Proč jsme začali mluvit o sirotcích a jak se k tomu mají křesťanské hodnoty

Andrej Babiš jako vlastník hegemonního
hnutí na současné politické scéně se do té doby věnoval zejména tomu, co jej
vyneslo v roce 2013 k moci: protikorupční rétorice. Na tomto poli
ovšem jen velmi těžko drží pozice, a proto se pustil od
sociálnědemokratické taktiky. Není nic lepšího než opakovat stále dokola
neúspěšnou taktiku, hlavně že je snadná. Politikům, kteří se již
zdiskreditovali, nic jiného asi ani nezbývá. Čím více Andrej Babiš pózuje jako
ochránce ČR před uprchlíky, tím více to svědčí o jeho politickém pádu.

A teď k těm sirotkům. Zdá se mi, že
je jasné, že sirotci se objevili na scéně jako poslední pokus o apel na elementární
lidskost české veřejnosti. Babiš říká, že je to hnus, vytahovat děti před
volbami. Samozřejmě by nikdo nevytahoval děti a už vůbec ne před volbami, kdyby
tu dávno bylo pár tisíc uprchlíků před syrskou občanskou válkou. Samozřejmě, že
není pravda, že by ti, kteří apelují na lidskost v případě sirotků, byli
proti přijímání rodin s dětmi nebo starých lidí. Oni jen apelují na
poslední zbytek lidskosti, je-li nějaký. Když ne mladé muže, když ne matky
s dětmi, když ne staré lidi… tak ani sirotky, ani ty ne?

Reakce? Debata o tom, kdo ještě je dítě
sirotek. Může být sirotek mužského pohlaví? Může být někdo dítě, pokud je mu
patnáct let? Může být takový člověk sirotek? Je to vůbec člověk? A může být
člověkem, když je Syřan? Máme pomáhat sirotkům ze Sýrie, když máme své české
sirotky? Jo, zaplaťpánbůh, že je jsme na ty své sirotky desítky let kašlali a
desítky let na ně taky kašlat budeme, teď se to hodí, abychom se na ně mohli
vymluvit. Jen ať z nich rostou v ústavech sociálně patologické
osobnosti, hlavně že nemusíme nikomu pomoci.  

Samozřejmě bychom mohli pomoci těm našim
sirotkům i padesáti, stu, tisíci, dokonce i deseti tisícům sirotků i jiných
uprchlíků ze Sýrie. Kdybychom ovšem chtěli. Bez zájmu veřejnosti se to rutinním
způsobem podařilo s několika tisíci uprchlíky z bývalé Jugoslávie
v 90. letech. Je to velmi snadné, až směšně snadné.

A teď k tradičním hodnotám, kterými
se v Česku stále častěji někdo ohání. V evangeliu (Lukáš 10,25-37)
lze najít jasnou odpověď na to, kdo je „můj bližní“. Jede znalec zákona tam
Ježíšovi, v reakci na přikázání „budeš milovat svého bližního jako sám
sebe“, dává otázku: „Kdo je můj bližní?“ Ježíš odpovídá příběhem člověka – bez
bližšího určení, co to bylo za člověka –, který byl oloupen a zraněn lupiči.
Polomrtvý tam někde ležel ve škarpě. Šel – tak Ježíš pokračuje – kolem něho
kněz, pak i levita, tj. chrámový služebník, oba ho viděli, ale přešli na druhou
stranu, aby se mu vyhnuli.

Jako třetí tudy šel Samaritán. Samaritáni
byli Ježíšovými soukmenovci považováni za méněcenné lidi. Přesto Ježíš ukazuje
zavrženíhodnou bezcitnost na knězi a levitovi, ale soucit naopak na
Samaritánovi. Samaritán zraněnému na své náklady pomůže. A pak přijde vrchol celého
příběhu, jednoho z centrálních příběhů evangelia o tom, co je to láska
jako nejvyšší hodnota lidského života. Ježíš totiž otázku otočí. Odmítá její
původní smysl, tedy rozlišení lidí, kterým bych mohl pomoci, na bližní a
nebližní. Odpovědí na tuto otázku by bylo hledání nějakého znaku na zbitém
pocestném. Čím se zbitý pocestný vyznačoval, že mu Samaritán byl ochoten pomoci?
Byl to jeho příbuzný, souvěrec, známý? Ale ten zbitý pocestný je pouze „jeden
člověk“, nic bližšího o něm z Ježíšova příběhu nevíme.

Ježíš se znalce zákona ptá naopak: kdo
z těch tří – tedy z kněze, levity a Samaritána – byl bližním tomu
zbitému pocestnému? Odpověď je jasná: Samaritán. A v čem se Samaritán
lišil od kněze a levity? Ježíš to říká výslovně a naprosto odzbrojujícími
slovy, v nichž není ani stopy po nějaké povinnosti, přikázání, vzdělání,
katechismu nebo čemkoli, čeho měli naopak kněz a levita jistě mnohem více než
Samaritán. Ježíš říká toto, jde o to poslední slovo, jemuž musí rozumět každý,
kdo není vyloženě patologická osobnost: „Přišel k němu ale také jeden Samaritán, který tudy cestoval, a když ho spatřil, byl
pohnut soucitem.“

A přesně o to jde těm, kdo mluví o
sirotcích. Když nemáte soucit s muži, rodinami, ani ženami… máte soucit
aspoň se sirotky? 

Není zde článek celý?