. Proto odcestoval na stipendium do Hamburku.

„Řekl jsem mu, že musím vidět před jeho jménem slovo ‚doktor‘, vzpomíná Atta starší pro NYT. „Řekli jsme mu, že jeho sestry jsou lékařky a jejich manželé lékaři a že on je členem rodiny.“

V Hamburku působil mladý Atta stejně jako doma v Egyptě. Zdvořilý mladík, úhledně oblečený. Když si našel na inzerát práci v urbanistickém podniku, zapůsobil na své spolupracovníky pečlivostí a elegantně provedenými výkresy.

Se ženami měl zřejmě komplikovaný vztah. V Aleppu se kdysi setkal s dívkou jménem Amal, která pocházela z Palestiny, atraktivní a sebevědomou. Probudila jeho zájem. Pak se ale Atta svěřil příteli, že vztah nemá budoucnost, protože Amal je příliš emancipovaná a byla by tak pro něj špatnou partnerkou. V Německu pak svou disertační práci konzultoval s asistentkou jménem Chrylla Wendt, která mu pomáhala s němčinou a trávili nad tím spolu hodně času. Její přítomnost ale postupem času začal považovat za nesnesitelnou a jakmile práci dopsal, už s ní o ní nikdy nemluvil. Po poslední ústní zkoušce jí dokonce odmítl podat ruku, když mu přišla pogratulovat.

V Německu se mu stalo to, co mnohým ostatním jeho původu. Cítil se vykořeněný a sám v cizí zemi. Uzavřel se v komunitě tureckých, afrických a arabských přistěhovalců žijících v oblasti kolem hamburské univerzity. Tam se jeho náboženská víra přinesená z Egypta ještě posílila. Nosil s sebou modlitební kobereček a pečlivě dodržoval islámská nařízení ohledně jídla. Vyhýbal se alkoholu a kontroloval složení všeho, co pozřel, dokonce i léky. Měl na výběr ze tří mešit, ale ty dvě nejbližší k areálu univerzity patřily Turkům, kterými mnozí místní Arabové pohrdali jako méně zbožnými a příliš nakloněnými Americe. Chodil tedy do arabské mešity al-Tauhid, kde imám, Ahmed Emam hlásal, že Amerika je nepřítelem islámu.

V těchto kruzích se seznámil s lidmi, kteří patřili do hamburské islamistické buňky. Mizel pak z Německa pryč a jak se později zjistilo, absolvoval výcvik al Kajdy v Afghánistánu, kde se také setkal s Usámou bin Ládinem. Tam byl také získán pro teroristickou akci ve Spojených státech. Do Hamburku se vrátil v únoru 2000 a začal se zajímat o letecký výcvik ve Spojených státech.

Zbytek této historie je dobře známý. Končí 11. září, kdy byl vůdčí postavou únosu čtyř dopravních letadel. Dvě narazila do Dvojčat světového obchodního centra, jedno do budovy Pentagonu a čtvrté se zřítilo poté, co se cestující vzbouřili a teroristy přemohli.

Má Atta nějaké společné rysy se svými vrstevníky? Nepochybně ano. Chlapec z muslimské rodiny, který vyrůstá pod vlivem matky, aby pak byl vržen do světa mužů. Žije ve světě nenávisti vůči „světské“ vládě, která jeho zemi zaprodává Západu. Náboženství je pro něj světem vnitřního exilu a jeho prostředím se stávají podobně smýšlející, kteří vytvářejí takové komunity i v cizině. Požadavky moderního světa zvládá, pokud jde o technické záležitosti. Dobře studuje, umí se ve světě pohybovat, naučí se řídit malé letadlo, byť – jak známo – nejevil velký zájem o přistávací manévr. Jeho instruktorům to bylo divné, nám už ne. Není to typ, jehož vzpoura by pocházela z příslušnosti k nějakým bídným sociálním vrstvám. Oblast lidských radostí, jaké poskytuje kultura, alkohol a ženy, je mu odepřena, protože si to sám – pod vlivem svých učitelů – odepřel.

Musí takové dětství, mládí a prostředí vést dráze teroristy? Nemusí, podobnými podmínkami prošlo mnoho lidí. Jejich souhra a intenzita ale mohou vést k tomu, že za určitých okolností je náchylnost k radikalitě očekávatelná. Když se podíváme na teroristy a revolucionáře západního světa, nebývají to chudáci z bídných poměrů. Nepřátelství vůči světu vzniká v jejich hlavách, protože si v nich svět útisku vytvořili. Vidí realitu, změní ji a zesílí až do podoby karikatury a potom podle toho, jak si nadefinovali situaci, jednají. Zvrácené obrazy, kterým člověk podlehne, vedou ke zvrácenému jednání.

Možná, kdyby se tehdy v Aleppu do Amal víc zamiloval, mohla jeho osobní historie dopadnout jinak. Ten útok by v Americe místo něj provedl někdo jiný, ale Egypt mohl mít o jednoho urbanistu navíc. Možná ten klíčový okamžik základního rozhodnutí mohl být někdy jindy. To už se nikdy nedozvíme. Historie se děje jen jednou.

Není zde článek celý?