V Mnichově jsme žádnou dospělost neztratili

 

Buďme k velkému
československému národu a k jeho neméně velkému filosofovi
velkorysí: zapomeňme pro tentokrát na velkou Nietzscheho myšlenku,
že žádná vůle předcházející jednání neexistuje, a naopak
připusťme, že předtím než mohl československý národ začít
jednat a bránit svou vlast, měl k tomu vůli – byl
připraven.

Pokud toto
připustíme, potom nelze obejít otázku proč, z jakého
důvodu se chtěl Hitlerovi bránit, jaký měl k tomu motiv, co
by tím získal. Na tuto otázku si český národ, protože je již
jistě dospělý, zaslouží přísnou odpověď: nechtěl se bránit
Hitlerovi, aby se mu ubránil, protože na to neměl, nechtěl se mu
bránit, aby mu uštědřil významné ztráty, protože na to také
neměl, proč se tedy chtěl Hitlerovi bránit? Není jiná odpověď
než ta, že jenom proto, aby se morálně vyznamenal.

Avšak chtít se
morálně vyznamenat je strašně dětinské. Dějiny nejsou od toho,
aby se v nich národy morálně vyznamenávaly, aby se mezi
sebou špičkovaly. Není před kým. Před světovou veřejností?
Avšak jaký vkus měla tehdejší světová veřejnost, měřeno
podle vkusu těch nejvyspělejších národů? Více méně měla
vkus silně antisemitský. Takže před tímto jejím vkusem jsme se
měli chtít morálně vyznamenat? Předvést se před antisemity nás
mělo motivovat postavit se Hitlerovi? Nebo jsme snad měli vkus
tehdejší světové veřejnosti přikrášlit a postavit se
Hitlerovi ve jménu abstraktních principů lidskosti, například ve
jménu svobody, rovnosti a bratrství mezi národy. To jsme měli
udělat? Tato abstrakce nás měla motivovat?

Je třeba si
proto přiznat, že žádný motiv postavit se Hitlerovi jsme neměli,
dokonce jsme neměli ani motiv vyhodit Škodovku do vzduchu, odvést
zlaté rezervy státu do zahraničí a všechno, co jsme mohli
postavit proti Hitlerovi, odvést dále východ nebo předat Polsku.
Bylo by to jistě příkladné, kdybychom takovouto motivaci měli.
Ale my jsme ji neměli. Ne že ji neměl pouze Beneš či tehdejší
politická reprezentace, ale československý národ jako jeden celek
ji neměl. My, československý národ jsme nebyli nic než Beneš,
nic mimo Benešovu vůli, nic mimo vůli politické reprezentace.

Politická
reprezentace neznamená to, co zrcadlí nebo nezrcadlí vůli národa,
protože národ je jeho politická reprezentace, vůle národa
přechází do vůle těch, kteří ho reprezentují. Tudíž národ
ztrácí vůli ve prospěch těch, kteří ho reprezentují. Národ
se vzdává své vůle a předává ji politické reprezentaci
odměnou za to, že ho reprezentuje. Národ není nic než jeho
politická reprezentace. Nic, co by jí předcházelo a mělo svou
vlastní bytnost. Právě proto, že ji národ nemá a je na své
reprezentaci závislý, mu politická reprezentace nemá co zlomit,
může ho sice zklamat (a zlomit mu morální páteř), ale to jenom
proto, že si tento národ neuvědomuje, že morální ani žádnou
jinou páteř nemá (má jen svou politickou reprezentaci).

Tudíž není co
lámat, není proč Beneše – tohoto „slabého sekretáře“
(Patočkova slova) – proklínat a stavět ho coby ztělesnění
průměrnosti a malosti proti velkému Masarykovi.

Tudíž omrzující
opakování, že došlo ke zradě, ať už spojenců nebo naší
politické reprezentace, že český národ mohl bojovat a morálně
se vyznamenat, přesvědčuje národ akorát o tom, že morální
páteř , že má toto „něco“, co mu může politická
reprezentace opětovně zlomit. A tak si má na to dávat pozor. Toť
prý ponaučení z Mnichova.

Od základu
špatně! Protože ponaučení z Mnichova zní, že národ
žádnou zlomitelnou morální páteř nemá. Tečka.

Byl to už
Masaryk, který svou „teorií“ státu a národa otevřel mnichovské zradě dveře dokořán. Protože Masaryk měl
národnostní pojetí státu. Tudíž stát, v němž dlí
politická reprezentace, nebyl ničím, do čeho přechází bytnost
a vůle národa, nýbrž byl pouhým nástrojem, který má národ a
jeho vůle ve svých otěžích. Ne stát, ale národ je živoucím
tmelem společnosti. Národ je podstatnější než stát. Národ je
víc než stát. Národ – můžeme snad říci – má morální
páteř.

Pak se ale tento
masarykovský národ s morální páteří nemůže divit, že
mu jí někdo zpřeráží. Ne protože ji má, ale protože ji nemá,
ale domnívá se, že ji má, proto mu musí být tato páteř
zpřerážena.


Na místo toho, aby s tímto národem Mnichov pohnul (v duchu
díla
Jana
Tesaře
) a aby ho ponouknul k tomu, že žádnou
páteř vlastně nemá a že právě toto je kýžené ponaučení
z Mnichova, raději do zblbnutí opakuje, jako malé dítě,
které ještě nikdy nebylo dospělé, že bylo zrazeno, že na něm
bylo učiněno příkoří. Žaluje jako maličké dítě paní
učitelce, že ztratilo
dospělost
. Světové dějiny však žádnou učitelku
nemají. A Hegelův světový duch jí rozhodně není.

Není zde článek celý?