Pláč matky padlého obžalovává na Hradě naši misi v Afghánistánu

Kdo tu scénu viděl, dlouho na ni nezapomene. Matka s pláčem zaplavenou tváří přijímá z rukou hlavy státu státní cenu pro svého syna, který ji obdržel za to, že padl. A to nikoli při obraně své vlasti, což by byl jediný případ, kdy by se ta smrt dala srovnat se svědomím těch, kteří jej do boje vyslali, ale on padl v cizí zemi, od jeho otčiny vzdálené tisíce kilometrů, kdesi v pustých nehostinných horách a ve válce – vedené v zájmu koho?

Prý v zájmu boje proti terorizmu, řekli jí, když ji zprávu o vyznamenání padlého syna oznamovali, a ona to nechápala a nepochopí to samozřejmě nikdy. Což je stále ještě lepší, než kdyby chápala a pochopila. Kdyby věděla, jaký planetární podvod se za „bojem proti terorizmu“, pro který její syn položil život, skrývá. Kdyby tušila, že onen „terorizmus“ přivedli na svět nikoliv ti, proti kterým její syn v Afghánistánu bojoval, ale vojenskobezpečnostní komplex jednoho velkého státu za oceánem, který svůj zločin proti dvěma tisícům svých občanů obrátil ve vinu téměř všech zemí Středního východu, do nichž pak už i s plnou účastí svého státu vysílal trestné výpravy a přeměňoval je z kvetoucích zemí, a to pěkně jednu po druhé, v pustiny a trosky – a teprve tímto mnohaletým válečným tažením přivedl světový terorizmus na svět.

A smysl toho všeho? Vojenskobezpečnostní komplex rozjel svá kolečka na plné obrátky, zvýšil zisky i svůj roční rozpočet a získal část tamních ropných zdrojů do svých rukou. A Izraeli, svému spojenci téměř pokrevnímu, odstranil z cesty skoro všechny jeho rivaly – s dosavadními a zřejmě jen dočasnými výjimkami Sýrie a Iránu

To tažení pokračuje, cizí vojska dál šlapou země, ve kterých nemají co hledat, občané těch zemí se cizí přítomnosti na své půdě brání, jak mohou, včetně prostředků, které v tomto případě alibisticky nazýváme teroristickými, a řekl bych, že málo slouží naší cti české a řekněme i masarykovské, že jsme v téhle krvavé komedii o hodné Americe a zlých teroristech – a to ať už po domluvě či násilím – přijali roli. A když pak navíc smrt našich vojáků v téhle „protiteroristické válce“ daleko od nás vydáváme za cosi nejvýš vlasteneckého a dokonce i vznešeného, dumám nad tím, má-li pokrytectví ještě nějaké hranice, či už je všechny dočista ztratilo.

Není zde článek celý?