Trump v OSN aneb Čemu se smějete, dámy a pánové?

S velkou zvědavostí očekávaný projev amerického prezidenta D. Trumpa na Valném shromáždění OSN (úterý 25.9.) měl vskutku bouřlivou odezvu v auditoriu. Velký sál v budově OSN už byl svědkem lecjakých reakcí, ale takový záchvat smíchu jako v úterý tam nepamatují.

Prezident USA svým typickým chvástavým stylem sdělil světu, co všechno dokázal a jak je to úžasné. Místo standardního potlesku se mu dostalo vydatného posměchu. Pominu zdánlivý detail, že na této úrovni diplomacie je otevřený posměch obyčejným buranstvím. Horší je, že přítomní smíškové svým hysterickým projevem ukázali, jak dobře jsou si vědomi své vlastní viny na tom, co se dnes ve světě děje. 

Prstem ukázali na nejsilnějšího a nejhlasitějšího z nich, který vypočítával své úspěchy. Dobře vědí, že jeho úspěchy jsou jejich neúspěchy. Nehodnotili jednotlivé položky Trumpova katalogu, hodnotili Trumpa jako osobu, jako nenáviděného, obávaného a mocného činitele mezinárodní politiky. V jejich hlaholu zaniklo, co vlastně Trump říká o stavu světa, rozděleného na téměř dvě stovky států. Popravdě řečeno, nevidím mezi nimi ani jeden, jehož představitelé by se mohli s čistým svědomím smát zrovna D. Trumpovi.

Čas ukáže, co z toho, čím se Trump pyšní, má nějakou budoucnost a nějaký pozitivní vliv na procesy, které ve světě probíhají. Je samozřejmě možné a legitimní se domnívat, že jeho politika může vést k izolacionismu, k ekonomickým problémům tam, kde by nemusely být, a že se pokouší obnovit nezpochybnitelnou vůdčí roli USA. Je prezidentem velmoci a ta od něj takovou politiku očekává. Proto byl zvolen. Plamenná slova jeho kritiků o kolektivismu, spravedlnosti a odpovědnosti jsou jen divadlo, v němž se každý mluvčí obsazuje do hlavní role spasitele, věrozvěsta a vůdce těch, kdo sdílejí „správný názor“, totiž ten jeho.

OSN nemá v současnosti žádnou sílu prosadit ani plnění samotné Charty OSN všemi členskými státy. Kromě Rady bezpečnosti není jediný orgán a jediná agencie systému OSN, které by měly skutečné slovo při řešení složitých a dramatických dějů kdekoli na zeměkouli. Navíc nebýt finančních příspěvků USA, zhroutí se OSN jako fungující organizace a zaniknou i ty činnosti, které ještě je schopna vykonávat. 

Říká se, že kdybychom neměli OSN, bylo by vše ještě horší. Kdo ví. Nikdo nemá odvahu to vyzkoušet v praxi. Kdekdo ale ví, jakou skutečnou váhu mají rezoluce OSN a jak nepatrný je jejich dopad na konání vlád – ani rezoluce Rady bezpečnosti se z větší části nedaří naplňovat. To není chyba OSN, to je nedostatek politické vůle na straně členských států, které se chovají egoisticky a OSN používají jen jako zástěrku na zakrytí vlastní hanby. 

Dlouhé neplodné diskuse, hněvivé osočování a trapné vymlouvání se jednotlivých států, právně nezávazné dokumenty vzniklé po celá léta se táhnoucích jednáních, ignorování usnesení, neochota přispět většími částkami na činnost i humanitárních organizací, to je realita OSN. Nadmíru početné seskupení zemí, jejichž vlády mají máslo na hlavě, ale ochotně ukazují prstem tu na USA, tu na Izrael, to je také realita. Málo viditelný, ale finančně nesmírně náročný provoz této organizace, která dobře živí tisíce občanů členských zemí zaměstnaných v jejím aparátu a s tím spojený nepotismus a protekcionářství, to je také OSN.

Členské státy mají své vlády, své ekonomiky a své problémy. Za některé si mohou samy, jiné jim působí jejich sousedé nebo i vzdálenější aktéři politiky a ekonomiky. Jejich reprezentanti se v New Yorku smáli. Vůbec nechápu, kde k tomu vzali odvahu. Spíš to byla obyčejná drzost. 

Možná se smáli zástupci Etiopie a Eritreje, které spolu ještě před pár týdny vedly strašlivou válku navzdory OSN. Asi se smál íránský prezident, jehož země platí teroristy a vyváží svou ideologii nejen do zemí Blízkého východu. Možná se smál i ruský velvyslanec, jehož země ukradla Gruzii a Ukrajině kusy území a vede se svým sousedem nevyhlášenou podivnou válku. Nikomu nevadí doslova vřed na těle Evropy, kterému se říká Podněstří.

Francouzský prezident se nejspíš také smál. Asi už zapomněl, jaký podíl má (nejen) jeho země na likvidaci jakéhokoli pořádku v Libyi. Smála se asi i venezuelská delegace, jejíž poslední dva prezidenti dokázali srazit na kolena bohatou zemi. Smáli se snad i afričtí vůdcové, kteří si dobře žijí ze zahraniční pomoci a své země zaprodávají svým čínským přátelům. A kdo ví, jestli se nesmáli i představitelé zemí, které vedou válku v Jemenu a podporují všelijaké hanebné spolky na území Sýrie. Smál se jistě i turecký prezident. 

Výčet by byl nekonečný a neztratila by se v něm ani Evropská unie se svou „rudou komisařkou“ a katastrofální „SZBP“ – společnou zahraniční a bezpečnostní politikou. Dokonce i náš ministr zahraničí se možná smál, když už doma moc důvodů ke smíchu nemá.

Byl to farizejský smích hejna kejhajících husí, do kterého někdo hodil kámen. Americký prezident byl v New Yorku obsazen do role neoblíbeného spolužáka (ano, sám pro to dělá, co může) a celý pionýrský tábor se mu vysmál. Je to trapné a hloupé, když se podíváte, kolik domácích úkolů nemají posměváčci splněno, kolik oken rozbili, kolika slabším natloukli a před kolika silnějšími se přikrčili.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Není zde článek celý?