Tři skvělé způsoby, jak dělat lživou propagandu. Ověřeno praxí

Propagandistický plakát z roku 1948. | FOTO: repro: http://hesed.info

Propaganda není tak složitá záležitost. Jsou jen tři základní typy propagandy, stejně jako jsou jen tři typy lží v každodenním životě.

Prvním typem propagandy je prostě použití pravdy. Po svědkovi se chce, aby říkal pravdu, nic než pravdu a k tomu mu dopomáhal Bůh, jak to známe z amerických filmů. Pravda ovšem, upřímně řečeno, není vždycky dobrá věc. Záleží totiž na úmyslu. Někdy totiž může pravda ublížit. Jedinci i obecné věci. Pokud někdo zveřejní, že politik měl mimomanželský vztah, nebo se kdysi léčil z depresí, tak mu to ublíží. Tedy spíše v Americe než ve Francii nebo u nás, ale ublíží.

Autoři knihy Mind Warrior o přesvědčování H. Lung a C. B Prowant uvádějí jako příklad kauzu amerického politika a senátora Thomase Eagletona. Ten měl s Georgem McGovernem kandidovat v roce 1972 na viceprezidenta. Nikomu se do toho původně nechtělo (čekalo se, že jasně vyhraje Nixon) a on to vzal, nicméně zatajil, že se kdysi léčil z depresí. Byl třikrát hospitalizován kvůli depresím a vyčerpání. Pak to vyšlo najevo a kandidaturu musel vzdát. Mezitím ale McGovernovu kampaň tato skutečnost, respektive její zveřejnění, poškodila. Budiž, veřejnost má vědět, jestli se kandidát na šéfa světové velmoci někdy neléčil na psychiatrii. Ovšem zveřejnění takové záležitosti není vždycky vedeno snahou po blahu vlasti, ale o poškození protivníka, přičemž na vlastního kandidáta by se také ledacos našlo, zvlášť když šlo o Nixona.

Nebo u nás. Havel měl rád ženy, hodně kouřil a měl kdysi dost prapodivné levicové názory. V jejich rodině se pěstoval spiritismus, byli to milionáři, všude samý svobodný zednář, za války se kolem strýčkova filmového průmyslu motali Němci. Když z toho včas uděláte dobrý koktejl, máte člověka tam, kde ho chcete mít. Vytáhnout to někdo včas, byl by třeba prezidentem Čestmír Císař nebo Dubček.

Pravdy, které lžou

Pravda je ctnost a lež je nectnost. Jak říkal jeden světec, vyhýbej se lži jako moru. Proti tomu stojí realistická zásada, že na pravdu má nárok jen ten, kdo ji chce použít k dobrému. Pokud do domu vtrhne gestapo a bude se ptát, kde jsou partyzáni, není ctnostné jim to dobrovolně prozradit. Jak říká rabín Lionel Blue, jsou pravdy, které lžou.

Lhát se ovšem nemá a většinou to nakonec stejně praskne. Není ale všemu přesvědčování konec. Jsou i jiné metody.

Druhou metodou propagandy je špatná informace. Mizerný způsob předávání faktů, neověřování ze dvou zdrojů a tendence všechno někomu spolknout vedou k tomu, že se zveřejní věci, které vypadají lákavě. Jakmile jednou něco vypustíte, už to nedostanete zpátky. To je metoda, kterou bychom mohli nazvat zemanovská. „Slyšel jsem, že…“ To se těžko vyvrací, že někdo něco slyšel. Zvlášť když se to řekne do mikrofonu před nějakým davem. Ani se to nedá snadno žalovat. Vždyť je to pravda. Tedy že to někdo slyšel. Než se něco ověří, je po volbách a pak už je to jedno.

Rovnou si zalžeme

Třetí metodou je dezinformace, tedy jasné lhaní. To dělá dotyčný tehdy, když pravdu zná, ale tvrdí opak. Takto se dají použít „informace z doslechu“, temné narážky, anonymní – nebo ulhané – zdroje. Zrovna ruská propaganda v tom vyniká. Na Západě existuje mnoho všelijakých médií s nejasným nebo nedohledatelným majitelem, která hlásají proruskou propagandu. Ta je pak zpětně citována v Rusku jako důkaz toho, že už na Západě média prohlédla ulhanost svých vůdců.

Nebo můžeme lhát rovnou. Žádní naši vojáci na Krymu nejsou. A pak je vyznamenat a po roce se ke všemu přiznat a ještě se tvářit, jak jsem byl chytrý a starostlivý a hloupý nepřítel nám na všechno skočil. Lidé rádi uvěří. Známe to už od Hitlera: „Toto je náš poslední požadavek.“

To určitě. Proč by měl být, že, když to tak dobře funguje.

Hodně sněžit argumenty

V praxi se tyto tři typy propagandy někdy prolínají. A aby to bylo ještě působivější, používá se metoda „sněžení“. Zahrňte protivníka tolika informacemi, že se v nich nevyzná. Je mu sice jasné, protože není blázen, že by Bílý dům sotva sám zboural mrakodrapy WTC, ale když je zavalen argumenty o tom, při kolika stupních hoří údajně letecký benzin a jak se chovají různé tvary nosníků, nevěnoval by se ničemu jinému. Může věřit vlastním odborníkům, proti nim se ale vždycky vynoří skvadra všelijakých sdružení jiných „odborníků“, kteří dokazují cokoliv, třeba že země je placatá. Proti dobře organizovanému aparátu různých mocenských sil nemá laik moc šanci, může jen koukat, co je všechno možné.

Je to pořád kolem dokola. Škoda že se v občanské nauce neučí i tohle, aby se občánek, až bude jednou velký, dokázal aspoň trochu bránit.

Poprvé publikováno 25. 3. 2015

Není zde článek celý?