Svět ruskýma očima 473

Reklama

Dmitrij Sedov

20. září 2018

Ministerstvo obrany Ruské federace předložilo na tiskové konferenci dne 17. září nové dokumenty, dokazující účast ukrajinského letectva na sestřelení malajsijského Boeingu 777 v červenci 2014 nad Donbasem.

Ruská vojenská správa určila čísla trysky a motoru rakety, která letadlo sestřelila. Ukázalo se, že munice byla vyrobena v závodu v Dolgoprudném a v roce 1986 odvezena do vojenské části 20152 Ukrajinské SSR (223. raketová brigáda) pod Tarnopolem. Rusko také zveřejnilo nahrávku z roku 2016 s rozhovorem ukrajinských vojáků, plukovníka ukrajinské armády Grinčaka, který od roku 2014 vedl 146. radiotechnickou brigádu a kontroloval vzdušný prostor nad Donbasem. V nahrávce je slyšet Grinčakova věta: „Sestřelit zase jeden malajský Boeing“.

Takové materiály mohou způsobit zvrat ve vyšetřování. Mezinárodní komise pro vyšetřování JIT dosud odmítala jakoukoliv spolupráci s Ruskem. V roce 2015 provedl koncern Almaz-Antej experiment kvůli vyšetřování tak, že reprodukoval situaci při incidentu. Na speciální ploše byla vyhozena do povětří bojová hlavice Buku před kabinou odepsaného Il-86, byla přesně opakována jejich poloha v prostoru, čímž bylo možno vymodelovat trajektorii Buku. Z výsledku bylo zřejmé, že raketa mohla být na Boeing vystřelena jen z okrsku vesnice Zareščenskoje kontrolovanho ukrajinskými vojsky. Navíc experiment ukázal na možnost náletu na Boeing před vystřelením Buku.

JIT nebrala tyto materiály v úvahu. Byla řízena britskými tajnými službami a nesměla se odchýlit od  určené protiruské linie vyšetřování. Dokonce ani nahrávky z černých skříněk nebyly dosud zveřejněny. Až po několika letech „dešifrování“ britskými experty na základně Farnborough komise vše odbyla krátkými zprávami o tom, že v kabině Boeingu „nebyla standardní situace“. Přitom mohou být v těchto nahrávkách materiály osvětlující okolnosti katastrofy.

Verze koncernu Almaz-Antej uvádí možnost dvou akcí teroristického aktu, aby byl zajištěn stoprocentní úspěch a aby byla pojistka. Tuto věc by mohly objasnit černé skříňky. Kdyby šlo o dvojí útok, první z nich ostřelování ukrajinským bitevníkem Su-25 s pilotem kapitánem Vološinem. Potvrzovalo by to vyznamenání Řádem za statečnost, udělené Vološinovi hned na druhý den a jeho další osud. Upadl do depresí a v březnu 2018 spáchal sebevraždu. Mohlo se stát, že byla v Boeingu nestandardní situace a hlavně proto se nahrávky černých skříněk nezveřejnily?

JIT se poslušně řídila nařízením Angličanů dotud, dokud nepřišla 22. ledna 2016 informace o vystoupení přednosty CTIVD (nizozemská komise pro dozor nad zpravodajskými službami a obranou) Herma Brauera v nizozemském parlamentu. Brauer předložil svědectví, že v den katastrofy letu MH17 v oblasti, v níž k ní došlo, nebyly žádné jiné raketové systémy než ukrajinské Buky.

Nizozemská média zpočátku toto senzační sdělení „nezaznamenala“ a bylo by navždy ztraceno, kdyby poslanec Peter Omtzicht nedal příspěvek na Twitter. Jako důkaz přiložil fotografii stránky ze zprávy Herma Brauera. Po tomto oznámila řada  nizozemských medií úmysl soudit se s vládou ve věci úplných materiálů o vyšetřování. JIT měla volbu: Buď respektovat nařízení britských tajných služeb a dostat se do opravdu ošklivého postavení, nebo jednat jinak. Hlavní poškozená byla Malajsie. Malajský ministr dopravy  letos nazval obvinění Ruska ze zničení Boeingu letu MH17 nedokázaným.

Nyní se stalo to, co se nečekalo: JIT je ochotna vzít v úvahu ruské materiály, ovšem s výmluvou, že to bude vyžadovat čas.

Zločin nemohl být proveden bez souhlasu Porošenka a právě za dva dny po brífinku v ruském ministerstvu obrany začal platit jeho výnos o zrušení dohody o přátelství, spolupráci a partnerství s RF. Najednou se objevil agent CIA a bývalý náčelník SBU (bezpečnostní služba Ukrajiny) Nalivajčenko s oznámením, že je navržen na funkci prezidenta Ukrajiny. Všechny tři události najednou. Ve Washingtonu evidentně připravují Nalivajčenka na místo Porošenka.

Moskva hodlá dále publikovat dříve neznámé materiály o zničení Boeingu. Konkrétně má jít o satelitní snímky dříve tajné, jež dokládají zločin. Nikdo nechť nepochybuje o rozhodnutí Moskvy  napříště zabraňovat terorismu ve vzduchu. Po sestřelení ruského Il-20 nad Sýrií 17. září bylo oznámeno, že několik oblastí v mezinárodních vodách Východního Středomoří poblíž Sýrie, Libanonu a Kypru je uzavřeno ve spojitosti s cvičeními lodí vojenského námořnictva RF a zkušebních odpálení raket. Vyplývá to z mezinárodního ohlašování pro letecký personál (NOTAM) a navigačního varování pro námořníky. Jsou uvedeny souřadnice uzavřených oblastí s tím, že uzávěra pro civilní lety a plavby lodí trvá do 26. září.

Převzato z Fondsk.ru

***

Ljubov Stěpušova

13. září 2018

Začátkem září byl napaden nožem a těžce zraněn kandidát na funkci prezidenta v Brazílii. Co se v Brazílii děje? Je poučné, jak je možné zničit zemi, když se plní pokyny USA k boji s korupcí za jejich peníze.

Dva hlavní kandidáti na prezidenta

Heslo „boj s korupcí“ je jeden z hlavních motivů současných barevných revolucí. Obzvláště dobře funguje tam, kde je zapojen do zločinných plánů stát. Poslední případy jsou Ukrajina a Arménie. Výjimkou nebyl ani měkký převrat prostřednictvím impeachmentu Dilmy Rousseffové v roce 2014 v Brazílii. V této zemi se Sorosovy fondy dobře uplatňují a soudní i fiskální systémy jsou vyškoleny a koupeny Američany.

V říjnu bude po liberálním Temerovi volen nový prezident. Ve volebním boji vedli ještě před nedávnou dobou dva kandidáti. První z nich je bývalý prezident ze Strany pracujících Lula da Silva, který ve své funkci dokázal kolem sebe vytvořit tým, zajišťující ekonomický skok. Byl vybudován systém sociální podpory obyvatel. To se nezapomíná.

Druhým kandidátem je Jair Bolsonaru. V místním tisku jej označují za rasistu, fašistu a nepřítele žen. Kandiduje za Liberální sociální stranu. Je to bývalý výsadkář, podporuje přísnou disciplínu a je stoupencem vojenské diktatury, antiglobalista a nacionalista. Většina jeho podporovatelů je z řad mládeže.

Proč globalisté nemají rádi Lulu a Stranu pracujících.

Brazílie měla po zvolení Dilmy v roce 2014 prezidentkou křehkou liberální ekonomiku. Tehdy se stalo, že vláda nepřipustila k otevřeným gigantickým nalezištím ropy na šelfu americké nadnárodní společnosti a monopol na využívání dostala státní ropná společnost Petrobras. Navíc předchůdce Dilmy v prezidentském úřadě prováděl nezávislou zahraniční politiku, konkrétně vůči Íránu. V regionu budoval protiamerický blok CELAC (velká Amerika bez USA a Kanady), další – sdružení Mercosur, ve světě měl vliv – BRICS.

Na Dilmu padla celá mocná propagandistická mašinerie, tvořená mediálními giganty Globo, Record a Folha. Hned po volbách začala celá série ohromných korupčních skandálů, pro které nebyly důkazy. Podařilo se obhájit jen obvinění, že Dilma stáhla nezákonně soukromé peníze na placení sociálních programů a takto prý zvýšila svoji popularitu a vyhrála volby. Impeachment byl podnícen kvůli porušení rozpočtové finanční disciplíny. V tu dobu brazilští senátoři neustále jezdili konzultovat do USA.

Zároveň se rozjelo vyšetřování Luly ve věci Lavajato (mytí aut). Lula byl obviněn, že poskytoval zakázky stavebním společnostem pro velké projekty Petrobrasu za úplatky a převádění do stranické pokladny. Důkazy samozřejmě nebyly. Jemu zůstal jen třípatrový byt v Guaruji, který ani neměl ve svém vlastnictví. V podstatě za něj byl odsouzen na devět a půl roku. Ještě v době odvolání proti rozhodnutí soudu se dostal do popředí v kandidatuře na prezidenta a v minulých týdnech po rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti účasti ve volbách pro trestnou činnost odstoupil.

Takové náhody nebývají

Ve věci „mytí aut“ byl zasažen veškerý establishment Brazílie. Podle různých článků bylo za korupci odsouzeno šest ministrů Temerova kabinetu, mnozí senátoři a mluvčí Horní komory, včetně těch, kteří iniciovali impeachment Dilmy. Sám Temer byl varován ohledně „pasivní korupce“.

Obyvatelé byly zpočátku nadšeni, spílali své vládě, hovořili o prodejnosti všech a všeho a potom přišla kocovina. Ukázalo se, že důvěra k politikům a úředníkům, to znamená ke státu, padla. Ekonomika dále stagnovala, sociální programy se krátily a blížily se nové prezidentské volby.

Americké tajné služby se ocitly v nečekané situaci. Lula není neoliberál, ale voják ve výslužbě. Na své místo staví osoby zabývající se genderovou a rasovou nerovností, slibuje udělat pořádek ve státních strukturách a omezit pouliční zločinnost metodami filipínského Duterteho. Nefiguruje v korupčních skandálech. Je ho možno považovat za nezávislého kandidáta. Výsledek průzkumu veřejného mínění 2 měsíce před volbami ukázal, že Lula je před ostatními se ziskem 37 %, za ním Jair Bolsonaru dostal 18 %. Další tři kandidáti byli pod 10 %. Přesto všechno nepustil Vrchní soud Lulu do volebního klání.

Dne 7. září byl na Bolsonara spáchán atentát. Místní tisk píše, že jej vykonal příznivec Luly a ukazuje na Stranu pracujících. Dva zajíce zabít najednou? Takové náhody nebývají.

Ale Bolsonaru přežil

Nyní má šestadvacetiprocentní podporu. První kolo vyhraje určitě, otázkou je ještě druhé kolo. Samozřejmě, že tvrdá propaganda globalistů pojede naplno. Je připravena asi půlmilionová skupina žen v sociálních sítích, která Bolsonara obviňuje ze sexu, xenofobie a rasismu.

Závěr? Každá země musí bojovat s korupcí, každá jí trpí. Ale nemůže se to dělat podle pokynů USA a ne za jejich peníze. Nesmí se přitom ničit vlastní státnost. Poradci v kterékoliv zemi pracují v plné míře ve vlastním zájmu. Nové vedení Brazílie po odchodu Dilmy spustilo program privatizace čtyř letišť, dvou přístavních terminálů, otevřelo přístup soukromým společnostem k řadě dřívějších státních projektů, od stavebních po těžební, včetně Petrobrasu. Z toho vyplývá, že chudí budou chudnout a bohatí bohatnout. Brazílie to dříve opustila a nyní se k tomu vrátila. Třeba Bolsonaru něco vymyslí.

Převzato z Pravda.ru

***

Sami Kohen

26. září 2018

V tom, že Rusko a Turecko uzavřely dohodu o Idlíbu sehrálo velkou roli mistrovství Putina. Hlavní úspěch je v tom, že se ani Damašek ani Teherán nevzbouřily proti změně postoje ruského prezidenta. Sami Kohen píše v tureckých Milliyet, že Putin dokáže ve své syrské politice řídit všechny strany, dokonce i ty s různými postoji.

Jeden z největších úspěchů Ruska v rámci jeho strategie v Sýrii je dohoda ze Soči. V tomto kroku, který odvrátil humanitární tragédii v Idlíbu, patří velký podíl Turecku.

Avšak pružnost, kterou předvedl ruský prezident, ukázala v této události příklad diplomatického mistrovství, a to v syrské otázce neustále prokazuje.

Až do setkání v Soči se zdálo, že je Rusko pevně rozhodnuto řešit krizi v Idlíbu vojensky s podporou  Sýrie (a Íránu). Putin své stanovisko po setkání s Erdoganem změnil a spolu s Tureckem se rozhodl pro mírovou cestu. Putinovi i Erdoganovi tento krok zajistil mezinárodní podporu. Možná je pro Rusko tím nejdůležitějším souhlas syrského a íránského vedení s novým ruským postojem.

Některé další podobné příklady ukazují, že Putin v syrské politice může řídit strany s různými a dokonce protichůdnými záměry.

Různí partneři

Známý francouzský expert na Blízký východ profesor Kepel uvedl na konferenci v Istanbulu, že Rusko hraje „dominantní“ roli v Sýrii a úspěšně vedle sebe drží jako „partnery“ čtyři země s naprosto rozdínými politickými strategiemi – Turecko, Írán, Saúdskou Arábii a Izrael. Írán a Izrael jsou navzájem nepřáteli, Írán má také nepřátelský poměr k Saúdské Arábii a Turecko, na rozdíl od Ruska, vystupuje proti režimu Bašara Asada. Ale Putin je výborně slaďuje a buduje spolupráci se všemi těmito zeměmi. Jako významný příklad uvedl profesor Kepel, že k nedávnému zničení ruského vojenského letadla u Latákíje projevil Putin obezřetnost k Izraeli.

Na Blízkém východě se Putinovi daří i přes všechny anomálie, které v regionu vznikají. Příkladem je spolupráce v politické a dokonce i ve vojenské sféře s režimem Sísího v Egyptě, s Katarem i Sjednocenými arabskými emiráty.

Tajemství úspěchu

Putin je vůdce, který je v přístupu k zahraničí klidný, racionální a pragmatický. Vždycky je vyrovnaný a zdrženlivý.

Dobře zná charakter Blízkého východu a při hodnocení režimů nestaví na první místo demokracii a lidská práva, ale jejich národní zájmy.

Vojenskou sílu, ekonomiku a technologii Ruska užívá Putin k rozvíjení zahraničních vazeb, pomáhá zemím, se kterými chce vybudovat dobré vztahy, a dělá to tak, že oni ruskou podporu potřebují. Rusko se také poučuje z chyb Západu a zaplňuje vzniklé mezery. Jedním slovem – Putin zná akrobatické triky diplomacie.

Převzato z Rusvesna.su

***

28. září 2018

Francouzská ministryně pro evropské záležitosti Loiseauová přirovnala italského ministra vnitra Salviniho k Pilátu Pontskému, když jej obvinila, že poslal africké migranty ve Středozemním moři na smrt. Řekla: „Mohou utonout, ale pan Salvini raději hledí na druhou stranu.“

Jedná se o záležitost se záchrannou lodí Aqarius 2, která vezla 58 nelegálních migrantů zachráněných ve Středozemním moři. Itálie odmítla loď vpustit do přístavu a mezi evropskými zeměmi to zajiskřilo. Nyní oznámila Paříž, že bude 58 migrantů rozděleno mezi Francii, Německo, Portugalsko a Španělsko poté, co jim bude umožněno nasednout na maltskou loď.

Nová vláda Itálie, v níž je za Ligu severu Salvini, uzavřela v červnu přístavy pro záchranné emigrantské lodě. Podle mezinárodního práva musejí být lidé zachránění na moři dopraveni do nejbližšího bezpečného přístavu. Libye za bezpečnou považována není, takže nejbližší přístavy jsou v Itálii a na Maltě. Jenže obě vlády nepovolily lodím vstup.

Salvini odmítl záchranné lodě s poukazem na to, že fungují jako taxi pro nezákonné přepravce lidí, kteří dopravují africké migranty z Libye do Itálie. Uzavření přístavů se již projevilo ve snížení počtu migrantů do Itálie. Letos jich připlulo přibližně 20 tisíc, zatímco v roce 2016 to bylo 181 tisíc a v roce 2017 šlo o 119 tisíc. Na cestě do Itálie letos zahynulo přibližně 1260 osob.

Aquarius 2 je jediné soukromé plavidlo, které zůstalo a které hlídkuje na trase mezi Libyí a Itálií. Rýsuje se mu nejasná budoucnost. Pod tlakem Itálie jej prý Panama odebrala ze seznamu. Itálie však nátlak popírá.

Neurčitost ohledně migrantů vyvolala napětí mezi evropskými vládami a francouzský prezident promluvil o „politické krizi“ kvůli migraci ve vztazích mezi Itálií a ostatní částí EU. Salvini odpověděl: „Od pana Macrona nepotřebujeme lekci o právu a lidskosti. Před několika měsíci uzavřel hranici s Itálií a vrátil do zemí původu přes 50 tisíc migrantů, převážně žen a dětí.“

Loiseauová se svého prezidenta zastala a uvedla, že Macron na sebe nejednou vzal odpovědnost při hledání, jak řešit konfrontace vyprovokované postojem Itálie.

Převzato z Vestikavkaza.ru

Není zde článek celý?