Na letošní vyznamenané budeme ještě s láskou vzpomínat. Čekají nás horší časy

Fraška, nedůstojný ceremoniál, výsměch prezidenta jeho kritikům, i tak lze brát udělování státních vyznamenání, nebo spíš výběr těch, kteří si pro ně dnes večer do Vladislavského sálu přijdou. Vedle nezpochybnitelných laureátů, kteří si ocenění z rukou hlavy státu zaslouží, se objevují i jména, která málokdo dokáže pochopit, pokud neakceptuje, že se jedná o Zemanovy vyvolené. Na všechny ale ještě budeme rádi vzpomínat, prezidentův mandát totiž stále nekončí.

Miloš Zeman se vyžívá v rozčilování svých názorových oponentů. Proto se dějí všechny ty věci jako rozmluvy s konferenciérem z TV Barrandov, které jinak nemá prezident vůbec zapotřebí, protože u nich musí trpět stejně jako každý náhodný divák, který tuto freak show Jaromíra Soukupa naladí.

Stejně tak není nutné, aby Zeman hovořil kdekoliv vulgárně, nebo alespoň za použití takových slov, které ve svém slovníku najde jen trochu jednodušší člověk. Prezident umí kohokoliv urazit i bez jediného sprostého výrazu, na to byl totiž vždy odborník.

Ani Ivan Vyskočil a Erik Best nejsou nominanty na státní vyznamenání proto, že je má Zeman nějak přehnaně rád a chce jim svůj obdiv dát najevo medailí v den stého výročí založení republiky. Všechny věci, které zvyšují tlak lidem, jimž není jedno, jakou úroveň reprezentuje hlava státu, čímž jasně dává vzkaz i za hranice, že jsme pyšní na to, že nám vládne hulvát, jsou pouhou mstou Miloše Zemana.

Mstou za to, že nikdy nebyl brán jako státník, vždycky jen jako politik. Ještě ke všemu takový, který je neustále s někým srovnáván a často čelící i nemístné kritice. To v Zemanovi vybudovalo neutuchající chuť ukázat všem, že si může dělat, co se mu zlíbí a nikdo už mu nebude říkat, jak se má chovat, jak smí mluvit a koho má podporovat v zahraniční politice.

Tím, že se Zeman dostal na Hrad se v něm spustil destrukční mód. Ne, však sebedestrukční. Prezident dal jasně najevo, že je jediným mocipánem v zemi a ani mávání Ústavou před jeho obličejem nemůže zastavit rejdy, které se tehdy teprve připravoval rozjet.

Nyní jsou již v plném proudu a jediné, co se na nich mění je intenzita, se kterou je Zeman veřejně prezentuje. Sám moc dobře cítí, že jeho hrozivý zdravotní stav není na žádné dlouhodobé plivání jedovatých slin, ale spíš na několik rychlých, ale o to intenzivnějších ran naší zemi, demokracii i reputaci v zahraničí.

Evropská unie bere Zemana jako nutné zlo, podobně se k němu chovají i velcí evropští státníci, jimž vskutku nedělá velkou radost, když musí z jakýchkoliv důvodů z českým prezidentem jednat. Možná i vítají, že Zeman je zamilovaný do Ruska a Číny a zahraniční cesty plánuje spíše do těchto končin.

Pro Čecha je ovšem situace o to těžší, že nemůže Miloše Zemana vypustit ze svého života. Přitom je až neuvěřitelné, jak hlasitě na sebe dokáže prezident upozornit přes to, že je většinu času někde schovaný a na veřejnosti se objevuje pouze v momentě, kdy potřebuje svým výrokem strhnout pozornost od jiného problému, který zrovna rezonuje společností.

Státní vyznamenání jsou jakousi třešničkou na dortu Zemanovy mstivé mise. Dokáže totiž vybrat takové oceněné, že zaručeně rozčílí většinu lidí, kteří nemají hlavou pouze na klobouk. Není však důvod brát letošní vyznamenané jako to nejhorší, co mohl Zeman vymyslet. To nás teprve čeká. Nezapomínejme totiž na to, že žijeme v zemi, kde se jakákoliv hloupost může stát skutečností hned druhý den poté, co ji vymyslíte.

Další roky v kombinaci Miloš Zeman – státní vyznamenání, tak už mohou být pouze horší než to, co nám prezident ve spojitosti s 28. říjnem zatím předvedl. Až tedy jednou po prázdninách uslyšíme exotická jména jako Jaromír Soukup, Ladislav Jakl, Jan Kuželka, Olivie Žižková a podobné, věřte, že se klidně může jednat o skutečný seznam prezidenta pro rozdávání metálů. To si ještě na Ivana Vyskočila rádi vzpomeneme.

Není zde článek celý?