Syn barda, kterého v SSSR milovali i nenáviděli, přijel do Prahy s unikátním filmem o otci

Vladimira Vysockého, ruského barda a herce, netřeba představovat. Sputnik získal rozhovor od jeho syna Nikity Vysockého, jenž druhý den festivalu Nový ruský film promítl v Městské knihovně v Praze unikátní snímek o svém otci. Film předeslal krátkým projevem, který písněmi Vysockého oživil překladatel a zpěvák Milan Dvořák.

Nikita Vladimirovič Vysocký přiváží do ČR film o svém tatínkovi „Vysockij. Aspoň, že jsem živ“ (Высоцкий, спасибо, что живой). Jelikož mnoho bylo v médiích řečeno a na film se jistě podíváme, rádi bychom položili základní otázku: Jaký měl váš otec vztah k SSSR, k sovětské skutečnosti? Byl patriotem? Čeho dosáhl ve své kritice poměrů? Nakolik je mi známo, během své cesty po USA Vladimir Vysockij nekritizoval Sovětský svaz. Dalo by se to vše nějak v kostce okomentovat?

Vysockij: To je docela komplexní otázka.

Jak se mu žilo v SSSR?

Prožil nelehký život. Není možné jej popsat nějakým jedním slovem, jedním obratem. Měl různá období — neúspěšná, když se mu na začátku nedařilo. Čtyři roky byl fakticky hercem bez angažmá, právě v této době začal psát písně. Bylo to v časech, kdy završil svá herecká studia. V této době jej i nejbližší lidé prakticky odepisovali, nevěřili, že by se mohlo cokoli povést. Po třech letech jedny mládežnické noviny ale položily anketní otázku: „S kým byste chtěli strávit Silvestra?“ Odpovědi se rozdělily přesně napůl: půlka by ráda s Jurijem Gagarinem, půlka s Vladimirem Vysockým. Vysockij se stal megapopulárním.

Byla to ale jiná popularita než u tehdejších herců, jejichž popularita byla podmíněna prací v televizi, případně činností v rámci velkých vládních koncertů. Jeho popularita byla jiného druhu: Vysockij byl ruským básníkem, který nikdy neviděl ani jednu řádku svých publikovaných veršů v ruštině. Přitom byl mezi lidmi neskutečně populární a žádaný. Současně s tím se však rušily jeho koncerty, půlka jeho koncertů byla nezákonných, riskoval i vězení, absolvoval několik předběžných soudních líčení. Nebyl sice zakázán, neměl však ani oficiálně povolenou činnost. Proto se domnívám, že by bylo korektní říci, že si dokázal zachovat tvář, nebyl řekněme prosovětským občanem, byl však patriotem, měl rád svou zemi, svůj lid. Vážil si historie, epochy, v jejímž rámci mu bylo dáno žít. Těžko bychom mu připisovali antisovětskou či naopak prosovětskou náladu. Zastával svou specifickou pozici. Právě proto jej mají tak rádi. Nikomu se nepodobal. Byl svůj. Po pravdě řečeno — jeho místo (v ruské kultuře, pozn.) je stále jeho, nikým jiným nebylo obsazeno.

Není zde článek celý?