Při prvních senátních volbách se psalo, že Senát nebude zárukou stability a bude to dvojče Sněmovny

Do Senátu se poprve volilo na podzim roku 1996. Předtím se od vzniku České republiky debatovalo o tom, jestli má vůbec nějaký smysl. Viděla se v něm jen kopie prvorepublikové praxe a říkalo, že je vlastně zbytečný. Poukazovalo se na to, že by se mohl stát odkladištěm nepříliš úspěšných politiků. Idealisté si ho představovali jako „radu moudrých“, která bude držet na uzdě lidovou tvořivost poslanců.

Co si o tom tehdy někteří lidé mysleli a jak to vidíme dnes po více než dvou desetiletích? Václav Klaus napsal 2. 3. 1996 v Lidových novinách něco, co by mohlo znít skoro jako vyzdvihování instituce senátu, ovšem nebyl to senát náš, ale irský.

Tehdy se Klaus, jak bývá jeho zvykem, podělil o své dojmy z cest: „V každé zemi, kterou navštívím, studuji instituci senátu. Zda ho mají či nemají, zda ho potřebují či nikoli, jaké má funkce a jaké je jeho složení. V Irsku není senát vytvářen normálními volbami, resp. standardním volebním mechanismem. Je tvořen 60 senátory, z nichž 11 osobně jmenuje předseda vlády. Dalších šest senátorů jmenují Národní univerzita Irska a Univerzita v Dublinu a teprve zbývajících 43 senátorů je voleno na základě znalostí a praktických zkušeností v kultuře, umění a vzdělávání, v zemědělství a rybolovu, v odborovém hnutí, v průmyslu, obchodě a službách. Jejich voliči jsou pouze poslanci sněmovny, stávající senátoři a členové regionálních zastupitelstev. Je evidentní, že takový senát (jakkoli velký je jeho přínos v zdokonalování legislativního procesu) je něčím úplně jiným než zdvojením poslanecké sněmovny, což bude – bohužel – naším případem.“

Už řadu let se ovšem nezdá, že by Senát byl dvojčetem Sněmovny. Spíše plní jednu roli, kterou mu Ústava dává totiž jako pojistka demokracie. O část této role přišel, když poslanci a senátoři pozbyli práva volit prezidenta a byla ustanovena přímá volba. Tento dost neorganický zásah do ústavního systému přinesl dost podivný plod, který se jmenuje Miloš Zeman.

Pochybnosti měl ovšem i Zdeněk Jičínský, vetarán ústavní problematiky od roku 1960, který v Rudém právu 10. 6.1994 napsal: „Ti, kdo tvrdí, že Senát je ústavní zárukou stability, vycházejí z apriorních ideologických hledisek, nikoli z konkrétního rozboru jeho ústavního postavení i ve vztahu k existující stranické struktuře a politické situaci v zemi. Pokud by nebyl Senát stranickopoliticky jednobarevný, a to by snad zcela nebyl, reprodukovaly by se v něm – jen v jiném silovém poměru – zápasy a střety ze Sněmovny. Současná světová ústavněprávní a politologická literatura je vůči systému dvoukomorového Parlamentu kritická a zdaleka nesdílí jednostranně apologetický přístup, který u nás převládl.“

Praxe ovšem ukázala, že to tak není. Především kvůli většinovému a dvoukolovému systému, který lidem umožňuje v druhém kole volit „menší zlo“.

Senát má podobně zvláštní historii jako přímá volba prezidenta. Nikdo ho moc nechtěl, nakonec k tomu skoro záhadně došlo a teď už s tím nikdo nic nenadělá. Poražení mají často tendenci v rámci „zkvalitnění demokracie“ prosazovat změny, jako je třeba přímá volba starostů, celostátní referenda, rušení Senátu, změny pravidel volby do Senátu.

Senát mezi voliči moc populární není, což je vidět na skutečně mizivé volební účasti. Dokud jsou ale volby dobrovolné, přitahuje zřejmě ty, kteří mají o jeho fungování aspoň nějaké ponětí. Kdyby nic, třeba si myslí, že je nějak důležitý. Psychologicky je ta nízká popularita pochopitelná. Při koupi auta také lidi zajímá víc motor než brzdy. Ukazovat nové motory a chlubit se výkonem je fotogenické, fotit brzdy a měřit brzdné dráhy nikoho moc nevzruší, to není tak sexy. Někdy nás ale napadne, která z těch částí vozu má „v rukou“ náš život.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Není zde článek celý?