Svět ruskýma očima 474

Jurij Rubcov

29. září 2018

Dvě vedoucí evropské demokracie, Velká Británie a Francie, se na konci září 1938 připojili k jednání fašistických režimů a schválily odtržení Sudet od Československa ve prospěch Německa. Byl tak zničen suverénní stát a Třetí říše povzbuzena k přerozdělení světa. Vůdci západních demokracií oslepeni úspěchem (mnichovskou dohodu podpořily také USA) zavřeli oči nejen nad tím, že pošlapali základy demokracie, ale i základy elementární slušnosti v mezinárodním měřítku: Československo, o které šlo, ani k jednání nepustili.

Byl to klasický imperialismus. Londýn a Paříž si své geopolitické problémy řešily na úkor malých zemí a nerozpakovaly se spolupracovat s Hitlerem. Nepřijaly vytvoření kolektivní bezpečnosti v Evropě, jak ji prosazoval Sovětský svaz, který chtěl změny ve Střední Evropě vyloučit. Náměstek ministra zahraničí Británie si později zapsal do deníku: „Premiér prohlásil, že spíše podá demisi, než by podepsal spojenectví se Sověty.“

Mnichovská hanba se nezrodila až v samotném Mnichově. Byla důsledkem krátkozrakosti západních demokracií. V březnu 1938 hitlerovci bez potíží anektovali Rakousko a prohlásili jej za jednu ze zemí říše. Když rakouský kancléř řekl Hitlerovi, zda v případě agrese nenechají jeho zemi v neštěstí, ten jen opovržlivě odfrkl: „Nevěřte, že tomu může kdokoliv ve světě překážet! Itálie? Mussoliniho se nebojím, s Itálií mě spojuje pevné přátelství. Anglie? Kvůli Rakousku nepohne prstem. Francie? Její doba je už pryč. Dosud jsem dosáhl všeho, co jsem chtěl!“

Hitler zdevastoval své západní partnery. Řídící kruhy Anglie i Francie jej chtěly mít za toho, kým skutečně byl – nepřítele Sovětského svazu. V listopadu 1937 nazval předseda tajné rady v britském kabinetu  ministrů Halifax v besedě s Hitlerem Německo „baštou Západu proti bolševismu“ a souhlasil s tím, aby Němci měli volné ruce ke změně „evropského pořádku“ na úkor Gdaňska a Československa.

Anšlus Rakouska upevnil strategickou pozici wehrmachtu k napadení Československa. Ještě nadějnější pro führera bylo podrývání státu nacistickou Sudetoněmeckou stranou (požadavek na sjednocení Němců v rámci říše). Později Hitler pochopil, že ke vtržení nepotřebuje žádný důvod, protože Londýn i Paříž jsou ochotny vydat Československo k rozdupání, jen aby se jeho agrese nasměrovala na Východ.

Počátkem dubna 1938 oznámil Hitler Mussolinimu, že ukončí postup Německa ke Středozemnímu moři a bude řešit problémy Sudet a „polského koridoru“ a potom zahájí přesun do Pobaltí. Otázka tří milionů Němců žijících v Sudetech sloužila Němcům jako záminka k likvidaci Československa. V direktivě k plánu Grün ze 30. května 1938 Hitler uváděl: „Mým pevným rozhodnutím je zničení Československa v dohledné budoucnosti válečnou akcí.“

Dne 15. září 1938 se Chamberlain setkal v Německu s Hitlerem a ubezpečil ho o svém úsilí „o sblížení Anglie s Německem“ a ochotě uznat kvůli tomu Sudety za součást Německa. Za dva týdny nato přikázali v Mnichově Hitler, Mussolini, Chamberlain a Daladier československé vládě  povinnost předat do deseti dnů přibližně 20 % svého území Německu. Československo ztratilo čtvrtinu obyvatelstva, kolem poloviny těžkého průmyslu, mohutné opevnění na hranici s Německem a nová linie ležela nedaleko Prahy.

Západní politici se snaží odedávna naložit všechny nezdary na bedra Sovětského svazu. Tak to bylo i v tomto případě věrolomnosti při dohodě s Hitlerem. Sovětský svaz obviňovali z vyprovokování druhé světové války dohodou o neútočení (pakt Molotov – Ribbentrop). To, co se dělo po Mnichovu, tuto argumentaci vyvrátilo. Co zbylo z Československa, mělo být podle záruk Británie a Francie nedotknutelné, jenomže záruka byla jen na papíře. Ke škubání Československa se připojilo také Polsko a Maďarsko. Maďarsko dostalo jižní oblasti Zakarpatské Rusi a Slovenska, později i Podkarpatskou Rus, dříve autonomní oblast ČSR.

Slovenská proněmecká vláda vyhlásila samostatnost Slovenska a Německo ji uznalo. Protektorát Čechy a Morava se stal součástí Třetí říše. Půl roku stačilo, aby nebyla mnichovská dohoda respektována a stát byl zlikvidován. Hitler pochopil, že mu ve Střední Evropě nebude Západ překážet a v zabírání území pokračoval. Zmocnil se oblasti Klajpedy (patřila Litvě) a dal ultimátum Polsku ohledně Štětína a „štětínského koridoru“. Ultimátum bylo odmítnuto. Dal přísně tajnou direktivu k napadení Polska dne 1. září 1939.

Dopadlo to tak, jak řekl po Chamberlainově návratu z Mnichova Churchill: „Chamberlain měl volbu mezi válkou a hanbou. Zvolil hanbu a dostane válku.“ Mezi prvními oběťmi války byly národy, v jejichž čele stáli lidé zaslepení antisovětismem.

Nyní je místo antisovětismu rusofobie, ale povaha toho se nezměnila, je to úsilí Západu o rozvrácení Ruska jeho rozkouskováním. Politici Západu, stejně jako jejich předchůdci ze třicátých let dvacátého století, dnes chtějí rozhodovat o uspořádání světa podle svého a svoji vůli vnucují všem ostatním. Své expanzionistické choutky halí do slov o nutnosti odporovat „agresivnímu“ Rusku (před osmdesáti lety to byl boj s hrozbou bolševismu). Rozšiřování NATO na Východ je v geopolitickém smyslu totéž, co hitlerovské Drang nach Osten.

Převzato z Fondsk.ru

***

Ruslan Vesňjanko

29. září 218

V době zahájení olympijských her v Pekingu (2008) dal Saakašvili příkaz k válečnému dobrodružství završeném „donucením k míru“ a ztrátou pětiny území vlastní země.

Válka byla ukončena 12. srpna zabráním gruzínského města Gori ležícího 90 km od Tbilisi ruskými vojsky. Za čtyři dny nato podepsal Medveděv tak zvaný plán Medveděv – Sarkozy k urovnání konfliktu Gruzie a Osetie, který podepsali i šéfové Abcházie, Jižní Osetie a Gruzie.

Tbilisi přerušilo diplomatický poměr s Moskvou a zastavilo letecké spojení. Suchumi a Cchinvali vyhlásily nezávislost, která byla Kremlem uznána. Gruzie ztratila kontrolu nad Abcházií a Jižní Osetií, zároveň nad částí ropovodu Baku – Supsa.

Jižní bod nové republiky, vesnice Orčosan, leží půl kilometru od hlavní gruzínské silnice spojující Ázerbájdžán, Arménii a Tbilisi se západní částí země – přístavy Poti a Batumi. Gruzínské vládě jde na nervy přítomnost ruské vojenské základny.

Ani nové  vedení Gruzie po odchodu Saakašviliho nemá velké sympatie k Rusku, ale přesto v poměru k němu vede rozumnější politiku. V roce 2013 zrušila Moskva obchodní embargo, poté dosáhl gruzínský export 190 milionů USD. Před tím v roce 2012 jednostranně zrušilo Tbilisi víza pro občany RF. V roce 2014 byly obnoveny regulérní lety, poté v roce 2017 pobývaly v Gruzii 1,4 miliony Rusů. Pro Gruzínce je to užitečné, turismus jim vynáší 20 % HDP.

V Rusku začala popularizace gruzínské kultury a gruzínské kuchyně. Pomalými krůčky jde Gruzie Rusku vstříc. V roce 2015 se 31 % obyvatel vyslovilo pro vstup země do EAES.

Jak je možné, že dobrodruh, ve vlasti kriminálník, byl na Ukrajině gubernátorem? A proč si uprchlík Miško nežije u své ženy v Nizozemsku, ale sní o návratu? Ovšem ne do Gruzie, ale na Ukrajinu?

Bývalý poslanec na Ukrajině Alexandr Golub uvažuje: „U Saakašviliho je vše naprosto pochopitelné. Potřebuje prostor jakožto polygon pro své úsilí o dosažení zisku. Takový prostor, s nímž jej bude máloco vázat, jemuž není nijak povinován. Taková situace uspokojuje i hráče zpoza oceánu, které má za zády. Loutka bez zbytečných sentencí a slitování plní jakékoliv příkazy které dostane. Gruzínci za roky jeho moci Miška přečetli a nedůvěřují mu. Ukrajinská společnost je rozdělena, dezorientována a všichni naivní – ideální oběť a vhodný objekt. Jinak řečeno – Saakašvili nehledí na Ukrajinu a její lid.“

Publicistka Elena Markosjanová uvádí: „Vztahy USA a Turecka se pokazily, Ukrajina je nestabilní, Bulharsko nebude ničit svůj černomořský lázeňský potenciál militarizací pobřeží, v Rumunsku se to začíná rozžhavovat, a proto zůstává nejdůležitějším předpolím pro posun a upevnění postavení NATO u Černého moře Gruzie. To vysvětluje úsilí EU i USA na udržení agresivního nepřátelství Gruzie k Rusku. Avšak v Gruzii se situace mění. Politické vedení zachovává ostrou protiruskou rétoriku, ale prostí lidé by rádi obnovili hospodářské, kulturní a politické kontakty s Ruskem. Svědčí o tom i poslední setkání Vladimira Putina s Ninou Burdžanadzeovou.“

Elena Markosjanová odhaduje, že „Saakašvili nemůže kvůli svému odsouzení za trestnou činnost kandidovat v letošních prezidentských volbách, ale vliv na kampaň má. Za podpory západních kurátorů může apelovat na bolestivá témata porážky ve válce a ztráty území. Do konce volební kampaně  se nebude míchat do ukrajinské politiky. Potom opět vyrukuje se svými moudrostmi a láskou k Ukrajině.“

Kyjevský publicista Vladimir Skačkov vypočítává snahy agresivních saakašviliovců: „Úplné odtržení od Ruska, zničení průmyslu, oslabení zemědělství, proměna v jakýsi lživý turistický region vázaný na Černé moře, středisko výměny peněz a praní špinavých peněz v rozsahu státu a otevřená servisní ekonomika. Hodně se jim podařilo, ale ne všechno.“ Dále analytik uvádí, že Gruzie dnes nechce trhat své vazby na Rusko, ale od Západu si přeje přihrávky za svou roli „protiruského předpolí“ a rusofobského beranidla na Kavkaze.

Perspektivy Gruzie závisí na směrování vlastní ekonomiky. Není důležité, kdo bude u vlády, tam ještě dlouho nebudou skuteční proruští politici, nemají pro to hospodářský základ. Bratrství národů je sice kategorie silná ve slovech, ale efemérní v jednání.

Saakašvili je stoprocentní populista. Od doby jeho prezidentství Gruzie upadla, po všech akcích ke zboření pracovních i ekonomických vazeb s Ruskem prohrávala. Abcházie i Jižní Osetie by se vrátily do Gruzie, kdyby tam rostla ekonomika. Místo toho jsou na programu samá dobrodružství a PR. Nyní se gruzínská vláda snaží obnovit obchodní vazby na Rusko, ale jde to pomalu. Totéž hrozí Ukrajině, jak podotýká prezident ukrajinského analytického centra.

Politolog Alexandr Lazarev tvrdí, že Saakašvili je agent pod vlivem USA. Musí plnit přání Washingtonu, byť by to bylo k jeho vlastní škodě. S ohledem na to je jasné, proč souhlasil s dobrodružnou olympijskou válkou a proč se účastnil ukrajinské komedie. Cožpak byl ustanoven gubernátorem kvůli svým profesionálním schopnostem? Nebo vítězstvím ve výběrovém řízení? Ne. Spíše proto, že patří do určitých kruhů. Je to univerzální voják Západu. To, co prováděl v Gruzii, může dělat kdekoliv, v kterékoliv zemi vybrané ke změně podle globalistického scénáře. Proto nyní Ukrajina.

Pozorovatel Vladimir Skačko uvažuje: „Saakašvilimu dali za úkol rozehnat staré oligarchy a prodejné politiky, aby nepřekáželi Západu a po pseudodemokratických procedurách (to jsou například volby) stát se osobně elitou v „dobyté“ zemi – formou ukrajinské, ale v podstatě s neokoloniální správou. Jeho úkol byl být zpočátku gubernátorem a potom mířit na funkci předsedy vlády a dokonce prezidenta. Proto se chce vrátit na Ukrajinu a ne do Gruzie, kde je odsouzen a kde mu mohou dělat ve vězení to, co se za jeho vlády dělalo jeho oponentům. V Gruzii mají takové věci na paměti. Miško se lituje. To lze pochopit.“

Převzato z Pravda.ru

***

Andrej Polunin

3. října 2018

Materiál komentuje Andrej Gudkov

Na poradě s vládou řekl prezident Vladimir Putin, že penzijní reforma po prezidentových úpravách přinese státu záporný finanční výsledek. Rada ministrů musí najít prostředky na financování změn. Prezident konkrétně řekl: „Při plánování penzijní reformy vycházela vláda z toho, že v průběhu několika let od opatření bude kladný výsledek. Ale po přijetí prezidentských úprav je jasné, že žádný přínos nebude, naopak vláda bude muset doplácet.“

Podle původního plánu vlády se mělo v letech 2019 až 2024 naspořit po zvýšení věku odchodu do důchodu přes 3 biliony rublů. Ty měly být použity na zvýšení penzí až na 20 tisíc rublů za měsíc. Avšak Putinovy úpravy z konce srpna snížily „úsporu“ na půl bilionu rublů za šest let. Úmysl na zvýšení penzí, na které se spotřebují 3 biliony rublů trvá, nikdo jej nezrušil. Nakonec se  musí někde zajistit 500 miliard, jak uvedl ministr práce Topilin.

Ministr financí Siluanov odpověděl prezidentovi, že ministerstvo financí bude zvyšovat převody penzijnímu fondu z federálního rozpočtu, aby prezidentovy úpravy zafinancovalo. V prvních letech půjde o 100 miliard rublů za rok. To, že bude potřeba půl bilionu rublů za šest let, bylo známo i dříve. Nové je to, že rozpočet bude v důsledku reformy v minusu.

Jestli je tomu tak, proč se musela prosazovat nejtvrdší varianta zvýšení hranice penzijního věku? Ničit popularitu Jednotného Ruska, dávat návrhu zákona přednost ve druhém i třetím čtení, aby se co nejrychleji uklidnila situace, když už byli najednou poraženi tři kandidáti Kremlu ve volbách gubernátorů? Proč se riskovala Putinova popularita, která mu klesla za 9 měsíců z 84 na 63,7 %?

Prezidentské úpravy jsou vynuceným ústupkem Kremlu. Jestliže by prezident reformu nezmírnil, není vyloučeno, že by se vzbouřila celá země. Co za slovy prezidenta stojí, jak vypadá situace s financováním reformy? Nezávislý expert na sociální politiku Andrej Gudkov říká, že hlavní princip penzijního pojištění je, aby bylo autonomní a financovalo se samo. Jenže v Rusku je snížena sazba pojistného, a to neumožňuje samofinancování systému. V roce 2000 byla sazba 29 %, z toho platil 28 % zaměstnavatel a 1 % pracovník. Dnes je jen 22 %.

V roce 2018 ratifikovala Duma konvenci č. 102 Mezinárodní organizace práce. Podle ní nesmí být penze nižší než 40 % průměrné mzdy. Ovšem průměrnou mzdu je možno chápat různě. Proto je i na to stanovená metoda. Konvence je ratifikovaná a nyní je potřeba penze zvyšovat. Dnes představují okolo 34 % průměrné mzdy. Je to o dost méně než za Sovětského svazu. V době, kdy se penze sotva rodily, v letech 1932 až 1933, za Stalina, byly 50 %, tedy polovina platu. Sovětská vláda tuto částku stále zachovávala. V dalších letech byla sazba na naléhání Putina zvýšena, v roce 2011 na 26 %, ale jen pro tento rok, penzijní systém nebyl ve schodku, penze dosáhla 41 % platu. Trvalo to necelý rok.

Dnes se jedná o zvýšení penzijního věku na 65 let u mužů a 60 let u žen a zvýšení důchodu na 40 % průměrné mzdy. Vláda musí o něco zvýšit financování fondu sociálního pojištění. To vše za 500 miliard rublů. Podtrhuji, že k tomu dochází jen kvůli snížené sazbě. Jestliže by byla sazba jako v roce 2011, půl bilionu rublů by nebylo potřeba. Navíc by vláda mohla dosáhnout eliminaci schodku penzijního fondu. Rozpočet penzijního fondu na rok 2018 představuje 318 miliard rublů, a to při celkovém rozpočtu přes 7 bilionů rublů není mnoho. To je skutečně to, co dnes dělá vláda a konkrétně Putin pro zvýšení penzí – minimum možného.

Proč Putin znovu nezvýší sazby odvodů?

To je velké tajemství. Vládní ekonomové přesvědčují, že zvýšení sazby má za následek zvýšení zátěže pro byznys, které prý nemůže unést. Ve skutečnosti je dnes podíl mezd na ceně produkce asi 30 %. Zvýšení pojistné sazby tento podíl zvyšuje doslova o 1 %. Za podmínek automatizace, snížení materiálového podílu a zvýšení produktivity práce je nakonec zvýšení sazby při vyšší výrobě naprosto nicotné opatření.

Ještě něco. Zvýšení pojistné sazby a plateb pojistného rozšíří trh odbytu ruské produkce. Dokonce i při zvýšení penzí budou penzisté málo zajištěni a budou kupovat relativně levné zboží, především ruské. Zvýšení daní takový účinek nemá. Přestože plní federální rozpočet, brzdí růst spotřeby.

Je možné, že se prezident a  ministři takto rozhodují, aby byli na straně velkého byznysu?

Mám pocit, že ekonomický blok donutil Putina přistoupit na zvýšení penzijního věku s tím, že bez zvýšení příjmu rozpočtu by nebyl splněn vojenský program. Ale ekonomové prezidenta podvedli, když mu řekli, že to nebude mít žádné politické důsledky. Jenomže politické důsledky jsou zřejmé. Nyní má Putin jedinou možnost k návratu popularity a upevnění autority – opravdu rychlý a znatelný nárůst životní úrovně penzistů, tedy zvyšování penzí vyšším tempem, než jakým běží inflace.

Navíc u nás došlo k růstu ekonomiky. Pracující, kteří od roku 2013 měli nízké mzdy žádají zvýšení. Nakonec je možné čekat, že průměrná mzda v zemi poskočí. Spolu s ní se musí zvýšit i penze až na 40 % mzdy.

Putinova slova Siluanovovi na poradě možno chápat tak, že musí být dosaženo rozhodnutí z roku 2009: výše odvodu do penzijního fondu bude 26 %, aby penze byly 40 % průměrné mzdy. To by bylo možno přivítat.

Novinky penzijní reformy: Duma přijala zákon o předání peněz korupčníků do penzijního fondu.

Převzato z Svpressa.ru

Není zde článek celý?