"Putinizace" mediální krajiny v ČR

Proti porušování práva (i povinnosti) novinářů chránit zdroje se v tuto chvíli postavil Nejvyšší soud. Bude tak zjevně činit nejpozději do doby, kdy se i česká vláda vydá polskou cestou a začne v rámci „budování iliberální demokracie“ systematicky likvidovat nezávislost justice – tak jako už útočí na nezávislost policie nebo médií.

Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran si naproti tomu již osvojil osvědčenou putinskou praxi, podle níž novináři mají právo klást jen ty otázky, které byly představiteli státní moci předem schváleny. Pak ovšem nemůže být o kontrolní funkci médií ani řeči. Média se naopak stávají hlásnou troubou dotazovaného úřadu, který je prostřednictvím pečlivé manipulace de facto řídí.

Jde ovšem o řízení nepřímé: Musíte zkrátka sami „pochopit“, jaké dotazy chce pan Weiss vůbec slyšet – nic jiného než to, co hodlá zmíněná osoba zveřejnit, se totiž nedozvíte. Skandál v Lidových novinách se naproti tomu týká přímého řízení mediálního obsahu: Babiš si prosadil, aby deník bez řečí publikoval podvodný text dodaný úřadem premiéra. V dříve často démonizovaných předzemanovských dobách, kdy značnou část českého tisku vlastnili němečtí majitelé, by podobná praxe byla naprosto nepředstavitelná. Tehdejší majitelé požadovali hospodářské výsledky a jmenovali vedení redakcí, ale do obsahu sami nikdy nezasahovali. Tento „výdobytek“ je teprve výsledkem „navrácení soukromých médií do českých rukou“.

Ať už v minulosti veřejnoprávní média trpěla jakýmikoliv nedostatky, dosud nikdy nebyla přímo dozorována a řízena lidmi, kteří jsou pouhými převodovými pákami jednoho konkrétního politického proudu, který nemusí brát ohled na žádnou opozici. Úplně poslední věc, již lze od nových poměrů očekávat, je tedy zlepšení objektivity zpravodajství. Jestliže média řídí konkrétní politická lobby, zcela logicky je nakonec nutí, aby (ne)zveřejňovala právě to, co si taková lobby sama (ne)objedná. Model se ovšem spíše podobá novému pojetí mediální práce Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran než fungování redakce LN. Novináři veřejnoprávních médií budou stále častěji dostávat přes prsty za to, co udělají „špatně“, spíše než aby jim někdo konkrétně nařizoval, co vlastně mají publikovat. Kýženým výsledkem je autocenzura.

Mimořádné oslabení kontrolní funkce médií v ČR vyvolané vnitropolitickými důvody časově spadá vjedno s období globální krize ekonomického modelu médií založeného na reklamě a/nebo koncesionářských poplatcích. A vedle toho ovšem koreluje také s mimořádně intenzivní politickou, zpravodajskou a informační válkou putinského Ruska proti Západu, v níž Moskva vítězí ZDE. V českých podmínkách to poznáte například podle toho, že malinkaté Centrum boje proti terorismu a hybridním hrozbám při ministerstvu vnitra nemá v praxi ani setinu pravomocí týkajících se médií, jaké si bez problémů uzurpoval jistý pan Weiss.

Tradiční označování médií za „čtvrtou velmoc“ či „hlídacího psa demokracie“ začíná být v ČR pomalu, ale jistě anachronismem. Pokud s tím veřejnost není srozuměna, nezbývá jí, než podporovat boj novinářů veřejnoprávních médií s jejich novými pány – nebo starostlivě zvážit individuální finanční podporu těch médií, která rostoucím tlakům na ochočení držiteli postupně monopolizované moci nehodlají ustupovat.

Není zde článek celý?