Adventní ohlédnutí za svatomartinskou husou

V
době, kdy ctihodní měšťané, protože běžný lid na to neměl,
pojídali husu a zapíjeli ji vínem, svatý Martin rozpůlil svůj
plášť, aby se rozdělil s polonahým žebrákem. Nic proti husám
a vínu, jsem požitkář. Ale co s požitky ve světě, kde není
soucit? Ta husa i to víno měly oslavovat světce. A když ne
světce, oslavujte něco jiného, ušlechtilého, kvůli čemu má
smysl se radovat. Sníst si svou husu jen proto, že se to tak dělá,
to je čiré prázdno.

A
stejně je to s Adventem. Jsme a budeme zahrnováni množstvím
informací o tradicích, zvycích, tedy o tom, jak naši předkové
prožívali něco, o čem ale téměř nic neuslyšíme. Více smyslu
by mělo hledat v tom, co dělalo život našich předků hodnotným,
to hodnotné, byť bychom to v našich podmínkách trochu, nebo i
více, pozměnili a třeba i slavili jinak, po svém. Aby náš život
byl hodnotný. Vždyť o to přece jde. O milosrdenství v případě
Martina, o naději v případě Adventu.

Nejde
o to, že naši předkové byli církevně organizovaní, to plynulo
z určitých vlastností tehdejší společnosti, nejde ani o to, že
měli nějaký náboženský výklad, nějaké tradice, což bylo
zase dáno jejich tehdejšími možnostmi, podstatné je, že si
připomínali a slavili milosrdenství a naději. To i ono,
milosrdenství i naděje, jsou intimní, hluboké, živé jako
příběh, nikoli jako nějaký abstraktní princip. A proto nelze
náboženské kulty nahradit nějakými kulty rozumu, protože
příběhy nejsou rozum. Příběhy jsou akumulovaná zkušenost a
emoce lidstva, zdroj identity jako neustálého vyprávění a
vztahování se k vyprávěnému. Nacházení se ve vyprávěném.

Je
pozoruhodné, že základním příběhem naší kultury a civilizace
se stal příběh o Bohu, Stvořiteli světa, který se narodí jako
slabé dítě v chudobě a zavržení, aby byl umučen vlastními
kněžími na kříži, a tak nás spasil. Co je tohle za „opium
lidstva“? To si to údajné spiknutí bohatých a mocných po těch
dva tisíce let nedovedlo vymyslet nic útěšnějšího, třeba něco
o huse nebo vínu? Můžete na ten příběh vylít tuny pozlátka,
realismu, poznání, bigotnosti a tmářství, ale nezadusíte ho.

Mění
totiž perspektivu. Ten nejmocnější se stal bezmocným.
Dobrovolně, z lásky. Ti nejmocnější jsou ve skutečnosti
bezmocní a potřebují jeho lásku. A ti bezmocní, kteří dobře
vědí tak jako tak, že tak strašně moc potřebují lásku,
protože jsou na samém dně, na něm nejsou najednou sami, je tam s
nimi totiž Bůh. Ano, ti bezmocní, na které u husy a vína
zapomínáme.

Není zde článek celý?