Istanbulská smlouva nikomu nepomůže, ani neublíží. Misionářské šíření dobra nepotřebujeme

Istanbul, Marrákeš, jak se to rýmuje? Rýmuje se to docela dobře. Obě města leží v zemích, kde je islám hlavním náboženstvím. Oba státy, monarchické Maroko i republikánské Turecko, mají s islamisty podobnou zkušenost, a tudíž k nim mají i podobný přístup. Z obou zemí se do Evropy dostávají ilegální migranti a v obou případech se dá s úspěchem pochybovat o důslednosti tamější policie a pohraničních orgánů při ochraně státních hranic. V obou zemích se také až příliš často stávají ženy obětí násilí ze strany svých manželů, bratrů a jiných mužských příbuzných.

Rýmuje se to také docela dobře proto, že obě města propůjčila své jméno pro označení mezinárodního dokumentu, který si klade za cíl regulaci chování, jež je považováno za nepřijatelné a protizákonné. Dokonce se rýmuje i to, že oba dokumenty jsou, přes závažnost problematiky, právně nezávazné a jejich plnění si nelze vynutit. 

Ambice obou dokumentů je podpořena masivní podporou ze strany států, které se na jejich formulování podílely. Oba dokumenty jsou odmítány a zpochybňovány v některých zemích, kde jsou kritizované jevy okrajové nebo alespoň velmi řídké, a kde se lze domoci práva a ochrany. Jiné země téhož kulturního okruhu dokumenty vítají z důvodů spíše hujerských než věcných. Věří tam totiž v misionářské šíření dobra jeho propagováním a nastavováním druhé tváře.

Svět není kulturně, právně ani ekonomicky a politicky homogenní místo. Střety kultur a kulturních prvků jsou neodstranitelné, protože jsou zcela v souladu s realitou pestrého světa. Migraci nelze zakázat a nelze použít jeden model reakce na ni pro všechny případy a situace. Dokud budou existovat státy a jejich hranice, bude se praxe jednotlivých zemí lišit. Ty samé státy, které generují migraci nebo ji nechávají volně proudit přes své území, aby se zbavily zodpovědnosti, se dnes bijí v prsa a hlásí se k Marrákeši.

Doporučení typu „mělo by se“ jsou k ničemu. Teprve silný kulturní, politický či ekonomický tlak zvenčí i zevnitř vedou ke změně, která může být i naplněním dnešních ideologických ideálů. Jako se to například podařilo s eliminací tzv. ženské obřízky (FGM), které skutečně a prokazatelně dramaticky ubylo. I bez deklarací Rady Evropy – FGM byla totiž velmi rozšířená i na francouzském a britském území. Istanbulská deklarace nezastaví násilí na ženách, nezmění jejich postavení tam, kde jsou diskriminované. Neoslabí rodinu tam, kde je silná a neprohloubí její krizi tam, kde se zdá být slabá, a také ji nijak neposilní. To se musí stát jinak a z jiných důvodů, než je existence dokumentu, který si stejně nikdo nepřečte.

Oba dokumenty pocházejí ze stejného kadlubu, i když jeden vyšel z kováren OSN a druhý z dílen Rady Evropy. Autoři – kterými nejsou politikové, ale pracovníci obou mezinárodních organizací a ministerstev členských zemí – mají stejné názory a vyznávají stejnou ideologii.

Dala by se to stručně popsat asi takto: někdo z pozdějších autorů si všimne, že se ve světě děje něco nekalého a že by se s tím „mělo něco dělat“. Získá pro svou myšlenku svého nadřízeného a posléze nějakého politika. Zpočátku malý vláček začne přibírat vagony až nakonec do stanice dorazí souprava těžkotonážních vozů, kterou téměř nelze ubrzdit. Tehdy nastane okamžik, kdy je třeba ukázat, že „jsme jedné krve“. Pionýrský tábor pozdvihne hlas a bojovou zástavu a jde na barikády bojovat proti něčemu, co se takto porazit nedá a co vlastně nikdo ani porážet nechce. Udělá se velká schůze, přijme se usnesení, nejlépe jednomyslně (protože je proti vám, kdo není s vámi – to jsou slova Ježíšova, jen tak mimochodem) a neukojitelní budovatelé lepšího příští začnou pátrat po nějakém novém tématu, které by oprávnilo jejich existenci.

V případě obou deklarací to bude úplně stejné. Nakonec budou přijaty drtivou většinou států jak OSN, tak Rady Evropy. Mezi těmi, kdo budou hlasovat „pro“ budou všichni, v jejichž zemích jsou tato pravidla a práva flagrantně porušována. Jakousi shodou okolností to bývají i země, kde se spravedlnosti lze dovolat jen těžko. Už jenom tento moment by měl být důvodem, proč by se naše vláda i parlament měly od obou dokumentů držet co nejdál. Na druhou stranu, jejich přijetí, respektive ratifikace na věci nezmění vůbec nic. Nikomu nepomohou, nikomu neublíží, ale budeme vypadat jako solidární členové pionýrského oddílu. Pachatelé se vyviní z toho, co dělají, my se vyviníme z toho, co neděláme, všichni budeme happy a svět se bude točit dál jako doposud.

Pokud nám jde víc o zdání než o podstatu věci, tak jen do toho. Pokud naopak nám leží na srdci děsivé osudy žen v zemích, k nimž bohužel patří i Maroko a Turecko, pokud nám záleží na tom, aby pašeráci lidí nevydělávali na neštěstí jedněch a blahobytu druhých – což evidentně nedělá hlavu mnoha africkým a latinskoamerickým zemím, o asijských ani nemluvě – měli bychom připravit poněkud jinak formulované dokumenty. 

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Není zde článek celý?