Dušičky jako světlo z budoucnosti

Martha
C. Nussbaum ve své knize Upheavals of Thought ukazuje, jak nás
attická tragédie učí soucitu s člověkem a jak tento soucit
je základem humanistického, inkluzivního uvažování o světě.
Prvním krokem je vědomí vlastní biologičnosti, tedy vlastní
zranitelnosti, smrtelnosti, fragmentárnosti. Nenávist k lidem
s jinou barvou pleti, ženám, homosexuálům je podle Nussbaum
plodem strachu z této biologičnosti. Když vidí Samaritán
v Lukášově evangeliu onoho zraněného pocestného, vidí
zraněné tělo. Stoik by si mohl říci: jestli ten zraněný člověk
je vskutku mudrc, netrpí, jestli je vskutku mudrc, je mu jedno, že
bez pomoci zemře. Pro stoika ten zraněný není tělo. Ale
Samaritán cítí soucit. Je Ježíšovi vzorem, ba definicí, lásky
k bližnímu. Pomáhá mu z autentického soucitu. Není to
soucit s bratrem, strýcem, přítelem, ba ani známým… je to
soucit s někým zcela anonymním, se zraněným tělem. Chtělo
by se říci: s bližním. Ale Ježíš říká: Samaritán byl
tomu pocestnému bližním. Bližní je akt, činnost, nikoli stav,
je to akt soucitu.

Lidské
utrpení je biologické, i to duševní, i to duchovní. Všechno
lidské je zcela biologické. Prach jsi a v prach se navrátíš,
říká Bible. Ale to neznamená žádný redukcionismus v tom
smyslu, že jsme biologické stroje. Představa o biologických
strojích spočívá v předpokladu, že příroda má nějaké
vysvětlení a že tím vysvětlením mohou být nějaké abstrakce,
vzniklé v dané kultuře. Jako by Bůh na začátku všeho
myslel jako Jacques Monod. Ano, scientisté předpokládají, že
svět má vysvětlení, tedy že má pojmový základ, že ho někdo
vytvářel tak, že myslel v lidských, tedy těch jejich,
pojmech. My postmodernisté naopak víme, že každé vysvětlení je
možné jen jako něco, určeného pro nějaké posluchače, pro
jejich kritéria srozumitelnosti, koherence atd. Nic jako „vysvětlení
o sobě“ nemůže existovat. Svět nemá žádné vysvětlení.
Vysvětlení je lidská činnost uvnitř komunity.

Opakem
představy vysvětlení světa, které je nadčasové, které proniká
miliardami let, je lidská praxe. Triumf vědy je spojen s jejími
praktickými úspěchy, nikoli s tím, co nabízí jako
„vysvětlení světa“ a co se stále mění a čemu rozumí stále
méně lidí. Pro naši praxi jsou mnohem důležitější emoce a
příběhy, v nichž se ty emoce vyvíjejí. Teprve z nich
mohla vzniknout věda a bez nich by vědci ztratili všechny své
motivace. A tak to, že jsme prach, je nejhlubší základ naší
solidarity. A naše solidarita je nejhlubší základ naší naděje,
že prachem to nekončí, že láska zvítězí nad smrtí. Jak může
z prachu být něco jako „já“? Protože je Bůh.

„Já“
je možné v kultuře a jazyce jen díky vztahu k ty,
k jiným lidem. To je základ celé naší praktické situace,
naší starosti o svět. Máme starost, protože jsme prach, protože
nám hrozí hlad, bolest, nemoc, smrt. Teprve v tomto kontextu
dává smysl poznání, nikoli jako výklad nebo vysvětlení světa,
nýbrž jako zacházení se světem, např. experimentální věda.
„Já“ není intelektuální předpoklad, ale praktický
předpoklad. Ano, není to nic nového, takto chápal „já“ i
Heidegger a říkal mu „pobyt“. Stejně tak jeho „vrženost“
pobytu vystihuje to, čemu říkám naše „biologičnost“. Stejně
tak jeho pojetí praxe jako „obstarávání“ a „starosti“ a
jsoucen jako „příručních jsoucen“. Jenže ta nussbaumovská
solidarita s tělem, ta mu chybí.

Protože
máme starost, máme i naději. Protože zemřeme, toužíme po
nesmrtelnosti. A tento horizont je dar, který jsme dostali od Boha.
Navzdory zmaru, nespravedlnosti, absurditě světa, v němž Bůh
zemřel na kříži, naše „já“ může růst ve vztahu s Bohem,
nést světlo příštího světa do temnot tohoto světa. Každý
akt milosrdenství, ušlechtilosti, vzájemnosti, lásky je akt
z budoucnosti. Bůh není ten, kdo jako džin z Aladinovy
lampy zajistí tamto či ono, co si přejeme. Jsme-li mu vděčni za
zdraví, tak nikoli v tom smyslu, že právě zasáhl, aby nás
zbavil mrtvice, že hlídá každou naši žilku jako džin
z Aladinovy lampy, kterému je ukradená Osvětim, ale nám
nenechá zkřivit vlas. Nevíme, proč jsme byli vrženi tak šťastně,
proč jsme jako jiní nezemřeli jako malé děti, to v pokoře
nevíme. Jsme prach. Ale ve svém zdraví cítíme světlo
z budoucnosti. Tam budeme všichni zdraví. O to se snažíme,
když léčíme, totiž abychom byli všichni zdraví. To je Ježíšův
příklad lásky. Tedy když jsme Bohu vděčni, jsme mu vděčni za
světlo ve tmách. A právě v tomto smyslu jsou Dušičky i
svátek Všech svatých svátky budoucnosti, naděje a světla.
Svátky „já“, které je doma, které je plně až tam, nikoli
tady.

Není zde článek celý?