Jezuitský řád jako Synagoga Židů, část 2

Share on Facebook

Facebook

Twitter

Share on Google+

Google+

Share on VK

VK

Everard Mercurian (1514-1580)

Generální představený Tovaryšstva Ježíšova Everard Mercurian (1514-1580)

Autor: Andrew Joyce

The Jesuit Order as a Synagogue of Jews: Jesuits of Jewish Ancestry and Purity-of-Blood Laws in the Early Society of Jesus
Robert Aleksander Maryks
Brill, 2010.
Volně k dispozici ke stažení

První část zde.

„Pro jejich světskost, nadutost, lstivost, faleš, sobectví atd. je zjevné, že jsou jen velmi málo uzpůsobeni k náboženskému životu a není tak možné setrvávat s nimi ve svazku. Když se lidé tohoto původu domohou vysokých pozic, věnují téměř veškerou svou energii vnějškovým věcem: upřímné sebezapření i pevné ctnosti jim zdá se jsou cizí; chováním připomínají spíše kupce, snaží se vždy prodrat do první řady a nechají se titulovat rabíny; velmi málo se snaží dosáhnout dokonalosti popsané v páté a šesté části řádových stanov. Bez rozpaků také přijímají a povyšují své pokrevní soukmenovce, kteří si toho ničím nezasluhují.“

– Manuel Rodrigues, římská jezuitská kurie.

Rasový boj o jezuitský řád

Stížnosti etnicky španělských příslušníků Tovaryšstva Ježíšova na kryptožidovské elity řádu se vzájemně velice nápadně podobají: skoro vždy se točí kolem židovských sklonů k monopolizaci, nepotismu, arogance, agresivní ctižádostivosti a značného nádechu nepoctivosti při praktikování křesťanství. Zejména však byli křesťané znepokojení tím, že se z jezuitského řádu stává výlučná enkláva vlivných Židů, jejichž vliv sahá dokonce až do srdce Říma.

Výše citovaný výrok Manuela Rodriguese obsahuje všechny uvedené motivy, z nichž lze mnohé demonstrovat i empiricky. Tak kupříkladu soubor pramenů shromážděných Maryksem a dalšími badateli, kterému se věnuji v první část, přináší více než dostatek důkazů na podporu obvinění, že krypto-Židé více než „ochotně přijímali mezi sebe další příslušníky své krve“. Navíc si Benedetto Palmio, italský pobočník dvou etnicky evropských jezuitských generálních představených (Francisca de Borja a Everarda Mercuriana) stěžoval na „početnost a opovážlivost španělských neofytů“ (konvertitů/conversos – pozn. DP), které dokonce neváhal označit za „mor“. (133) Dodává, že „kde jsou tito noví křesťané, tam se nedá v klidu žít“ a že „ti, kdo vládnou v Římě, jsou takřka bez výjimky neofyté… Tyto lidi a skoro žádné jiné přijímali do řádu ve Španělsku“. (133) Španělský král Filip II. pak v 70. letech 16. století mluvil o jezuitech jako „synagoze Hebrejců“. (133)

Palmio dále nazývá metody řízení využívané touto kryptožidovskou elitou despotickými. Příslušníci římské kryptožidovské elity se chovala „ne jako otcové, ale jako páni“. (135) Přesně v souladu s odvěkým židovským etnickým nepotismem se objevoval také nápadný etnický nepoměr při obsazování vysokých pozic. Palmio zdůrazňuje, že „neofyté všude prahnou po nadvládě a proto Tovaryšstvo sužují nepokoje, sváry a sžíravost“. (138) Conversos byli „přehnaně ambiciózní, opovážliví, dvoutvářní, domýšliví, despotičtí, prohnaní, strašliví, mocichtiví a hanební“. (142) Lorenzo Maggio, Ital z římské jezuitské kurie, si stěžoval, že „obřezaní svým konáním podvracejí celé domy Tovaryšstva“. (117)

Nehledě na skutečný původ jezuitského řádu, který byl do značné míry židovský a od počátku nerozdílně spjatý s židovskými politickými ambicemi, celá řada jeho etnicky evropských členů vnímala Tovaryšstvo Ježíšovo jako v zásadě ctnostné náboženské hnutí spočívající na idealistických a zbožných zásadách, jež však bylo rychle zkaženo infiltrací mocichtivými krypto-Židy. Musíme samozřejmě dodat, že se tak nedělo jen v případě jezuitského řádu. Současně s rostoucí opozicí uvnitř jezuitského řádu vyzýval biskup Diego de Simancas ze Zamory své farníky, aby se postavili machinacím conversos a jejich „klamání papeže i jeho zmocněnců“. (31)

Simancas stejně jako Rodrigues, Palmio či Hoffaeus dospěl k závěru, že conversos vykazují silné sklony k „přílišné ctižádostivosti, spikleneckému chování a mocichtivosti“, což potvrzovala i skutečnost, že „pokradmu obsadili vlivné církevní posty v Toledu“. (34-5)

Evropští jezuité při svém tažení proti kryptožidovskému nepotismu a etnické spolupráci přišli s velice zajímavými strategiemi, které se v mnoha ohledech značně podobaly taktice jejich židovských protivníků. I zde narážíme na schémata, jež rámcově podporují analýzu Kevina MacDonalda o reaktivní povaze antisemitismu z jeho knihy Separation and Its Discontents, jedna z jejíchž klíčových kapitol rozebírá národní socialismus coby zrcadlový obraz židovské strategie.

Nežidovští jezuité v počátečních fázích své revolty tak v podstatě stejně jako jejich kryptožidovští protivníci zezdola vytvořili své vlastní tajné sítě obsazované podle principu rasové exkluzivity a výběr svých upřednostňovaných kandidátů prováděli na základě etnických preferencí.

Scéna velkého střetu byla připravena úmrtím třetího vrchního generálního představeného řádu Francisca de Borja v roce 1572. Až do té doby museli nežidovští jezuité snášet filosemitské vedení Ignáce z Loyoly a bezuzdný etnický nepotismus conversa Diega Laíneze. I Borja byl v časech rostoucího napětí popisován jako „ochránce conversos“. (115) Po jeho smrti bylo všem zainteresovaným jasné, že kryptožidovská elita už se předem shodla na jeho nástupci: měl jím být konvertita Juan Alphonso de Polanco. (xxv)

Polanco byl už v roce 1547 Loyolou jmenován tajemníkem řádu, později se stal také vysoce postaveným činitelem v generální římské kurii. Volba tohoto nesmírně vlivného muže a „nejprominentnější postavy Tovaryšstva Ježíšova“ měla být „naprosto jasnou“ záležitostí. Jak však uvádí Maryks, začala v té době „získávat uvnitř řádu větší vliv pevně semknutá protikonvertitská klika [složená především z mimošpanělských jezuitů].” (xxv)

Navzdory silnému postavení prokonvertitské strany na třetí generální kongregaci („nejvyšší orgán Tovaryšstva Ježíšova, složený z vysokých představitelů /‚provinciálů‘/ a místních zvolených zástupců“) se podařilo úzce semknuté italsko-portugalské klice upevnit si při této příležitosti své pozice a následně obratným manévrováním zabránit zvolení Polanca jeho prokonvertitskými stoupenci. (120)

Kromě vytvoření loajální skupiny na etnickém základě se gójská kontrastrategie inspirovala židovskými úspěchy i v tom, že vydatně využívala podpory elit. Leãem Henriquesem vedená portugalská delegace „tajně doručila papeži Řehořovi XIII. do Říma dopis z 22. ledna 1573 od Henriquesova penitenta, infanta-kardinála Jindřicha I. Portugalského (1512-1580). Nejvyšší portugalský inkvizitor a pozdější král země (1578-80) v něm požadoval, aby hlavou jezuitského řádu nebyl zvolen converso ani někdo conversos nakloněný. Varoval, že pokud nedojde k zásahu proti zlu představovanému conversos, může to Tovaryšstvo úplně zničit.“ (121)

Papež Řehoř XIII. krátce nato přislíbil svou podporu mimošpanělskému protikandidátovi Polanca, který v reakci na to naznačil, že odstoupí. Odmítl však znemožnit zvolení také ostatních „španělských“ kandidátů generálním představeným. Po zahájení shromáždění se Řehoř XIII. zajímal o jeho průběh, počty španělských delegátů i národnostní původ předchozích generálních představených. Řehoř „poznamenal, že zvolen by měl být mimošpanělský kandidát a – přes Polancovy námitky, že tím omezuje svobodu svědomí volitelů – výslovně doporučil Valona Everarda Mercuriana, aby následně delegaci požehnal a dovolil odejít.“ (122)

Později, zrovna když converso Antonio Possevino „oslovoval shromáždění svou otevírací řečí, přibyl kardinál Gallio z Coma a informoval shromážděné, že přišel s papežským pověřením předejít zvolení jakéhokoliv španělského kandidáta.“ (122) Příštího dne tak shromáždění zvolilo příštím generálním představeným Everarda Mercuriana – a to už v prvním kole, většinou 27 hlasů.

Mercurian se bezprostředně po svém nástupu do úřadu pustil do, vlastními slovy, úkolu „vyčistit dům“. „Z Říma (a dost možná i Itálie nebo celé Evropy jako takové) odstranil řadu jezuitů-conversos.“ (123) Polanca po téměř třech desetiletích ve vysoké funkci „zbavil postavení v Římě a poslal ho na Sicílii, což už přišlo poněkud přehnané dokonce i Polancovu úhlavnímu sokovi Benedettu Palmiovi“. (123)

Po těchto čistkách krypto-Židů a jejich vlivu v nejvyšších patrech Tovaryšstva však mezi španělskými jezuity začalo nabývat na významu hnutí tzv. memorialistas, tedy memorialistů. Ti za své jméno vděčí „memorialům“, jak se v té době označoval literární útvar tvořený písemným prohlášením, doplněným peticí určenou královské či církevní autoritě.

Memorialisté si získali své pojmenování zasíláním „tajných memorialů španělskému dvoru, inkvizici i Svatému stolci, v nichž volali po reformě Jezuitského institutu a především autonomii pro španělské jezuitské provincie“. (125-6) Tyto dokumenty řád velice rozdělovaly a poškozovaly: jejich autoři totiž v podstatě usilovali o rozbití Tovaryšstva, tak aby se conversos mohli přeskupit a znovu upevnit základny své moci ve Španělsku.

Celé toto hnutí ale ve skutečnosti bylo vedeno snahou kryptožidovské elity omezit škody utrpěné na jejich pozicích na minimum. Po vypuzení z Říma se za podezřívavé bdělosti Portugalců pokusili o konsolidaci své moci ve Španělsku, aby tak předešli případným dalším protikonvertitským opatřením, směřujícím proti jejich dlouhodobě drženým mocenským pozicím. Jak Maryks upozorňuje, „je třeba připustit, že mnoho – pokud ne většina – tamějších členů řádů vzešla z prostředí conversos“. (125)

Doboví pozorovatelé každopádně všeobecně vnímali memorialistické hnutí jako židovský pokus o odvetu, s čímž se Maryks zjevně ztotožňuje. Jedním z nejvýznamnějších předáků memorialistů byl converso Dionisio Vázquez a Maryks podotýká, že „Vázquezova aktivní role v hnutí memorialistas by se skutečně dala označit za jakousi odplatu za Mercurianovu diskriminační politiku“. (126) Odpůrce konvertitské kliky Benedetto Palmio pak „neměl sebemenší pochyby, že za pomstychtivým hnutí memorialistas stojí konvertité“. (128)

Konflikt dále nabyl na intenzitě, když byl roku 1581 zvolen Mercurianovým nástupcem jiný italský protivník conversos Claudio Acquaviva. Ten do klíčových pozic v Římě dosadil řadu čelních protikonvertitsky naladěných jezuitů (včetně Manuela Rodriguese, Lorenza Maggia či Němce z Porýní Paula Hoffaeuse) a nařídil jim rozpracovat Mercurianovu protikonvertitskou politiku a rozšířit ji tak i mimo nejvyšší římské kruhy, do jezuitských provincií. Podle Marykse pak desetiletí Hoffaeusovy, Maggiovy a Rodriguesovy usilovné práce „vedla k postupnému omezování přijímání uchazečů židovského původu do řad Tovaryšstva“. (146)

Pro naše účely je obzvlášť zajímavá skutečnost, že velká část této činnosti probíhala v utajení a „zakódovaně“, takže etnický rozměr tohoto konfliktu vesměs zůstával vnějším pozorovatelům skrytý – i v tomto případě jakoby „po vzoru“ konvertitských metod nabývání a rozšíření vlivu. Tak kupříkladu v roce 1590 rozeslal Acquaviva „tajné pokyny“ španělským jezuitským provinciím, řízeným etnickými Španěly – nebo „starými křesťany“, v nichž kladl nejvyšší důraz na nutnost utajení:

Co se týče nejvyšších oficiálních pozic, měli bychom se mít na pozoru a nepřidělovat je v jistých klíčových místech těmto lidem [conversos]… V otázce přijímaní těchto lidí do řádu tak, aby to některým nezavdalo příčinu k stížnosti, jsme dospěli k závěru, že by nebylo vhodné úplně zakázat přijímání uchazečů poznamenaných touto vadou. Je však naprosto nezbytné postupovat při jejich přijímání s větší obezřetností a důrazem na výběr…

[Genealogické šetření] je však na každý pád třeba provádět mlčky a pokud vyvstane potřeba uchazeče vyloučit, bylo by vhodné přijít s jiným zdůvodněním odmítnutí, tak aby nebylo hned zjevné, že dotyčný nebyl do řádu připuštěn kvůli svému původu. (147)

Následkem rozhořčených reakcí španělských jezuitů Acquaviva o pár let později svůj postoj přitvrdil do té míry, že vydal nařízení, podle něhož jezuité:

…kteří jsou potomky teprve nedávno přestoupivších rodičů (conversos = „nových křesťanů“ – pozn. DP), zhusta a pravidelně páchají značné škody zájmům Tovaryšstva (jak je stále zjevnější z naší každodenní zkušenosti)… Celá kongregace se proto rozhodla vydat nařízení, jak stanovuje tento dokument, aby se napříště nemohl stát členem Tovaryšstva nikdo z hebrejské nebo saracénské krve. Pokud snad omylem k něčemu takovému dojde, bude tento člověk bezodkladně po odhalení této skutečnosti vyloučen, ještě než dojde ke složení slibu, když o tom nejprve bude uvědomen generální představený a vyjádří se k tomu. (149)

Maryks píše, že tímto okamžikem „začala genealogická lovná sezóna“ a otevřená kampaň k odstranění všech osob židovského původu z řad Tovaryšstva Ježíšova.

Raný příklad moderní židovské apologetiky

Poražená a na okraj odsunutá kryptožidovská elita se musela spokojit s produkcí nekonečných memorialů, které v mnoha ohledech připomíná moderní židovskou apologetiku/propagandu, šířenou především organizacemi typu ADL. V jedné ze svých esejí se například zaměřuji na vlivnou moderní strategii rétorické záměny „cizosti“ Židů a jejího připsání samotnému Židům nepřátelskému hnutí:

Židé běžně využívají obrannou taktiku prezentace pro ně problémového hnutí jako importu z ciziny… Vynikajícím případem může být absurdní tvrzení Hillary Clintonové, že alternativní pravice vděčí za svůj vznik Putinovu Rusku. A protože je zdrojem větší části jejího projevu SPLC, lze se důvodně domnívat, že i toto konkrétní obvinění má hebrejský původ. SPLC ale přišlo i s další bizarní teorií o cizím původu alternativní pravice: Mark Potok osobně přispěchal s prapodivnou tezí, že „začala jako protimuslimské hnutí v Evropě a v této zemi se postupně rozšiřuje od roku 2008“.

A to není zdaleka všechno. V Británii působící židovský novinář Jonathan Freedland, veterán protibělošského aktivismu, zplodil článek nazvaný „Achillovou patou Donalda Trumpa je jeho neamerickost“. Podle Freedlanda je prý základní americkou zásadou „přesvědčení, že národní identita nevychází z krve a půdy, ale z věrnosti americké ústavě a listině práv“ – jasný důkaz nedostatečné obeznámenosti s americkými dějinami. Freedland pokračuje tvrzením, že „Trumpovy kroky nejsou jen reakcionářské, nesnášenlivé nebo nebezpečné. Popírají totiž samotné ideály, jež by měly být posvátné pro všechny Američany. A snad právě tudy by mohla vést cesta zdárného útoku na Trumpa: přes jeho neamerickost. Přestože říká, že chce Americe vrátit její velikost, ve skutečnosti by v tomto případě Amerika přestala být Amerikou.“

Na pokusech vykreslit Trumpa jako neamerického se aktivně podílejí namátkou i tito Židé: redakční rada listu Washington Post v čele s Židem Martinem Baronem, židovský novinář Franklin Foer a židovský moderátor talk-show Jerry Springer. Židovský podnikatel Josh Tetrick zakoupil právě za účelem popularizace memu o Trumpově neamerickosti větší množství nákladných celostránkových reklam v New York Times… Ve všech uvedených případech zobrazují Židé trumpismus a alternativní pravici jako cizorodý prvek v americkém politickém organismu.

Jako tomu už bývá, má i tato strategie dlouhou tradici. Kevin MacDonald píše, že „židovské organizace v Německu v období Druhé říše (1870-1914) tvrdily, že antisemitismus ohrožuje samou podstatu Německa, jelikož je hluboce ‚neněmecký‘“. 1] V Německu 19. století Židé antisemitismus často označovali za dovezený z Francie. A obráceně – Paula Hymanová píše, že v reakci na vzestup protižidovských nálad ve Francii 19. století začali Židé šířit ideu, že antisemitismus je „nefrancouzský“ a „dovozený z Německa“. 2] Thorsten Wagner zase popisuje, jak dánští Židé běžně nazývali antisemitismus „německým importem, bez domácích kořenů a tradice“. 3]

Našlo by se jistě nespočet dalších příkladů z mnoha dalších zemí. Celá metoda se tedy spoléhá na úspěšně přesvědčení obyvatelstva, že cizorodou hrozbou národu nejsou Židé, ale naopak sílící völkisch hnutí. I přes naprostou nehoráznost tohoto tvrzení, kterému by na první pohled mohl uvěřit málokdo, se Židům podařilo rozšířit toto přesvědčení díky své mediální a politické moci (jak jsme viděli u Tetricka). Využitím této mocné „páky“ lze tak pokusy o vyobrazení nacionalistických hnutí jako „cizích“ v minulosti označit za takticky úspěšné.

Odpověď kryptožidovských jezuitů na evropské protitahy se těmto moderním příkladům podobá v tom směru, že i jejich nedílnou součástí byly pokusy přenést nádech cizí hrozby od sebe na hnutí nepřátelské jejich zájmům. Tak byl kupříkladu nejohnivějším a také nejplodnějším autorem kritických písemností proti vypuzení conversos vysoce postavený italský diplomat a sám také converso Antonio Possevino, jehož Mercurian poslal do zapadlého Švédska.

Bezmocný a izolovaný Possevino z promrzlého severu kázal, že to lidé jako Benedetto Palmio jsou ve skutečnosti „nekřesťanští“ a jen o málo víc než „pohani“. (164-5) Za zmínku jistě stojí chucpe, s nímž Possevino klade veškerou vinu za neklidnou situaci v Tovaryšstvu na bedra „přebujelé ctižádosti portugalských jezuitů“. (171-2) Possevino ve své propagandě bezostyšně lhal i o hnutí memorialistas, které podle něj bylo součástí „portugalského spiknutí“ s cílem oslabit jezuitskou jednotu. (171-2)

Maryks však jeho tvrzení jasně zavrhuje s tím, že většina memorialistů byli „nepopiratelně conversos“. (172) Konečně v Possevinově apologetice narážíme také na další prvek, hojně přítomný i v moderní propagandě: myšlenku, že Židé tvoří přirozenou a morální elitu, obvykle spojenou s opovržením venkovskými masami. Possevino viní „závistivé a neschopné muže z chudého, venkovského prostředí“ (168) z podněcování proti conversos a dodává, že „co se týče ctnostnosti a oddanosti, jsou [conversos] tím nejlepším, co má Tovaryšstvo k dispozici”. (172)

Závěr

Knihu The Jesuit Order as a Synagogue of Jews lze označit za významný příspěvek ke studiu náboženství a etnického konfliktu v raně novověkém Španělsku. Přestože ji nelze příliš doporučit lidem bez jisté znalosti diskutovaných témat, jde o dílo výstižné a jeho čtyři kapitoly obsahují spoustu nových, pro čtenáře s předchozími znalostmi o jezuitech, španělských dějinách nebo židovské otázce v Evropě jistě i fascinujících informací.

Má kritika se tak omezuje spíše na záležitosti stylu a struktury. Maryksův styl často sklouzává k mechaničnosti a člověk tak místy cítí, že materiál s vysokým potenciálem k vytvoření dramatického narativu byl promarněn dost suchopárnými pozorováními a opakovanými povzdechy nad „předsudky“ a „zaujatostí“ „starých křesťanů“.

Přednosti díla tak rozhodně hledejme spíše u fakt než jejich rozboru. Co se struktury týče, uchyluje se autor k poněkud rušivé repetici, zejména v případě opakovaného představování postav, které čtenář už zná z dřívějška. Bylo to pro mě nečekané zklamání, hlavně s přihlédnutím ke zpravidla vysoké úrovni práce editorů nakladatelství Brill.

Odhlédneme-li však od těchto v zásadě okrajových výtek, je kniha strhujícím čtením. Co víc – v současnosti je volně ke stažení v rámci iniciativy společnosti Brill na podporu otevřenosti zdrojů. Takže příjemné počtení.

Poznámky:

1] K. MacDonald, Separation and Its Discontents: Toward and Evolutionary Theory of Anti-Semitism (1st Books, 2004), s. 232
2] A. Lindemann & R. Levy (eds.), Antisemitism: A History (Oxford University Press, 2010), s. 136.
3] T. Wagner,’Belated Heroism: The Danish Lutheran Church and the Jews, 1918-1945,’ v K. Spicer (ed), Antisemitism, Christian Ambivalence, and the Holocaust (Indiana University Press, 2007), s. 7.

Druhá část recenze Andrewa Joyce Review: The Jesuit Order as a Synagogue of Jews – Part Two vyšla na stránkách The Occidental Observer 27. prosince 2017.

Není zde článek celý?