Turecký pochod do Evropy

Krok vpřed, dva kroky zpátky s mírným pohupováním v bocích a strnulým úsměvem ve tváři, tak už nějakou dobu vypadá turecká „cesta do Evropy“. Skupina přátel Turecka (v unijním žargonu označení zemí otevřeně podporujících tureckou kandidaturu do EU) je už dlouho ztichlá a dává o sobě vědět jen výjimečně. Poslední takovou příležitostí byla návštěva tureckého prezidenta Erdoğana v Maďarsku tento týden. Premiér Orbán zopakoval všechny mantry, které on i jiní vyslovili už tisíckrát – „přejeme si“, „podporujeme“, případně „uvítáme“. 

Turecký prezident za podporu poděkoval a pak ukázal, jak se to vlastně má s tureckým zájmem o členství v EU. Podle jeho slov je to Evropská unie, kdo o Turecko stojí, kdo mu nasliboval hory doly a kdo najednou rozhovory o členství brzdí a zdržuje. Na to se dá říci jen jedno – „není tomu tak“.

V době Erdoğanovy návštěvy v Budapešti pravil mluvčí jeho strany AKP (jistěže ne bez vědomí svého šéfa), že „pokud by pokračoval principiální negociační proces, tvrdím, že Turecko má kapacitu uzavřít všechny kapitoly během šesti měsíců. Pokud se tak nestane, půjde si Turecko svou cestou.“ 

„Neotevírání kapitol“ má na svědomí dílem turecká strana, která už asi šest let nedokázala pokročit ani o milimetr v kapitolách otevřených a čekajících na předběžné uzavření. Další, a určitě ne menší, díl odpovědnosti nesou Kypr, Řecko, Francie, Německo a sem tam i pár dalších zemí, jež některé kapitoly blokují. Nemají všichni stejné výhrady, ale na řadě z nich se shodnou o to snáze, oč horší je v daném směru situace v Turecku. 

Evropská unie je – navzdory českému lidovému názoru – velice pestré společenství států s ne úplně jednotnou zahraniční politikou, s ne úplně stejnými zákony v řadě oblastí, s množstvím vnitřních animozit a předsudků. Ani jedna z těchto zemí ale není nedemokratická, ani jedna neokupuje kus cizího území, ani jedna nevede brutální válku s vlastními občany pod záminkou boje s terorismem, ani v jedné nejsou vyhazováni z práce a vězněni univerzitní profesoři, ani v jedné nejsou novináři stíháni za to, že píší pravdu, ani v jedné nejsou trestáni policisté, soudci a vojáci pod smyšlenou záminkou členství v neexistující teroristické organizaci. Ani jedna z unijních zemí nemá v čele politika, který si osobuje veškerou moc a který osobní zášť a mstu povýšil na prioritu vnitřní i zahraniční politiky své země.

Je to Turecko, kdo se od roku 1963 snaží stát se součástí evropské integrace. Dlouho tomu překáželo vnitřní ustrojení tureckého státu. Když se v roce 2003 stal premiérem dnešní prezident, byl už turecký stát jiný. Zdálo se, že přijdou skutečné reformy, které z Turecka udělají demokratickou zemi s mimořádným ekonomickým a politickým potenciálem. V roce 2005 pak začaly skutečné negociace o členství Turecka v EU.

Kandidaturu do EU používaly unijní státy jako sice ne nejsilnější, ale účinnou páku na přeměnu Turecka v demokratický stát. S konsolidací moci dnešního prezidenta a s pozitivním ekonomickým vývojem klesala síla páky i ochota Erdoğana ke konstruktivní spolupráci. Po jeho zvolení prezidentem (2014) a po pokusu o puč (2016) přestala fungovat úplně. Zamrzlé negociace se nepodařilo resuscitovat (na rozdíl od bilaterálních vztahů s Německem a Nizozemskem) a zdá se, že o to ani nikdo nemá zájem. Nejspíš jsou už mrtvé, jen to ještě nebylo oznámeno veřejně.

Nyní stojíme na konci cesty a hlavním činitelem, který klopotný pochod dovedl k neslavnému závěru, je sám R.T. Erdoğan. Není to důsledek evropské perfidnosti. Je to jen logický důsledek jeho politických priorit, jeho politické praxe a nejspíš i důsledek naladění významné části turecké společnosti. 

Obě strany teď čekají, až ta druhá mrkne. Jelikož o členství požádalo Turecko, je zcela a jen na něm, zda a kdy se rozhodne rozhovory ukončit. Je to velká zodpovědnost a evropští vůdci jsou rádi, že mohou rozhodnutí nechat na turecké straně. Jenže i ta má z takové odpovědnosti obavy a nikam nespěchá. Prezident už ale mluví o referendu, které by mělo otázku rozhodnout za politiky.

Turecko, které nemá zájem o členství v EU, bude opravdu jiným Tureckem. Mezi prvními to pocítí Kypřané a Řekové. Kypr nelze vyřešit bez velmocí, nelze jej vyřešit při ignorování Izraele, nelze jej vyřešit bez ukončení syrské války, nelze jej vyřešit bez Řecka. Vypadá to, že bez členství Turecka v EU jej prostě nelze vyřešit.

Krize ve vztahu Turecka s EU a USA se promítá i do NATO. Mimo Evropu jde také o vztahy s Ruskem, Íránem a samozřejmě s Izraelem. Spory o přístup k zásobám ropy a plynu ve východním Středomoří jen komplikují už tak nepřehlednou situaci.

Čína je též delikátní téma. Kvůli Ujgurům, které Turecko podporuje, i jako konkurence v Africe. Neméně problematickou otázkou jsou vztahy se „sunnitskými bratry“ v Saúdské Arábii a v Emirátech. Do oblasti Perského zálivu Turecko promítá svoji vojenskou sílu, což by dost dobře nebylo možné bez alespoň tichého souhlasu USA. 

Kavkaz, „hora národů“, je i horou problémů. „Bratrský ázerbájdžánský národ“ má veškerou podporu Turecka i za cenu nevyřešení „arménského problému“. Arménie má zase veškerou podporu Ruska, které prodává zbraně i Turecku a Ázerbájdžánu. Krymští Tataři mají podporu Turecka. Abcházové rovněž, ale o tom se Erdoğan s Putinem v Soči nebaví. Řeší tam Sýrii a iritují USA. Vyvažovat tyhle „situace“ z Evropy je skoro nadlidský úkol.

Jaký závěr si z toho udělat? Turecko opravdu nemusí být v EU, ale je v našem zájmu, aby jí bylo co nejblíž. Ukončením vzájemného trápení Evropa ztratí účinný nástroj, zatímco Turecku se uvolní ruce. A Turecko s uvolněnýma rukama pod vládou R.T. Erdoğana nebude týmovým hráčem, pokud k tomu nebude donuceno ekonomickou a politickou realitou. 

Když uvážíme, že není v zájmu Ruska a Číny, aby se Turecko blížilo víc Západu než Orientu, můžeme očekávat politicko-ekonomický střet „o Turka“. Ten bude znát svou cenu, bude si hrát své hry na Kavkaze, na Blízkém východě a v Africe. Na nás Evropanech bude, jak takového svéhlavého souseda dokážeme přimět ke spolupráci ve východním Středomoří, na Balkáně a v Černomoří, což jsou vitální zájmové sféry celé Evropy.

Bude to jízda!

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Není zde článek celý?