Inicializujme obnovu Osmého divu světa!

trubkyLibye – země s životní úrovní o jaké se řadě zemí EU ani nezdálo. Schopná sama financovat zúrodňování Sahary, země s ohromnými ložisky ropy, plynu a pitné vody, je po barbarském nájezdu 12 zemí v r. 2011, zcela zničena. Nájezd, který zmasakroval mnoho desetitisíců Libyjců, otevřel cestu exodu, nad kterým je Evropa bezradná. Je burcující, jak západní politici a jejich servilní média ignorují skutečnost, kterou definoval těsně před svou smrtí expředseda Africké unie Kaddáfí: “Nyní poslouchejte, vy lidé z NATO. Bombardujete zeď, nepropouštějící migranty z celé Afriky do Evropy. Zničili jste zeď zadržující teroristy AL-Kajdy. Tou zdí bývala Libye“.

Exodus nelze zastavit jen porážkou IS, ale rekonstrukcí zničeného. K tomu ale neexistuje ani po 7 letech žádná bilance škod, ani plán obnovy přesto, že přežití Evropy je nedělitelné se stabilitou Libye. Prázdné řeči v EP lze překonat jen efektivním činem. Začněme jedním z nejužitečnějších projektů století – Great Man Made River, nazývaný též Osmým divem světa. Co brání tomu, aby jeho obnovu inicializovala ČR např. spolu s Višegrádem? Výzva k politikům: Znáte smysluplnější a trvalejší pomoc k řešení uprchlické krize v EU? Diskutujte ji!

Prosperující Libye chránící Evropu

Do r. 2011 byla Libyjská Arabská Republika, nejbohatší a nejrozvinutější zemí Afriky. Pouštní stát byl výjimečný dlouhodobou politickou stabilitou, sekularitou, plným zrovnoprávněním žen, rozvinutým školstvím, solidním sociálním zabezpečením všech částí společnosti, dobře fungujícím zdravotnictvím, se silnou armádou a stát, který si sám inicioval, vyvinul a financoval vývoj světově nejprogresivnějších technologií v hospodaření s pitnou vodou.

The Great Man-Made River

Když Libyjci hledali v r. 1953 na jihu své země ropu, zjistili, že vyprahlá Afrika, si doslova šlape po zásobách „fosilní“ vody. Po r. 1969 nová vláda, v čele s Muamarem Kaddáfím, znárodnila ropné společnosti a zisky z nich masívně investovala do vodovodních vrtů. Našli podzemní jezera plné vody. V r. 1983 se začal tvořit projekt Great Man Made River (Velká řeka vybudovaná člověkem). Voda se měla přivádět do obydlených oblastí kolem Středozemního moře systémem podzemního potrubí a obřích čerpadel. To mělo změnit pouště v úrodnou část světa. Projekt nazývaný též „Osmým divem světa“ zaštítil Kaddáfí svojí vizí, že jednou bude Libye exportovat ječmen, oves, pšenici a kukuřici. A tato proměna se dařila.

První fáze byla zahájena v r. 1991 a po dokončení každý den dodávala milion kubíků čerstvé vody z potrubí o délce přes 1000 km do Sirty a Benghází. Druhá fáze dodávala do pobřežního pásu země další milión kubíků vody do hlavního města Tripolisu. Systém čerpal fosilní vodu ze 4 sladkovodních jezer z doby ledové, z hloubky stovky metrů, obsahujících přibližně dvojnásobek vody v Kaspickém moři! Nejdelší zavlažovací systém světa, napájený z 1700 studní, je zapsaný od  r. 2008 do Guinessovy knihy rekordů. V r. 2011 byl napojen Tobruk a další pobřežní města. Potrubí o průměru 4 m tvoří síť o délce 6000 km. To si už vyžádalo, za 20 let intenzivní výstavby, 250 km³ výkopů /ekvivalent objemu cca milionu pyramid/! Kdo neletěl přes Saharu, nedovede si  něco takového představit!

bagr

Dokonale logisticky i personálně připravený projekt byl navržen tak, aby byla voda snadno dostupná všem lidem v zemi. Hlavně na severu Afriky se tak dařilo proměňovat neúrodnou poušť v zelené oblasti. Kaddáfí, iniciátor vytvoření Africké unie se stal se jejím prvním předsedou.  Nabídl vodu i svým africkým sousedům a mluvil o založení Spojených států afrických. Kdyby se projekt podařilo dokončit, změnila by se (nejen) Libye v úrodnou část světa a severní Afrika by se mohla stát z odběratele zemědělských produktů dodavatelem.

Podle plánu mělo být celé dílo, zcela dokončeno za 25 let /tedy již dnes/ a dodávat 3,68 miliony m³ vody denně. Zásoby fosilní vody měly při této spotřebě vydržet tisíce let. Bylo by tak možné obdělávat 155 000 ha dosud neúrodné půdy. Kaddáfí, ještě než se stal pro Západ „zločincem“ byl navržen na Nobelovu cenu.  Popsal, že tento projekt učiní jeho zemi zelenou jako pruh na libyjské vlajce.

Rychlá výstavba umožnila i v jižní části Libye vybudovat farmy, motivující obyvatelstvo, ke stěhování do pouštních oáz v těchto místech. Konečné dvě etapy budovaly spojení a zásobovací systém.

The Great Man-Made River získala mezinárodní uznání, což vedlo k tomu, že OSN pro vzdělávání, vědu a kulturu ohodnotila Libyi za zásluhy financování tohoto projektu, cenou International Water Prize, což je prospěch z fenomenálních vědeckých studií o spotřebě vody v bezvodém umístění. To vše si mohla Libye dovolit díky svému ropnému bohatství. Ovšem to, jak s ním Kaddáfí nakládal, se liší od obrazu krutého diktátora a teroristy. Ale o tom politici a média cudně mlčí.

Právě zde se nabízí příměr s amerikanizovanými Spojenými arabskými emiráty, zemí s podobnými zásobami ropy jako Libye /ale zcela bez pitné vody, kterou musí s ohromnými náklady odsolovat/. Do jisté míry tolerující i některá neislámská náboženství, ale současně sponzorující Daeš. Jejích vládce emir Muhammad ibn Rašid Al Maktum vsadil, na rozdíl od Kaddáfího, na cestovní ruch a monumentální megalomanské projekty nabízející bohatým světa luxus v největší koncentraci mrakodrapů ve světě, i na uměle vytvářených ostrovech, přičemž zaměstnává miliony tvrdě pracujících dělníků, většinou z jižní Asie.

Barbarské zničení prosperující země

Je příznačné, že vizionář a „terorista“ Kaddáfí v září 2010 při oslavě začátku prací na 3. fázi řekl: „Nyní, když úspěch libyjského národa je viditelný, hrozba napadení od USA se zdvojnásobí.“ A nemýlil se! Už v r. 2011 byla jeho země, v rámci „bezletové zóny“, bez mandátu RB OSN, i zákonného zmocnění Severoatlantickou aliancí, dokonce i bez vyhlášení války, napadena koalicí 12 zemí. Libye, která byla do té doby příkladem i pro budoucnost Afriky, jako stát přestala existovat.

Ať byla příčina útoku na Libyi vyvolána ohrožením petrodolaru placením libyjské ropy zlatem, ohrožením mimořádně lukrativního obchodu s pitnou vodou /viz dále/, snahou zřízení institucí Africké investiční banky, Měnového fondu a Centrální banky financovaných Libyí, vedoucí k ohrožení “finanční bezpečnosti světa“ /dle Sarkozyho/, omezení politického vlivu na sousední africké státy, či jen vykradení bohaté země, nebo naopak ušlechtilou snahou nositele Nobelovy ceny míru Obamy „zabránit hrozícímu masakru obyvatel Benghází, který by potřísnil svědomí obyvatel světa“, situace je taková jaká je.

Navzdory tomu se operace s názvem Jednotný ochránce, stala podle tehdejšího šéfa NATO Rasmussena, jednou z nejúspěšnějších v historii NATO.“ Vždyť náklady za totální vybombardování 6000 objektů 26000 nočními nálety, a masakr minimálně mnoha desetitisíců civilistů, včetně žen a dětí (údaje MČK) dosáhly astronomické výše.  A nikdo ze zodpovědných politiků EU, ani ze 751 poslanců v Europarlamentu dosud ani nenastínil, budou-li se přeživší Libyjci moci do svých zdevastovaných domovů někdy vrátit, jak a z čeho zničenou a rozkradenou infrastrukturu obnovit. Jako výsměch dnes zní vyjádření tehdejšího ministra zahraničí Schwarzenberga ze srpna 2011: Pád Kaddáfího režimu otevírá novou etapu historie svobodné Libye!

libye-voda

Představte si, co by za ty náklady šlo pořídit při zúrodňování Sahary a kolik Afričanů by našlo práci a nemělo by důvod emigrovat do Evropy? Vždyť Libye jich před svým zničením zaměstnávala přes 3 miliony! Značná část jich pracovala právě na projektu zúrodnění Afriky a není divu, že se z nich rázem stali váleční utečenci!!

Podmínka vzniku demokracie – 4 miliony Libyjců bez pitné vody

Při tomto útoku bylo zničeno i potrubí rozvádějící vodu do celé Libye, které bylo základní infrastrukturou země. Zničena byla i velká továrna, ve které se vyráběly nové části betonového potrubí, rozsáhlý energetický systém, optická telekomunikační síť, včetně systému řídícího. To přesto, že hrozí další mohutná vlna migrace, v důsledku nedostatku vody.

Omezení přísunu vody bylo pro útočníky přípravou vládního převratu, prý nezbytného pro vznik nové „demokratické“ vlá­dy. To se ale nepodařilo a Libye je dnes zcela rozvrácením státem. K tomu se ostře vyjádřil i UNICEF, že narušení této infrastruktury nechalo 4 miliony Libyjců bez vody. Zničení vodní infrastruktury národa s vědomím, že to může mít za následek masivní úmrtí obyvatelstva jako přímý důsledek, není jen válečným zločinem, ale genocidní strategií.

Dnes je jeden z nejužitečnějších světových projektů v ceně přes 33 miliard €, který Libye sama financovala, v němž bylo zapojeno i UNESCO /školilo inženýry a techniky/, v troskách. S tím i naděje celého Sahelu. Srovnejme – zmařená investice přesahuje rozsah gigantické čínské hydroelektrárny Tři soutěsky.

Libye je časovanou bombou tikající Evropě doslova u jejich břehů

Je zemí, která jako stát přestala prakticky existovat, z níž se podle odhadů pokusí přes Středozemní moře do Evropy proniknout milióny imigrantů, přičemž se jich pravděpodobně další tisíce utopí, nebo zemře žízní na cestě po Sahaře. Německo zvoucí imigranty do země spolu s aktéry útoku na prosperující zemi, by rádo rozložilo své náklady pomocí „celoevropské solidární daně k řešení imigrace“. Ponechme stranou přednášky o evropských hodnotách a výhrůžky sankcí a trestů. A zamysleme se, jak a z čeho obnovit zničenou a rozkradenou infrastrukturu v hodnotě stovek mld. EUR. To za stavu kdy EU, jejichž 8 států se na zmaru podílelo, zajímá jen, jak za žebračenky a „vyběhlé zbraně“ započítávané do výdajů na rozvojovou pomoc, obnovit zeď, kterou bývala Libye, nepropouštějící migranty a fanatické teroristy z celé Afriky do Evropy.

Tažení proti Libyi, velká chyba bez smysluplné nápravy

Dnes už i mnozí západní politici, zleva i zprava, opatrně označují tažení proti Libyi za velkou chybu a chápou, že příval uprchlíků nelze zastavit jen porážkou IS, ale rekonstrukcí země. A to do stavu před agresí. Že tento zásah vygeneroval největší evropskou  krizi od 2.SVV pochopila i italská šéfka diplomacie EU Mogheriniová, která 11.9.2018 v EP uvedla, že  EU musí v první řadě věnovat pozornost Libyi, neboť na její stabilitě závisí blahobyt evropských států! Tady ale plané řeči končí. Neexistuje totiž žádná smysluplná vize, plán, natož projekt nápravy. To vše v důsledku toho, že se nikdo z politiků a servilních médií, /což plně platí i pro ČR/, ani neodváží definovat skutečnou příčinu a těžko popsatelný rozsah škod, nad kterým se zděsil i sám, tehdy ještě prezidentský kandidát, Trump: „Podívejte se na Libyi, co jsme tam vyvedli – to už není ani země, to je zkáza“. A 20.9.2018 prohlásil, už jako americký prezident, v interview pro TV Hill, že válečná kampaň na Blízkém východě byla největší chybou v dějinách USA. Připomněl velký počet obětí a dodal, že USA vydaly na blízkovýchodní kampaň už sedm bilionů dolarů /současné zadlužení USA činí 2 biliony USD/! A potom také doporučil Evropanům, aby si proti imigrantům postavili zeď už na Sahaře s tím, že „saharská hranice nemůže být větší než hranice USA s Mexikem“.

Marná snaha – odsunout migrační problém z našeho kontinentu

Je logické, že ze strany EU pro Evropu je nejvýhodnější odsunout migrační problém z našeho kontinentu na jiný a zbavit se odpovědnosti. Státy jako je Maroko, Tunis, Alžírsko, Egypt a i Libye, by prý obdržely „vysoké finanční pomoci“ a protislužbou posílily své hranice, čímž by zamezily, nebo alespoň snížily přesuny imigrantů do Evropy.

Postoj EU zpřesnil belgický ministr migrace Francken „Pokud se nepostavíme ilegální migraci, za pět let tady nebude žádná EU. S tím lze souhlasit. Potom ale pronesl nesmysl, plně charakterizující impotenci EU: „Musíme se dohodnout s Tuniskem, stejně jako s Tureckem. Lodě s uprchlíky, vyjíždějící z Libye, by tak byly vráceny zpátky to Tuniska. Takto ušetřené peníze potom mohou evropské země použít na pomoc poskytovanou přímo v konkrétním regionu !!“

Ptejme se na co?  Na stavbu uprchlických táborů pro miliony imigrantů v Tunisku a dalších afrických zemích, kde budou celé generace po nějaký čas přežívat z milosrdných „darů“ od států, které se přímo podílely na ničení Libye, jejíž budoucnost už vůbec nikoho nezajímá!

Připomeňme si, že v libyjských detenčních táborech je dnes zhruba 30.000 migrantů a po celé zemi přibližně 750.000 běženců. Tisíce z nich čelí svévolnému věznění, vydíráni a násilí. Jak se v tamních zařízeních žije, popsal  pro The Guardian migrant z Eritrei. „Pijeme vodu ze záchodu, máme tuberkulózu, umíráme tu. Jsou zde už týdny infikovaní lidé bez léků a myslíme si, že tuberu mají už všichni. Lékaři se už vůbec neukazují, zastavili léčbu a všichni žijeme pohromadě. Dokonce ani stráže se k nám nepřibližují a říkají všem, aby k nim nechodili blíž. Místo, kde žijeme, je jako jeskyně. Nejsou tam okna, žádný čerstvý vzduch. Celý den je tma. Sdílíme postele, hrníčky, téměř všechno. Nikdo za nás nepřevzal odpovědnost. Zdá se, že země EU nechtějí, aby se africký lid rozvíjel, byl chytrý a vzdělaný. Zabíjí náš čas a zabíjí naše mozky.“ /Eurasia24.cz 16. listopadu 2018/

To, jak snadno si koupíme bezpečí si dokonce odsouhlasili i čeští poslanci v bláhové představě, že vše je jen o penězích. Manuál ale chybí. Běžence neumíme identifikovat, vracet a většinou netušíme ani kam.

K problému se nejjasněji vyjádřil amabasador Tuniska při EU, Tahar Cherif, který prohlásil, že „Tunisko nebude v žádném případě zvažovat výstavbu evropských hotspotů na svém území. Naše země má dost svých vlastních problémů s nezaměstnaností a bezpečností, než abychom na celé generace přidávali další. Nemáme ani kapacity a ani úmysl organizovat tato detenční centra. Trpíme již dlouho tím, co se stalo v Libyi, která byla zničena evropskou akcí“.

To je i názor všech oslovených afrických států, kterému se nelze divit. Vždyť my na afrických středomořských státech požadujeme prakticky totéž, co rezolutně odmítáme na straně naší! Tedy převzít si miliony většinou neidentifikovatelných Afričanů z jiných zemí, včetně teroristů, do bezvodých uprchlických táborů a následně se o ně, a jejich potomky do konce jejich života starat. A představa, že jejich vlády půjde uplatit, je zcela mimo realitu. Pro africké státy bude taková pomoc nepřijatelná, protože mají pocit, že jim bývalé koloniální, a dnes už neokoloniální mocnosti hodně dluží a mají co splácet. A při současném stavu věcí by stejně dohody s těmito státy, byly jen krátkodobé, protože by vznikaly jen hráze, na něž by působil stále mohutnější migrační tlak z Afriky, ale i z Evropy. Přičtěme změny klimatu, vedra i úbytek vody, a bariéry se stejně dříve či později provalí.

A škodu za totální destrukci a genocidu obyvatel Libye nelze ani po 7 letech vyčíslit. Cestu jak toho dosáhnout popisuje níže uvedená publikace „Libye – z doby kamenné zpět do civilizace.“ Vrcholem arogance je, že s pompou nabízená „pomoc“ je jen nepatrným zlomkem zničeného! A je v praxi hrazena z nesplacených dluhů /jen u Francie je to s úroky téměř 18 mld. Eur za ropu/, z agresí „zmrazených aktiv“ v řádu desítek miliard Eur, a z kdoví kde “deponovaných“ 144 t zlata v hodnotě 6,5 mld. USD!

Marshallův plán pro Afriku?

Vzpomeňme, zpustošení Evropy po 2.SVV. Zvlášť postižena byla doprava a obchod. Milióny lidí byly, jako dnes, v uprchlických táborech. Nový ministr zahraničí USA Marshall si uvědomil, že není možné stále posílat do Evropy peníze, aniž by existovala nějaká širší koncepce pomoci. Jeho plán nebyl, podle něho namířen proti žádné zemi ani doktríně, ale pouze proti hladu, chudobě, zoufalství a chaosu“.

Zkáza srovnatelná s důsledky 2.SVV inspirovala některé politiky, kteří začali již poněkolikáté mluvit /ale jen mluvit/ o plánu pro Afriku, který by pomohl zastavit migrační krizi přímo v Africe. Nezodpovězenou otázkou ale je, kdo zaplatí účet v řádu stovek mld. Eur za zničení a rozkradení jenom Libye. Mají se na něm „solidárně“ podílet všechny země EU? Nebo to bude z financí, o kterých exprezident Francie Chirac prohlásil, že „velká část peněz v našich bankách pochází z vykořisťování afrického kontinentu, a že bez Afriky by se Francie propadla na úroveň krajin třetího světa!“

A pro ilustraci – jen francouzská pokladna přijímá každoročně přibližně 500 miliard eur ze splátek „afrických koloniálních dluhů“, konstatuje Chirack! Obdobné je to u všech postkoloniálních zemích, na útoku se podílejících.

Má-li nám být Marshallův plán v něčem vzorem, je nutné utlumit emoce a upřednostnit hlavní cíle – boj proti žízni, hladu, chudobě, zoufalství a chaosu generující uprchlickou vlnu. Podmínkami pro důstojnou existenci nejsou ale nekonečné granty a sbírky na provoz utečeneckých táborů, mizící v rozpočtech „nevládních organizací“ říká Petr Markvart právník a znalec Afriky.  „Umožníme-li těmto zemím férový přístup na světové trhy, přestaneme je vydírat, krást jim nerostné bohatství i nejschopnější část populace, budou schopny uživit, byť skromně, své obyvatelstvo a zajistit mu podmínky pro normální život.“

Odmítněme trpně čekat jaké kvóty, sankce nebo pokuty, které nám EU nařídí přijímat, a hledejme zde podobně smýšlející. Např. v seskupení Višegradu a v dalších zemích na destrukci Libye se nepodílející. Inicializujme projekt, tlačící volené politiky do funkčních řešení, který bude pomáhat budovat, a ne tyto země udržovat ve stavu chaosu a postkoloniální závislosti. Jeho hlavním posláním musí být zajištění práce a perspektivy pro statisíce, možná miliony dnešních uprchlíků, tak jak to již bylo před r. 2011. K tomu nestačí jen posílat žebračenky do Afriky a vypisovat dluhopisy, je nutné vytvořit širší koncepci smysluplné pomoci.

 

Inicializujme obnovu největšího závlahového systému na světě

Kaddáfího sadistická smrt se stala důvodem rozpadu vlády, státních a vojenských struktur a všeobecného rozvoje této severoafrické země. Dnes proti sobě v Libyi stojí uskupení v Tripolisu, v čele s Fayezem Mustafou al-Sarrajem, a druhé, výrazně vojensky silnější, v Tobruku řízeném  maršálem Haftárem. Každé uskupení má svůj parlament, vládu i ozbrojené síly, které nebyly dosud schopny se spolu domluvit.  Libye nemá, a jak je z bezvýsledného jednání západních a severoafrických politiků na Sicílii zřejmé, ještě dlouho mít vládu nebude.  Vyřešit současnou mizernou situaci západní politici nemohou a ani nemají zájem, protože tak nemusí vykradené zemi bez řádné vlády nic vracet.

Jako odezva na populistické výzvy k přijetí 50 syrských sirotků do ČR, by v Sýrii měla, podle premiéra Babiše, vzniknout česká vesnička pro 150 sirotků. A v ní škola, školka i hřiště. Tento záměr byl avizován šéfovi Evropské komise. Byla by to první pozitivní kapka od ČR v moři problémů Sýrie! Ale o tragédii už 7 let hladovějící a žíznivé Libye se nikdo neodváží ani zmínit. Právě zde je ohromný potenciál pro skutečně smysluplnou pomoc!  Neměl by ten první impuls vzniknout od ČR? To by mohl být úkol pro dosud pasivní českou diplomacii a malá satisfakce za servilní podporu agrese MZ ČR v r 2011.

Začněme tím nejaktuálnějším – obnovou největšího závlahového systému na světě, a tak pokračovat v přerušeném zúrodňování Sahary, započatém Libyí.  Zde je známa hodnota zmařené investice – 33 mld. Eur. Startem projektu musí být bilance škod, definující kroky, které se dosud nikdo, ani v EU ani jinde, oficiálně neodvážil vyslovit. Ta musí plnit databázi sloužící jako podklad pro plánování rekonstrukčních prací, k odhadu nezbytných finančních nákladů, zajištění dodavatelů a zhotovitelů, a k obnově zničeného díla.

Z  parlamentní diskuse vyplynulo, že „vinu“ na drancování Afriky nenese ČR, ani její právní předchůdce Československo. To naopak v době, kdy ještě mělo vlastní průmysl, dodávalo africkým a asijským zemím řadu výrobků, které jim pomohly se technologicky dostat z úrovně středověku, na níž se nacházely v době koloniální správy. A většina těchto dodávek byla realizována za podmínek, které lze označit z dnešního pohledu za skutečnou rozvojovou pomoc.

Vytvořme týmy „Dokumentaristů destrukce Velké umělé řeky“

Ke zmapování destrukce jsou nezbytné znalosti vysoce vzdělaných a kvalifikovaných odborníků, znalých historie, původního stavu, které Libye měla. Ty přeživší hledat i mezi libyjskými imigranty v Evropě, kteří nemají dosud před sebou sebemenší perspektivu ke smysluplnému návratu. Dokumentaristům destrukce je nezbytné zajistit bezpečnost, nadstandardní pracovní podmínky, včetně zázemí, a motivovat je k práci na rekonstrukci jejich země.

Dokumentaristé musí být vybaveni satelitní snímací technikou. Snímky budou personalizovány a doplňovány autentickým zvukovým záznamem. Min. tříčlenné týmy budou používat i drony. Zdokumentují stav objektů, nejnutnější opatření i databázi znalých osob. Přihlašování bude biometrické, jejich pohyb z ústředí monitorován a případné nebezpečí signalizováno nejlépe armádnímu doprovodu – např. jednotkám OSN. Ústředí a on-line plněná duální databáze, bude situována ve dvou bezpečných zemích. Jedna z  možných variant systému je také podrobněji popsána v publikaci Libye – z doby kamenné zpět do civilizace. Technologii k tomu lze pořídit i v ČR.

Pro samotné Zadání rekonstrukce je třeba nalézt garanta. Ten by měl jmenovat zmocněnce, sestavit řídící a projektový tým. Dalším úkolem je pak propagace celého projektu, zapojování dalších zemí, právních a finančních institucí, filantropů, včetně oslovení 20 států EU na destrukci se nepodílejících. Je zřejmé, že tato činnost bude velmi riziková, které budou nepochybně kladeny překážky z nejrůznějších stran. K tomu je nezbytné brát v úvahu následující překážky.:

1. Zajistit důvěryhodnost projektu u Afričanů

Projekt si vyžádá, kromě přeživších Libyjců, spolupráci specialistů nejen z Evropy, ale třeba i z Jižní Koreje, kteří se na původním projektu významně podíleli. Ti nesmí být nijak poznamenáni účastí na destrukcí Libye, což je třeba dát Libyjcům i Afričanům zřetelně najevo. To by totiž celý projekt degradovalo a naprosto nezdůvěryhodnilo. Bude nutné je přesvědčit o tom, že zničení Libye, včetně Velké umělé řeky nebyla akcí EU, ale pouze zemí zúčastněných na vojenském zásahu.

To bude o to složitější, když se dnes z rozpoutání války, i z náznaků postkoloniálních nároků vzájemně obviňují všichni její aktéři. Z Libye se stala bašta teroristů, kde se obchoduje s otroky /podle OSN/, země bez vlády zákona. Např. podle Italů, též účastníků útoku, válku v Libyi rozpoutala, s podporou Američanů, Francie. Její komanda prý léta řádí po celé Africe a Blízkém východě. Operace a nálety prý řídili oni. Od vraždy Kaddáfího je Libye v troskách. “. Podle Dětského fondu OSN (UNICEF) potřebuje humanitární pomoc asi 400 tisíc libyjských dětí, 300 tisíc jich nemá dostup ani k pitné vodě, celkově ale pomoc potřebuje prý až 1,1 milionu lidí.A to přesto, že už v r. 2014 ze šestimilionové populace až 2 miliony Libyjců uprchly do Tuniska, Egypta i Evropy. Francie prý stojí i za dnešní destabilizací země a ohrožuje stabilitu Afriky i Evropy.

Zkorumpovaná a bezmocná  loutková islamistická vláda GNA, původně ustavená  Francií, neschopná nastolit pořádek ani ve „svém“ Tripolisu, prý znovu žádá RB o další „efektivnímu zásah“ jako v r.2011! Jde opět hlavně o ropu a dnes ještě urgentněji o vodu. Před tím ale varuje především Itálie. Přesto, že ta je migrací z Libye velmi ohrožena, italský ministr vnitra Salvini 7.9.2018 popřel, že se italské speciální jednotky v Libyi připravují na intervenci. Všem ostatním spoluaktérům ničení vzkazuje „vojenské zásahy nic neřeší“. A britský min. obrany navíc pro jistotu varuje Rusy, ať dají pracky od Libye!

2. Vytvořit projekční tým pro Rekonstrukci Velké umělé řeky

Čím déle bude Libye ve stavu úpadku, tím silnější bude tok uprchlíků z oblasti“.  Škoda, že se EU vůbec nezabývá právě tím úplně nejpodstatnějším. Je tak namístě otázka: Měly by se země Višegradu, nejlépe z iniciativy ČR, ujmout zpracování projektu „Rekonstrukce Velké umělé řeky“. Je nepochybné, že taková iniciativa má o několik řádů vyšší hodnotu než vedením EU vnucované řešení imigrace pomocí „celoevropské solidární daně“. To dá i razantní odpověď na aroganci přímých viníků exodu, požadujících, aby se za otevření migrační „trasy“ z Afriky do Evropy a odstranění důsledků jejich zločinů, povinně podílely i všechny nezúčastněné státy.

3. Zahájit financování projektu Rekonstrukce Velké umělé řeky

Ještě v r. 2011 velmi bohaté Libyi, musí viníci agrese bez otálení splatit dluhy za ropu, vrátit zmíněných 144 tun “deponovaného“ zlata a všechna „zmražená aktiva“, jejichž výše dosahuje mnoha desítek mld. €! Je předpoklad, že jen z části těchto splacených dluhů by bylo možno s obnovou investice začít!

Řada afrických zemí je dnes závislá na rozvojové pomoci. To umožňuje západním bankám a investorům zasahovat do ekonomických a politických záležitostí daných zemí. Ty se tak stávají jen loutkami v rukou donorů a finančních institucí. To hrozí i Libyi. Proto je třeba uvolněné prostředky deponovat u seriózní a politicky nezávislé bankovní instituce. Nesmí to být SB, ECB či MMF, v nichž mají viníci agrese rozhodující slovo. Může to ale být např. nově založený Čínsko-africký úvěrový fond deklarující, že financování části velkých infrastrukturních projektů bude prováděno v juanech.

Zatím nezodpovězenou otázkou je, kdo a jak v současnosti o tyto splátky zažádá. Viz. publikace Libye – z doby kamenné zpět do civilizace. Je velmi pravděpodobné, že by celý projekt Rekonstrukce Velké umělé řeky uvítala jakákoliv budoucí vláda Libye. Podobně i Africká unie, která má v rámci svého statutu kompetence k jednání ve věci vymáhání dluhů. Problémem patrně bude i záměrně zničená dokumentace a to, že už dnes existují svědectví, že „zmražená aktiva“ jsou dále rozkrádána a budou muset být jednotlivě a obtížně vymáhány soudně.

4. Pochlapí se EU, nebo přenechá rekonstrukci Libye Číně?

Nebude-li EU schopna nějak donutit svých 8 členů k výplatě alespoň dluhů vytvořených jejich agresí, může to mít velmi neblahý dopad na zbytek renomé a existenci Unie. Nejvyšší čínský představitel Si Ťin-pching totiž oznámil, že Čína podpoří rozvoj Afriky částkou v hodnotě 60 mld. USD, a že nebude od řady nejchudších států tohoto kontinentu požadovat splacení dluhů a úvěrů vyplývajících z mezivládních půjček poskytnutých těmto státům Čínou. Zdůraznil i to, že Čína „v rámci investic v Africe nijak nesleduje své vlastní politické zájmy“. Pak lze předpokládat, že zúrodňování Sahary je pro ni velké téma. A je nanejvýš logické, že ochrana Evropy před exodem z Afriky nebude vůbec její prioritou.

5. Boj o vodu

Zdroje vody na Blízkém Východě a v Severní Africe se, podobně jako v celém světě neustále zmenšují a s tím i objem využívané zemědělské půdy. Dnes už má nedostatek vody 11 zemí Sahelu a jejich počet bude narůstat. Patrně není jen spekulací, proč se budou USA a jejich satelity proti rekonstrukci Great Man Made River stavět.

V r. 2007 SB a MMF totiž, pod tlakem USA deklarovaly, že chtějí, aby se veškerá voda přesouvala do soukromého byznysu s vodou. Světová banka a MZ USA prosazovali pouze pro ně výhodné řešení, jako např. projekt odsolování mořské vody. Jakmile se totiž tyto prostředky budou regulovat, stávají se finančními aktivy, které lze prodávat „žíznivým“ zemím s tučnou přirážkou.

Právě vysoký deficit vody umožní korporacím udržovat i vysoké ceny. Porovnejme si 1 m³ vody z Great Man Made River za 35 centů pro africké země, a vody z amerických systémů odsolování mořské vody za 4 $ za 1 m³ /odběratelé – SA, Emiráty, Egypt, Turecko v projektu “Middle East Water Summit“, a do určité doby i Libye/. A právě její projekt získal Libyi nezávislost na zásobování vodou, která má navíc dostatek vodních zdrojů, aby mohla ohrožené státy, nezávisle na USA, vodou zásobovat. Zdroje článku: http://anonhq.com

A to by najednou měli mít v rukou nějací Libyjci? Takovou konkurenci přece nelze připustit! Zvláště, když kontrola nad vodními zdroji se stává čím dál víc významnějším faktorem světové politiky a životního prostředí.. Důkazem je tato agresívní válka, o která se bude možná později mluvit jako o první válce o vodu v novodobé historii.

6. Ambice projektu

Zadání tohoto projektu, který se týká výhradně Rekonstrukce Great Man Made River je, pro řadu států EU, sepsáno v max. přijatelné formě, i když některé detaily řešení popisuje mnohem radikálnější publikace Libye – z doby kamenné zpět do civilizace.

Neobjeví-li se promyšlená a smysluplná cesta, nenamířená proti žádné doktríně, ale pouze proti hladu, žízni, chudobě, zoufalství a chaosu, zničující příliv milionů imigrantů do EU se nezastaví. Otázkou je, může-li takovýto, nebo podobný projekt, např. v rámci Višegradu, vláda ČR inicializovat a protlačit ho prostřednictvím nově zvolených poslanců a později i europoslanců do diskuse ve sněmovně a především do orgánů EU. V kladném případě by šlo o významný krok k emancipaci české zahraniční politiky a zároveň o velkou zkoušku osobní odvahy v projektu zaangažovaných politiků.

artery

Jaká může být role ČR?

Řešení, jak je v současnosti zatím jen deklaruje česká zahraniční politika, je v realizaci aktivit stabilizujících osoby co nejblíže k zemím jejich původu. To je i plně v souladu s cíli předkládaného projektu. Současná skromná „pomoc“ je bohužel cílena téměř výhradně na posilování ochrany hranic a zcela ignoruje obnovu zničené země. Potom je nutné navrhnout jiné funkční a smysluplné řešení rychle se prohlubující krize. O to se pokouší tato, snad inspirativní publikace, kterou obdrží, podobně jako v případě výše citované publikace Libye – z doby kamenné zpět do civilizace, MZV ČR, všechny parlamentní kluby a europoslanci.  K celistvému pohledu si musí voliči nezbytně zodpovědět řadu otázek:

?? Domníváte se, že jako nejvhodnější garant projektu se se jeví, bez ohledu na politickou stranu, která ho povede, Ministerstvo zahraničních věcí ČR, a že k tomu může s výhodou využít stávající diplomatická zastoupení ČR ve světě a dokonce čerstvého zvolení do Rady OSN pro lidská práva (RLP)? V této zřetelně viditelné roli se zde podle vyjádření MVČR hodlá věnovat situacím v zemích, kde se systematicky závažným způsobem porušují lidská práva a reformním snahám směřujícím k posílení RLP a zvýšení její efektivity. A to přesto, že komisi OSN pro lidská práva předsedá /jaká hrůza/ Saudská Arábie.

?? Česká ambasáda v Sýrii odvádí ve světě  mimořádně oceňovanou práci. Nemyslíte si, že by bylo podobně přínosné obnovení funkce ambasády ČR v Libyi, opuštěné v r. 2014, která by se pokusila zprostředkovat kontakty dvou antagonistických silových seskupení v zemi, nezbytných pro realizaci předmětného projektu a na kterém musí mít jakýkoliv Libyjec mimořádný zájem.

?? Vzhledem k  významu znovu zúrodňování Sahary pro Libyi a celý Sahel je obnovení výstavby „Velké umělé řeky“ prioritou celé rekonstrukce Libye.  Myslíte si, že se česká diplomacie může pokusit o restart a napomoci razantnímu rozšíření spolupráce UNESCO a Libye?

?? Myslíte si také, že např. nepřijetím 50 „sirotků“ ze Severní Afriky, říkáme celému světu, že jsme nelidští a „kráčíme dobrovolně do izolace a opovržení, jak se nám to snaží vnutit někteří mizející politici, nebo že projekt Rekonstrukce v české režii může otevřít široké pole pro skutečně emancipovanou a v nejširším zahraničí respektovanou českou zahraniční politiku?

?? Myslíte si, že akceptace a důvěryhodnost této nabídky může být podpořena historicky dobrými vztahy už z časů bývalého Československa. A mnozí si jistě pamatují i na naši pomoc při hledání a vrtání studní na Sahaře, výstavby elektráren v Abu Dabí, Iránu, Egyptě…

?? Myslíte si, že si ČR dovolí takovýto projekt předložit, nebo musíme, jak se trefně ptá Tereza Spencerová, opět sledovat porušování všech myslitelných ustanovení mezinárodního práva našich morálně nadřazených spojenců, s oprávněním k čemukoli, kteří nesmí být kritizováni, se kterým je povinné vždy a ve všem souhlasit a které je povinné ve všem slepě následovat?

 ?? V dnešním světě je pro malé, ba i mnohé velké země, mluvit to co si myslí, nevídaný přepych. Kolik je ještě asi na světě států, které by chtěly vyslovit zřejmé věci o různých případech, avšak dobře vědí, co je za to čeká. A není tedy lepší trpně mlčet a neobávat se, že nám někdo za naše názory „zkroutí ruce“? A přehodnotit si v tomto duchu smysl demokracie, evropských hodnot, solidarity, a zásadně změnit pohled i na význam slova genocida?

?? Toto zadání oslovuje MZ ČR, europoslance i všechny parlamentní strany prostřednictvím jejich klubů, a žádá je o zvážení aktivní podpory projektu Obnova Osmého divu světa inicializovaného ČR. A pro voliče se může stát i sondou postojů kandidátů do EP. Myslíte si, že se návrh tohoto projektu může sloužit alespoň jako inspirace k jinému projektu směřujícímu jinými cestami k podobným cílům?

Definici zásadních kroků pro inventuru škod, alokaci potřebných zdrojů pro obnovu země, rozbor možností financování projektu a návrh způsobu podání obžaloby z válečných zločinů, lze nalézt v publikaci Powerprintu: Libye – z doby kamenné zpět k civilizaci. www.knizky24.cz

Autor: Petr Vavruška

Není zde článek celý?