Černý říjen

V těchto dnech před čtvrtstoletím vyvrcholil spor mezi tehdejším ruským prezidentem Jelcinem a parlamentem země doslova krvavou lázní.

Události probíhající v Moskvě od 24. září do 6. října 1993 byly našimi politiky i médii tehdy označovány jako vítězství demokracie nad komunismem…

Události, které ruský historik Valerij Ševčenko podrobil nejucelenějšímu zkoumání a kterým věnoval dvě knihy, z nichž první nazval „Oběti Černého října“ a byla vydána až 16 let po události a druhou „Utajené oběti Černého října“. Jiní předmětné období nazývají dokonce „krvavým říjnem“.

Abychom se dobrali příčin této tragédie, kterou si v Rusku stále ještě mnozí neuvědomují (ale o tom později), měli bychom se vrátit k datu rozpadu SSSR – k závěru „sešlosti představitelů některých svazových republik v Bělověžském pralese, tak zvanému srpnovém „puči“, který – jak se ukazuje – pučem nebyl, nebo Gorbyho „perestrojkou“, anebo dokonce do druhé poloviny 70.let, kdy se de facto začal chystal rozpad SSSR. To ale daleko přesahuje formát tohoto článku, a proto zůstaňme v kritickém roce 1993.

Nejdříve velmi stručná chronologie politické krize v Rusku roce 1993:

3. 3.
8. sjezd lidových poslanců (SLP) schválil dodatky k platné sovětské Ústavě, které omezují pravomoci prezidenta a rozšiřují pravomoci parlamentu

12. 3.
Tentýž sjezd rozhodl o zbytnosti provedení referenda 11.dubna.

20. 3.
Prezident Jelcin v televizním vystoupení prohlásil, že mocenská krize zašla příliš daleko, že spolupráce s parlamentem není možná a že rozhodl o zavedení vládnutí prostřednictvím prezidentských výnosů a usnesení vlády. Toto jeho prohlášení ještě dále vyhrotilo jeho konflikt s parlamentem. Ten požadoval jeho impeachment a jeho nahrazení viceprezidentem, generálem Ruckým.

23. 3.
Ústavní soud prohlásil jeho rozhodnutí omezující zastupitelskou a soudní moc za neústavní.

26. – 29. 3.
9. mimořádný SLP se pokusil o prezidentovo odvolání, nicméně nedal dohromady potřebné dvě třetiny hlasů. Na to reagovala služba ochrany prezidenta a připravila prezidentovi věrné jednotky na rozehnání parlamentu.

25. 4.
Koná se referendum, v němž 58,7 % hlasujících dalo důvěru prezidentovi a 53 % jeho sociálně-ekonomické politice. Opozice s odvoláním na neúčast 38 milionů voličů výsledek neuznala.

1. 5.
Fronta národní spásy zorganizovala v Moskvě pod protijelcinovskými hesly mnohatisícové demonstrace. Tvrdým zásahem OMON (speciálních jednotek milice) proti demonstrujícím, při němž byly mrtví a zranění, začal proces násilného řešení politické krize.

26. 6.
Na území Ruské federace (RF) přestaly kolovat bankovky Gosbanka SSSR a Banky Ruska (BR) – vzor 1992. Zákonným platidlem se stal výhradně rubl vzor 1993. To vyvolalo velkou paniku, protože šéf BR stanovil lhůtu výměny 1 měsíc a omezil sumu na 35.000 rbl (tolik tehdy stál pár slušné obuvi). Jelcin sice vyhlásil úpravu lhůty do konce roku a částku zvedl na 100 tisíc, nicméně bylo už pozdě, protože lidé brali banky útokem. Ceny kvůli výměně peněz skokově stouply o 30 %.

21. 9.
Boris Jelcin podepsal Výnos č. 1400 „O postupné ústavní reformě“, do té doby přísně tajený. Šéf parlamentu Chasbulatov dal poslancům pokyn, aby prezidentův výnos sabotovali. Večer poté v televizním vystoupení Jelcin oznámil, že potvrdil dodatky ke stávající Ústavě, jimiž se rozpouští SLP a Nejvyšší sovět a nejvyššími orgány se v blízkém budoucnu stane dvoukomorový parlament, který vzejde z voleb 12. prosince t.r. Souběžně bude provedeno referendum o nové Ústavě. V přechodném období se bude RF řídit prezidentskými výnosy a usneseními vlády.

23. 9.
Mimořádný SLP rozhodl o zbavení prezidentských pravomocí Borise Jelcina. Vzniklo tím dvojvládí i v regionech, kde šéfové podporovali Jelcina, ale zastupitelé parlament. „Bílý dům“ (BD) – budova parlamentu – byl obklíčen milicí a stahovaly se k němu davy obránců parlamentu, stavěly se barikády.

30. 9.
Zástupci prezidenta a SLP sice podepsali protokol o kontrole zbraní v BD výměnou za zrušení obklíčení – toto rada obrany BD odmítla a navrhla návrat k situaci před blokádou BD. Jednání byla bezvýsledná.

1. 10.
Přívrženci parlamentu prorazili obklíčení a pokusili se obsadit budovu magistrátu, hotel „Mir“, budovy agentury ITAR-TASS a obvodní správy ministerstva vnitra, sousedící s BD. Přívrženci parlamentu také v nákladních autech odjeli obsadit televizní centrum „Ostankino“ (vyšetřování ukázalo, že šlo o provokaci bezpečnostních služeb. Obsazení se nezdařilo, snajperskou střelbou do davu bylo zabito 46 civilistů, mezi nimi i britský novinář R. Peck. Zabit byl i jeden z osobních strážců gen. Makašova. Podstatná část veřejnosti, na jedné straně zklamaná Jelcinovými reformami, ale neochotná podpořit prokomunistický parlament, stála stranou. Jegor Gajdar, pověřený funkcí ministra hospodářství, vyzval prezidentovy příznivce, aby se shromáždili u budovy Magistrátu a zorganizovali oddíly domobrany.

3. 10.
V noci proběhl masový mítink na podporu prezidenta, v televizi je podpořilo několik desítek představitelů kultury.

4. 10.
Prezident v 5. ráno podepsal výnos o mimořádném stavu ve městě, do města byly vyslány výsadkové jednotky tulské divize a podle oficiální informace 6 tanků vyslalo směrem k BD 6 varovných výstřelů, a to pouze cvičnými náboji. Po proniknutí příslušníků speciální jednotky „Alfa“ do budovy střelba ustala. O skutečném běhu událostí později.

5. 10.
V deníku „Izvěstija“ byl zveřejněn tzv. „Dopis dvaačtyřiceti“, podporující prezidenta a odsuzující obránce parlamentu. Mezi podepsanými umělci byl, bohužel, i můj oblíbený písničkář Bulat Okudžava. Oficiálně, dle ruské Generální prokuratury, v rozmezí 21.září do 4.října v pouličních srážkách, v BD a okolí, u tv.studia Ostankino, zahynulo 269 civilistů a 25 příslušníků armády a bezpečnostních složek.

Tolik oficiální informace o časovém sledu událostí…

Nyní se vrátím k výpovědím svědků a shora uvedené knize Valerije Švečenka, která především vyvrací oficiální tvrzení o pouhých šesti „slepých“ výstřelech ze šesti tanků (prohlásil to tehdejší ministr obrany P. Gračov). Podle pozdější oficiálních údajů se do útoku na BD zapojilo 10 tanků, 20 obrněných transportérů a 1.700 vojáků, převážně nižších a vyšších důstojníků. V rozhovoru s šéfredaktorem deníku „Zavtra“ uvedl generálmajor ministerstva obrany, že podle jeho informací tanky vystřelily na BD 64 granátů. Část z nich byla trhavých a kumulativních, což způsobilo mnoho škod a obětí mezi obránci parlamentu. Obránci parlamentu měli k dispozici jen lehké střelné zbraně. Podle několika svědectví najely na bílé stany stanového městečka neozbrojených obránců obrněné transportéry a kulomety rozstřílely lidi tam přebývající. Útočníci zabíjeli dokonce i lékaře a zdravotníky v bílých pláštích, kteří se pokoušeli pomoci raněným. Mezi zabitými neozbrojenými civilisty byly ženy, starci i děti…

V budově parlamentu bylo mezi stovkami zabitých mnoho postřílených, nebo roztrhaných, či spálených tankovými granáty, ale i udušených dýmem, či utonulých v zatopeném podzemí. Nemálo z mrtvých žen bylo před smrtí brutálně znásilněno.

Podle dalšího svědka, generálmajora Ovčinského, toho času pomocníka prvního náměstka ministra vnitra, vstoupili jako první po útoku do hořící budovy BD pracovníci milice s kamerou, prošli řadu kanceláří a zdokumentovali situaci. Pětačtyřicetiminutový film je uložen na ministerstvu vnitra. Svědek hovoří o tom, že shlédl celý film a citoval kameramana procházejícího vyhořelými kancelářemi a komentujícího to, co viděl: „Na tomto místě stál sejf a teď je na jeho místě roztavená kovová skvrna. Na tomto místě stál druhý sejf a zůstala po něm roztavená kovová skvrna“.

Takové komentáře vypovídaly o cca deseti místnostech. Z toho jsem vyvodil, že stříleli i kumulativními granáty, které vypalovaly vše, včetně lidí. Ale těl tam nebylo 150, ale mnohem, mnohem víc. Ležely v řadách, zasypáni suchým ledem, v přízemí pak v černých pytlích. Kromě ostřelování budovy parlamentu z tanků a obrněných transportérů, automatčíky a snajpery, trvajícího celý den, se v BD i okolí konaly popravy – jak bezprostředních obránců parlamentu, tak i civilistů, kteří se v bojové zóně ocitli náhodou. Márnice v Moskvě i okolí byly přeplněny, a tak část obětí vyváželi nákladními automobily do prostoru vojenského cvičiště prostoru u Moskvy, tam je zahrabali a zahrnuli buldozery, případně spálili. Část odváželi po železnici, část dokonce nákladním člunem po řece Moskvě, neznámo kam…

Skupinu 60-70 civilistů, kteří vyšli z BD po 19.hodině, příslušníci OMON odvedli po nábřeží do dvorů v ulici Nikolajeva, kde je surově zbili a pak postříleli. Zachránili se jen čtyři. Podle svědectví poslance parlamentu Šašviašvilliho, kromě příslušníků OMON, ve dvoře a v průjezdu domu v Hluboké uličce zadržené bili a zabíjeli i lidé ve „zvláštních uniformách“. Prokázána byla i účast soukromých bezpečnostních služeb některých ruských oligarchů.

Celou noc až do rána 5.října se popravovalo u zdi blízkého stadionu i uvnitř něho, a to nejen z automatů, ale i velkorážními kulomety obrněných transportérů. Pozoruhodný je i výskyt „neznámých střelců“ – snajperů, od počátku zabíjejících lidi na obou stranách, aby vyprovokovali krveprolití. Snajpeři stříleli ze střechy velvyslanectví USA, z budovy magistrátu a z druhého břehu řeky. Z druhého břehu řeky střílely i tanky. Podle informací štábu obrany BD, později potvrzených otevřenými zdroji, bylo už 28. října na přímý rozkaz šéfa prezidentské ochranky Koržakova vydáno z armádních skladů 50 snajperských pušek, které byly 5.října večer vráceny. Celkem bylo od 28. září do 3.října vládním snajperům vydáno 127 snajperských pušek. Mezi zabitými snajpery byli identifikováni důstojníci bezpečnostních služeb.

Řada svědků hovoří o skupině ostřelovačů – příslušníků sionistické polovojenské organizace Beitar, kteří bezprostředně po akci odletěli do Izraele…

Oběti: Vnitřní statistika ministerstva vnitra uvádí 1.700 mrtvých. Nejmenovaný pracovník ministerstva vnitra uvedl pro deník „Nězavisimaja gazeta“, že: „Celkem bylo v BD objeveno 1.500 těl, mezi nimi ženy i děti“, obdobný údaj pochází z kanceláře tehdejšího premiéra Černomyrdina. Různé zdroje uvádějí celkem až 5.000 obětí (Litěraturnaja gazeta). Zraněných byly tisíce. Přesný počet prvních i druhých nelze stanovit, protože mj. mnoho z obránců BD nebylo z Moskvy, stovky lidí byly nezvěstné.

Vyznamenaní: Prezident Jelcin udělil 26 titulů Hrdina Ruské federace (více než polovinu posmrtně), 20 řádů „Za osobní statečnost“ (generálům a novinářům – mezi nimi i britskému novináři R. Peckovi, zastřelenému ze zálohy snajperem u TV studia Ostankino).

Potrestaní:
151 účastníků obrany parlamentu, včetně vůdců odporu, viceprezidenta gen. Ruckého a předsedy parlamentu Chasbulatova bylo zatčeno a souzeno. Nicméně, všichni, až na gen. Makašova, byli prezidentem Jelcinem amnestováni…

Jak byli útočníci na parlament placeni: Důstojníkům podílejícím se na útoku na parlament bylo vyplaceno po 5 milionech rublech (cca 4200 USD). Příslušníci speciální policejní jednotky OMON dostali 2x po 200 tisíc rbl. Řadoví příslušníci obdrželi po 100 tisíci rbl. atd.

Celkem bylo těm, kdo se zvlášť vyznamenali, vyplaceno zřejmě minimálně 11 miliard rbl. (9 milionů usd). Taková suma byla totiž tehdy vyvezena ze státní tiskárny cenin a …zmizela(!). (Kurs dolaru byl tehdy 1.200 rbl.)

Příčiny konfliktu: Za jednu z příčin konfliktu je označována otázka změny stávající Ústavy. Jelcin trval na změně formy vlády v RF a předání pravomocí SLP prezidentovi. Přívrženci parlamentu trvali na zachování svrchované moci zastupitelských orgánů, a to přestože v srpnu 1993 parlament vypracoval návrh zákona o změnách Ústavy s vyloučením bodů o nedělitelné moci SLP a parlamentu. Další příčinou bylo opakované odmítnutí SLP ratifikovat tzv. Bělověžskou dohodu o zániku SSSR.

Podle názoru mého moskevského přítele Pavla, přímého svědka krvavých událostí, byl hlavním motivem boj o moc. Navíc mě překvapil sdělením, že nemalá část lidí na venkově dodnes vůbec nechápe, co se v Moskvě stalo, stejně jako nechápe společenské změny, ke kterým v RF došlo…

Postoj regionů k říjnovým událostem: V průběhu krvavých událostí zaujal a převážná většina regionů neutrální pozici. Poté, co premiér Černomyrdin rozeslal šéfům regionů upozornění na neplatnost jakýchkoli dokumentů podepsaných viceprezidentem Ruckým a současně i varování před podporou parlamentu, podpořily Jelcina cca 2/3 představitelů výkonné moci a 1/3 zastupitelských orgánů v regionech. S odstupem času procento podpory prezidenta Jelcina v regionech stouplo.

Postoj hlavních opozičních stran: Aktivně na straně obránců parlamentu vystoupili komunisté (KPRF), aby se poté jejich předseda Zjuganov postavil za prezidenta Jelcina. To ostatně zopakoval i později po vyhraných prezidentských volbách, kdy předal vítězství B. Jelcinovi, t.č. ležícímu v nemocnici po 4. infarktu. Problematická byla a jsou i některá hlasování poslanců za KPRF v jedné řadě s poslanci vládními. Jednoznačně se za prezidenta a vládu postavil předseda Liberálně demokratické strany Ruska (LDPR) V. Žirinovskij, který se, spolu se svými souvěrci v parlamentu, chová obdobně. Populární jsou jeho kritická a rázná protivládní vystoupení na veřejnosti, ale při rozhodujících parlamentních hlasováních zpravidla podpoří vládní stranu Jednotné Rusko.

Politické důsledky konfliktu: Byly zatčeny stovky levicových činitelů, rozpuštěna byla Fronta národní spásy, hnutí Pracující Rusko, Ruská národní jednota, Sjednocená fronta pracujících, atd. Po skončení mimořádného stavu svoji činnost obnovily, kromě Fronty národní spásy. Prosincové volby potvrdily silnou pozici Jelcina a jeho přívrženců, na základě referenda byla přijata nová Ústava RF, na jejíž přípravě se významně podíleli američtí poradci, a která je teď terčem kritiky opozice.

Na závěr se asi nejlépe hodí vyjádření spisovatele a bouřliváka Eduarda Limonova, který na besedě se čtenáři v Jekatěrinburgu prohlásil na adresu jejich rodáka, na jehož počest tam státní moc vybudovala obrovské „Jelcin centrum“: „Člověk, který kvůli svému kariérnímu růstu, jen proto, aby porazil Gorbačova, kvůli uspokojení svých vlastních ambicí, zničil mocnost, jakou byl Sovětský svaz, takový člověk by namísto poct měl být naražen na osikový kůl…“

Zdroje:

https://www.youtube.com/watch?time_continue=47&v=gWd9SLa6nd8

https://www.youtube.com/watch?time_continue=7&v=-fyTMc9lqCo

http://zapravdu.ru/content/view/235/

http://artyushenkooleg.ru/wp-oleg/archives/2498

http://www.ru-90.ru/chronicle/1993

Není zde článek celý?