O svobodě společenské debaty a o liberální demokracii

 

Liberalismus
byl vždy pro vědecké zkoumání, pro odbornou, poučenou debatu.
Dokonce i F. A. Hayek, který bývá používán jako liberální
ikona proti „levicovému liberalismu“ a který skutečně
většinové pojetí liberalismu ve 20. století odmítá jako příliš
socialistické, jasně ve slavném textu „Proč nejsem
konzervativec“ říká, že vědecký pokrok je zcela zásadní a
nenahraditelnou hybnou silou vývoje liberální společnosti. Ty,
kdo s tím mají problém, označuje za tmáře.


Liberalismus
odmítá – v reakci na staré panské režimy – trestat
názory, omezovat svobodnou debatu, ale to nikoli proto, že by to
bylo nějaké dogma, nýbrž proto, že takové zásahy za daných
okolností omezovaly rozvoj lidských svobod. Jakmile by se ve jménu
nějaké svobody mělo dosahovat faktické nesvobody, liberál musí
být proti. O tom lze diskutovat, nikoli však na úrovni idiocie,
popírání fakt a vytváření fantasmagorií. Není třeba možné
žádným způsobem v tradici liberálního myšlení obhájit
představu, že by vzdělávání mělo být nahrazeno „svobodnou
debatou“, v níž má každý nápad a každý argument
stejnou váhu, neboť všichni mají právo na svůj názor.

Zatímco
staré metafyzické filozofie stavěly na tom, že člověk má
nějaké pevné poznání díky svému rozumu, poznání de facto
věčné, přinesené z výšin věčných podstat, liberalismus
se vždy opíral o zkoumání časné reality kolem nás, o zkoumání
konkrétních jevů a konkrétních důsledků. Jakmile se z něj
dělají nějaká jednoduchá pravidla, která mají platit bez
ohledu na konkrétní realitu, stává se opakem sebe sama,
středověkou metafyzikou.

K tomu
bych si dovolil ještě malou poznámku. Občas se setkávám
s názorem, že pokud není svoboda člověka nějak metafyzicky
podepřena, čelíme relativistickému rozkladu hodnot. Je to takový
středověký tik staletí trvajícího vymývání mozků pomocí
platónské a aristotelské filozofie a jejich derivátů. Smyslem
těchto filozofií bylo udržovat vrchnostenské státy, které
vydávaly své politické uspořádání za projev božské moci.

A
když tento panský model společnosti v průběhu 19. a 20.
století skončil, zůstaly tu jako haraburdí, do něhož se občas
někdo, kdo byl tímto způsobem myšlení postižen, snaží narvat
moderní demokracii a pojetí svobody. Je třeba si ovšem uvědomit,
že v době, kdy se zhroutila představa věčných práv panovníka
a panských stavů, kdy se začalo přistupovat k poznávání
přírody zkoumáním světa okolo nás místo čtení Aristotela, že
se začala spouštět lavina obrovských společenských změnám.

Ty
byly možné díky praktickému poznání, emancipaci utlačených
složek společnosti, vytváření nových společenských vztahů a
práv. To nejsou žádné dějiny relativismu, naopak jsou to dějiny
nárazů do reality, hledání konkrétních cest v naprosto
bezprecedentní cestě ke svobodě, jakou lidstvo nikdy dříve
nezažilo. Moderní doba vskutku ztratila iluzi o přístupu k věčné
pravdě. Poslední nesmírně vlivný pokus o záchranu této iluze
učinil Hegel, když tvrdil, že celé dějiny západního myšlení
byly něco jako vývoj jinocha do zralosti dospělého muže, který
našel tu konečnou pravdu. Tím zralým mužem, tím zjevením
pravdy byl samozřejmě Hegelův systém a pruský panský stát.

Na
Hegela pak navazovaly všechny ty pohádky o dějinné nutnosti
vítězství proletariátu nebo panské rasy. Ztratili jsme něco
tím, že už této stupidní pohanské šílenosti nevěříme?
Ztratili jsme něco tím, že místo věčně platných floskulí
středověkých metafyziků musíme zkoumat konkrétní věci kolem
nás? Vydává nás to napospas relativismu?

Když
truhlář zkoumá vlastnosti dřeva, třeba i negramotný, a naučí
se s ním zacházet, umí z něj vyrábět funkční
výrobky, aniž by měl nějaké teze o věčné podstatě dřeva,
stal se z něj relativista? Ano, jistě připustí, že někdo
jiný za jiných podmínek má jiné zkušenosti nebo umí dělat
jiné výrobky – ale bude vědět, že i ten člověk prošel
stejnou cestou, tedy zkoumáním konkrétní praxe se dřevem, a
především: že nic, co funguje, není libovolné, že k tomu
nestačí nějaký nápad nebo názor, ale je nutné to zkoušet,
zcela konkrétně přizpůsobovat tomu, co se ukáže jako možné, a
co nikoli.

Horror
vacui nastává v myslích, které byly zaplněné podstatami a
sylogismy – jakou podstatu si mají v moderní době vybrat?
Nebo ještě hůře: co když podstaty vůbec neexistují! To je pak
opravdu pocit topení se v hrůzné bažině relativismu.

Není zde článek celý?