Pod povrchem švédských voleb: Lidé odmítají svět bez hranic

V neděli si Evropa odškrtla ostře sledované parlamentní volby ve Švédsku. Důvodem byl očekávaný úspěch Švédských demokratů, strany, která bývá označována za pravicově populistickou, extrémistickou či nacionalistickou a u které je dobrým zvykem dodat, že má neonacistické kořeny. Výsledky do jisté míry uspokojily jak pomyslné „sparťany“, tak „slávisty“: Švédští demokraté sice vzrostli, ale ne moc. Vládnoucí sociální demokraté sice ztratili, ale ne tak hodně, jak řada analýz předvídala. Bezprostřední interpretace výsledků tak fakticky umožňují zcela volnou jízdu a plyne-li ze švédských voleb nějaká přidaná hodnota, skrývá se až v hlubších vodách.

Dlouhodobé trendy jsou jasné

Za prvé a čistě empiricky: Švédští demokraté nepředstavují žádnou anomálii či náhlý výkřik. Strana staví kandidáty ve volbách od roku 1988, kdy oslovila zanedbatelné 0,02 % voličů. V roce 2010 se poprvé dostala do parlamentu s 5,24 % hlasů, což znamenalo 20 křesel. Nynějších 62 mandátů tedy znamená trojnásobný růst za dvě volební období. Bleskem z čistého nebe není ani druhý, o poznání méně skloňovaný vítěz voleb, exkomunistická Levicová strana, která si oproti roku 2014 polepšila o 7 křesel.

Za pozornost stojí, že obě protestní strany posílily v době solidního ekonomického růstu a nízké nezaměstnanosti. Migrační agenda, v souvislosti se Švédskem často zmiňovaná jako velké politické téma, byla podle průzkumů až třetím faktorem (na prvním místě figurovala zdravotnická péče, na druhém životní prostředí). Narativ, který vzrůst podpory protestních formací přisuzuje ekonomickému cyklu či migrační vlně, tedy nesedí. Švédské volby naopak dobře ilustrují trend, který je v evropských státech pozorovatelný už od začátku 20. století – znatelný a kontinuální úpadek tradičních pilířů stranických systémů, který lze dobře doložit klesajícími zisky velkých pravostředových a levostředových stran.

Tento vývoj panuje nejen ve Švédsku, ale i v dalších státech – sociální demokracie těžce prohrává volby v Německu, Nizozemsku, Francii či v České republice a velké středopravicové strany také oslabují. Ač tento vývoj akceleroval zejména po hospodářské a migrační krizi, jeho příčiny jsou hlubší a trvalejší a souvisí s proměnou toho, co voliči v Evropě považují za důležité.

Co politika postrádá

Souběžně s poklesem tradičních stran totiž napříč Evropou rostou hnutí a strany, které kladou velký důraz na identitární a socio-kulturní témata. Mediální, intelektuální a politický mainstream se je dlouhodobě snaží ostrakizovat jako nacionalisty, xenofoby či rasisty, ale tato taktika nefunguje, ba dokonce se jeví jako kontraproduktivní, protože nevytváří žádný alternativní, podobně chytlavý „příběh“. Projekt postupného rozmontování národního státu, akcentace multikulturalismu a morálního a kulturního relativismu, s nímž pravý a levý střed zejména od konce 80. let minulého století až dojemně souzněl, jim zjevně není.

Zdá se, že v době relativního blahobytu v západních sekularizovaných společnostech nestačí mluvit o ekonomice. Globalizaci a odstraňování hranic má za osobně důležité téma jen hrstka občanů. Schengenský systém, jednotná evropská měna nebo program Erasmus se intimně týkají pouhých procent evropských voličů. Pocity nejistoty a dezorientace, jež odstraňování bariér přináší, ale rezonují u mas, které rozhodují volby. Zdá se tedy, že většina Evropanů určité bariéry a hranice potřebuje.

Jinak řečeno, švédské volby opět potvrdily, že pro pravostředový a levostředový mainstream bude zásadní otázkou, zda dokáže problematiku hranic a bariér (v různém smyslu) kultivovaně zařadit do své agendy. Je totiž navýsost iluzorní myslet si, že z evropské politiky zmizí nebo že ztratí svou palčivost.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Není zde článek celý?