NSZ Pavel Zeman, Schapiro a Bakala Rubikova kostka nebo trojúhelník?

Jsou záhady a hlavolamy, které za svého života neodhalíme, jsou hlavolamy, které jsou jasné malému batoleti. Třeba taková Rubikova kostka! Někdo ji složí za pár vteřin, někomu stačí pár minut. Kostka, čtverec, trojúhelník, obdélník, nebo bludný kruh?

Zanechme záhad a hlavolamů a podívejme se na aktuality posledních dnů.

  • Bývalý velvyslanec USA v České republice pan Schapiro je právníkem Bakaly
    ve sporu s podnikatelem Krúpou

Pan Schapiro – bývalý americký velvyslanec v ČR, nyní právní zástupce pana Bakaly

„Poznal jsem pana Bakalu, když jsem byl velvyslancem v České republice. Vždycky byl hrdý Čech a aktivně podporoval demokratické hodnoty a volný trh. Když mě požádal o pomoc v této kauze, s radostí jsem to přijal,“ uvedl Schapiro podle serveru zpravy.aktualne.cz (ZDE).

Hrdý Čech pan Zdeněk Bakala. Kolik občanů v naší zemi sdílí názor bývalého amerického velvyslance Schapiro? Možná bychom se mohli zeptat Čechů a Moraváku na zdevastovaném ostravsko-karvinsku, zeptat se těch, kterým byla ukradena střecha nad hlavou.

Pan Zdeněk Bakala, miliardář a filantrop?

K vyřešení Rubikova trojúhelníku snad pomůže Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Pokud je vztah pana NSZ Zemana s panem Schapiro přátelský, jak jinak lze hodnotit pravidelná setkávání těchto pánů již v době, kdy byl pan Schapiro velvyslancem? Přátelství nebo spolupráce? Jaká může být spolupráce amerického velvyslance s nejvyšším státním zástupcem? No přece žádná! Je nepřípustné, aby velvyslanec kterékoliv země úkoloval nejvyššího státního zástupce, či jakéhokoliv státního zástupce. To by nebylo porušení jen dobrých mravů, to by byla vlastizrada!

Proto se občané naší vlastí nemusí obávat, že by NSZ Pavel Zeman zametal údajnou trestnou činnost Zdenka Bakaly tzv. pod koberec, či jinak mařil průchod spravedlnosti. Je sice pravda, že není-li žalobce, tak není také soudce. A nejvyšší žalobce Pavel Zeman, přestože v některých případech dotváří konstrukci zločinu, aby mohl trestat nevinné lidi, tak věřme, že v případě Zdenka Bakaly nebude podléhat svému americkému známému!

Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman – zodpovědný za stav státního zastupitelství v ČR

Nemravnost – je 2. díl z cyklu „Úvaha o mravném poznání a správném žití“ od JUDr. Oldřicha Heina. Je možné, že v sérii těchto úvah najdete odpověď na záhady, Rubikova trojúhelníku, či začarovaného kruhu.

Pětidílná Úvaha:

  1. Mravnost
  2. Nemravnost
  3. Mravní normy chování
  4. Nemravné normy chování
  5. Morálka je zveřejněna

na www.institut-av.eu

Ing. Alena Vitásková
Předsedkyně Institutu

Praha dne 20. 10. 2018

Pokračování úvahy JUDr. Oldřicha Heina:

Úvaha o správném poznání a mravném žití
2. Nemravnost

Nemravnost (zkažené mravy – mores corrupti) nebo též nečestnost (dedecus, improbitas) je naproti tomu soubor takových vrozených anebo získaných záporných (negativních) vlastností (schopností, nectností), které vyvolávají nemravné myšlení, mluvení a jednání odporující objektivně prospěšným, obecně uznávaným a časově neměnným kategorickým mravním imperativům (příkazům a zákazům) – tj. mravním normám. Záporné (negativní) povahové vlastnosti (schopnosti, nectnosti) mohou negativně posílit (umocnit) i některé izolované a přitom odmravněné povahové vlastnosti (schopnosti), které jsou jinak ve svém uceleném souboru pozitivní – zejména negativní rozumnost (tj. bezcitný pragmatismus), negativní uvážlivost (tj. chladnou vypočítavost) a odvahu k nemravnému či dokonce zločinnému chování.

Základními negativními povahovými vlastnostmi (schopnostmi) jsou:

  • nerozumnost (insipientia), nevědomost (inscientia) a hloupost (dementia),
  • neuvážlivost (inprudentia),
  • nespravedlivost (iniustitia),
  • nepoctivost (inhonestas),
  • neslušnost (indecentia),
  • neuměřenost (intemperantia),
  • neskromnost (immodestia),
  • nestřídmost (inabstentia),
  • nezdrženlivost (incontinentia),
  • zbabělost (ignavia).

Z těchto základních negativních povahových vlastností se postupně vyvíjejí tyto další negativní povahové vlastnosti:

  • závistivost (invidia),
  • žárlivost (amoris stimuli, aemulatio, zelotypia),
  • žádostivost (aviditas, cupiditas, concupiscentia, appetitus),
  • rozmařilost (luxuria),
  • požitkářství (voluptates veneriae),
  • chamtivost (avaritia, aviditas),
  • sobectví (egoismus),
  • lakota (avaritia, tenacitas, aviditas),
  • zpupnost (superbia, arrogantia, insolentia), zlostnost (iracundia),
  • nenávistnost (infensia),
  • mstivost (ulciscendi),
  • bezohlednost (immodestia, protervitas, importunitas),
  • krutost (crudelitas, saevitia) apod.

K dosažení nemravnosti (nečestnosti) stačí získat jen část negativních vlastností (schopností) – ostatní se postupně ve větší či menší míře přidají.

Člověk se rodí s určitými sklony, ale k mravnosti anebo nemravnosti se nerodí. Dobrým, mravně nevyváženým anebo zlým se stává až v průběhu svého života. Mravnost i nemravnost jsou tedy učitelné. Výuku k mravnosti anebo nemravnosti ovlivňuje zejména rodinné i společenské prostředí (škola, přátelé, pracoviště anebo i vězení), náboženství, politické prostředí, hromadné sdělovací prostředky (film, televize, internet) apod.

Při hodnocení míry mravnosti a nemravnosti konkrétních skutků je nutno vycházet z povahy konkrétního úmyslu (motivace). Úmysl určuje povahu činu.

“Tytéž činy jsou buď čestné anebo nečestné,
záleží na tom, proč nebo jak jsou konány.”

(Lucius Annaeus Seneca – Pětadevadesátý list Luciliovi)
(Další listy Luciliovi; Nakladatelství Svoboda 1984, str.207)

V tomto směru je nutno rozlišovat:

  1. úmysly objektivně dobré,
  2. úmysly objektivně zlé,
  3. úmysly subjektivně dobré,
  4. úmysly subjektivně zlé.

Objektivně dobré úmysly jsou vždy čestné, tj. moudré, uvážlivé, spravedlivé, poctivé, slušné, uměřené a uvážlivě odvážné. Jejich základem je velmi pozorné vyhodnocení objektivní reality (pravé skutečnosti) a jejího pravděpodobného (perspektivního) vývoje. Má-li být takové vyhodnocení objektivní reality co nejpřesnější, musí být dialektické (tj. ze všech možných hledisek –“zorných úhlů pohledu”), historické (s přihlédnutím k historickým zkušenostem), logické a analytické (tj. detailně rozebírající), oproštěné od iracionálních (rozumuprostých) pocitů, dojmů, předsudků a mylných či zavádějících představ.

Dopad objektivně dobrých úmyslů je vždy objektivně dobrý. Jedná se o objektivně dobré skutky, které žádnému čestnému anebo alespoň slušnému a poctivému člověku neškodí a naopak všeobecně prospívají.

Objektivně dobré úmysly by bylo též možné označit latinským termínem dolus bonus maior (tj. vyšší dobrý úmysl); obdobně je ve vztahu k mravnosti často užíván pojem “vyšší princip mravní”.

Čestně motivovaná může být i lež, která je jinak obecně považována za jednání nečestné (v tomto případě nečestná mluva). I pravda totiž může být neuvážená, bezohledná, krutá a škodlivá, ba dokonce může být vyslovena i ve zlém úmyslu.

Čestnou lží založenou na čestném úmyslu mohou být např.:

  • “milosrdná lež”, kdy pravda o nemoci anebo smrti někoho blízkého by mohla způsobit nervový otřes (psychické ohrožení),
  • účelová lež směřující k zachování klidu anebo bojové morálky a k odvrácení psychického anebo fyzického ohrožení (živelné pohromy, katastrofy, válečná situace apod.),
  • účelová lež chránící sebe nebo blízké osoby před zvůlí mocných (psychické, fyzické anebo sociální ohrožení); např. vzdání se funkce v totalitním státě s poukazem na špatný zdravotní stav anebo tíživou rodinnou situaci apod.

Zásadové mluvení pravdy za jakékoliv situace tedy nelze jednoznačně označit za “uvážlivou (tj. mravnou) odvahu”, ale mnohem častěji za nerozumnost, hloupost, nerozvážnost (neuvážlivost), pozérství apod.

Mnohé životní situace jsou natolik kritické, že jejich přesné objektivní vyhodnocení a správně vyřešení je velmi obtížné. Má-li však být zvolené řešení opravdu čestné, musí být bezpodmínečně moudré, uvážlivé, spravedlivé, poctivé, slušné, uměřené a uvážlivě odvážné a nesmí připouštět žádnou jinou čestnou možnost.

Zvláštním druhem objektivně dobrého úmyslu je “dobrá víra” (bona fide), kterou lze označit i jako “dobré přesvědčení”. Objektivní dobrá víra má tři podoby – dobrou víru v sebe, dobrou víru v jiné a dobrou víru (naději) v pozitivní vývoj určité situace.

Základem objektivní dobré víry je přesné (správné) poznání a vyhodnocení objektivní reality, které poté vede i ke správnému jednání. Důvěra v sebe, v jiného anebo v pozitivní vývoj určité situace musí být založena na reálném základě, nikoli na pouhých pocitech, dojmech, předsudcích či představách. Bez náležitých informací, vědomostí, zkušeností a vysoké mravní vyspělosti nelze k objektivní dobré víře dospět. Informacemi, vědomostmi, zkušenostmi a mravní vyspělostí nepodložená dobrá víra je vždy iracionální a bude se vždy pohybovat v nižší rovině subjektivní.

Objektivně zlé úmysly jsou vždy nečestné – tj. nepoctivé, zákeřné, záludné, mstivé apod. a jsou též způsobilé přivodit objektivně (tj. skutečně) zlý následek. 4 Takové zlé úmysly vyplývají zejména ze závisti, žárlivosti, chtivosti, zištnosti, touhy po moci, zloby, zášti, mstivosti a nenávisti; konkrétně se pak projevují jako důkladně promyšlená snaha ublížit, uškodit, zničit anebo získat nějaký prospěch na cizí úkor.

Objektivně zlý úmysl je nezřídka velmi promyšlený, zákeřný, lstivý a rafinovaný a vztahuje se jak k průběhu vlastního činu (zlý skutek), tak i k jeho současnému (konkrétnímu) i budoucímu (perspektivnímu) důsledku. Nečestně motivovaná může být i objektivní pravda, která je vyslovena v objektivně zlém úmyslu někomu ublížit (např. vzbudit k němu obecnou nenávist, rozvrátit mu manželství, vyvolat u něho krajní rozrušení nebo strach apod.), získat nějaký prospěch (např. vyšší čtenářskou nebo televizní sledovanost) anebo získat kladný pocit z cizího utrpení.

Objektivně zlý úmysl by bylo možno označit latinským termínem dolus malus maior (tj. vyšší zlý úmysl).

Subjektivně dobré úmysly vycházejí z individuální a proměnlivé představy o tom, co je v daném čase (momentálně) a na daném místě dobré. Subjektivně dobré úmysly jsou většinou oproštěny od rozumového uvažování a převážně jsou ovlivněny pocity, dojmy, předsudky a mylnými představami. Mylné vnímání a vyhodnocení objektivní reality (pravé skutečnosti) zpravidla vede k neuváženým slovům i k nesprávným skutkům, které jsou sice subjektivně a mylně považovány za dobré, ale nezřídka jsou momentálně anebo perspektivně (výhledově) objektivně zlé. Představa o dobré povaze vlastních slov a činů ještě nemusí automaticky znamenat, že tyto skutky opravdu dobré jsou a budou.

“Cesta do pekel je dlážděna samými dobrými úmysly.”
(české přísloví)

Subjektivně dobré úmysly se zřetelně a ničivě projevují zejména v politice. Mnozí politici totiž ve své nevědomosti, nerozumnosti, nezkušenosti, nedostatečné předvídavosti a ješitnosti mnohdy docela upřímně věří tomu, že jejich plány a vize jsou objektivně dobré a všeobecně prospěšné, avšak až na nepatrné procento případů jsou ve skutečnosti pouhými experimentátory, kteří náhodný úspěch halasně vydávají za důkaz své politické předvídavosti, zatímco pravidelný neúspěch (tzv. cestu po slepé uličce) buď zatajují anebo zlehčují slovy “vždyť to byl pouhý experiment!”

Subjektivně dobré úmysly by bylo možno označit latinským termínem dolus bonus minor (tj. nižší dobrý úmysl).

Zvláštním druhem subjektivně dobrého úmyslu je subjektivní “dobrá víra” (bona fide), kterou lze též vyložit jako subjektivní “dobré přesvědčení”. Také subjektivní dobrá víra má tři podoby – subjektivní dobrou víru v sebe (sebedůvěra), subjektivní dobrou víru v jiné (mnohdy nepřiměřenou a naivní) a subjektivní dobrou víru (naději) v pozitivní vývoj určité situace.

Základem subjektivní dobré víry jsou subjektivní kladné (dobré, pozitivní) pocity, dojmy, předsudky a představy, oproštěné od dialektického, logického, historického a analytického zkoumání objektivní reality (pravé skutečnosti). Čím nepřesnější jsou vstupní informace a čím jsou vědomosti, zkušenosti a mravní vyspělost hodnotícího jedince nižší, tím nižší je i kvalita jeho poznání. Protože veškeré pocity, dojmy, předsudky a představy jsou většinou nepřesné, nesprávné, chybné anebo mylné, zpravidla vedou i k nesprávné mluvě anebo nesprávnému jednání, což velmi často mívá za následek nějakou škodu. Nekritická sebedůvěra, nepřiměřená důvěra v jiné lidi anebo nepodložená naděje v příznivý vývoj určité situace se již mnoha lidem nevyplatila.

Subjektivně zlé úmysly vycházejí z individuální a proměnlivé představy o tom, co je v daném čase (momentálně) a na daném místě zlé.

Subjektivně zlé úmysly jsou vždy nečestné, zatímco subjektivně dobré úmysly nikdy nedosahují plnohodnotné kvality úmyslů čestných. Takové zlé úmysly jsou zpravidla emotivní a rozumuprosté, ale někdy i velice promyšlené (zákeřné, záludné, lstivé, rafinované apod.). Výrazně se však na nich projevují zejména:
a) záporné pocity a dojmy (zejména negativní emoční přetlak – zlost, vztek, žárlivost, závist, nenávist apod.),
b) rasové, náboženské, národnostní a sociální předsudky,
c) mylné představy,
d) negativní povahové vlastnosti – zejména zištnost, chtivost, lakota, rozmařilost, touha po moci, závistivost, zlostnost, mstivost, krutost apod.

Protože subjektivně zlým úmyslům chybí schopnost dialektického, historického, logického a analytického vyhodnocení objektivní reality (pravé skutečnosti), mohou být učiněné závěry mylné a perspektivní (výhledový) důsledek zlých skutků může být proto zcela neočekávaný – zejména pak i objektivně dobrý. Pomluva tak ve skutečnosti nemusí ublížit, ale může i prospět, propuštění ze zaměstnání v důsledku intrik může perspektivně přinést mnohem větší výhody, z šikanovaného a vězněného disidenta se může stát i prezident apod.

Nerozumným a zlým lidem chybí moudrost, uvážlivost a předvídavost; proto nejsou stoprocentně schopni předvídat konkrétní dosah svých zlých činů, které se nakonec mohou obrátit i proti nim samotným.

Subjektivní zlý úmysl by bylo možno označit latinským termínem dolus malus minor (tj. nižší zlý úmysl).

Naprostá většina lidí je mravně nevyvážená a vedle kladných (pozitivních) povahových vlastností má i povahové vlastnosti záporné; proto se chová podle své momentální sobecké potřeby – tu subjektivně kladně, tu subjektivně záporně, tu spíše mravně, tu spíše nemravně. Tito lidé proto tvoří různé odstíny “společenské šedi”; někteří škodí více, jiní méně. Skutečně mravný však není nikdo z nich.

V Plzni dne 13. 10. 2018

JUDr.Oldřich Hein

Není zde článek celý?