Konec smlouvy INF prostřednictvím Twitteru pana Trumpa, aneb Proč se nedočkáme Pershingu III

Je rozumné smlouvu INF vypovědět? Současný postup americké strany je rozhodně promyšlenější než ten, který byl ještě před několika týdny s velkou pompou oznámen. USA dávají najevo, že se smlouvy a priori vzdát nechtějí. Míč je tedy na ruské straně: Pokud začne plnit, smlouva zůstane v platnosti. Pakliže plnit nebude, smlouva skončí.

Přesto nelze říci, že by vypovězení smlouvy americkou stranou, jakkoliv sofistikované, přineslo nějaké zásadní výhody. S ohledem na politickou situaci v Evropě a aktuální stav amerického arzenálu se totiž téměř jistě nebude opakovat scénář z 80. let, kdy na rozmisťování moderních sovětských raket středního doletu odpověděly USA méně výkonnými, leč postačujícími pozemními systémy v Západní Evropě.

Veřejně dostupné dokumenty Pentagonu nyní jednoznačně preferují „asymetrickou“ reakci na ruské porušení smlouvy INF – konkrétně použití námořních a leteckých nosičů, které nebude třeba rozmisťovat na evropském kontinentě. Koneckonců, žádné vhodné konstrukce pozemních raket nyní USA nemají k dispozici – a jejich vývoj by trval řadu let. Ruské řeči o pozemních střelách Tomahawk na protiraketových základnách v Evropě jsou asi tak věrohodné, jako cesta agentů GRU za historickými památkami do britského Salisbury.

Jinak řečeno: Vzhledem k plánovaným protiopatřením, tak jak jsou známa, USA smlouvu INF nyní vypovědět nepotřebují. Bez potíží si mohou dovolit dodržovat INF, podnikat protiopatření vůči ruskému porušování, a současně nepřetržitě pranýřovat Moskvu za pohrdání mezinárodním právem. A to až do chvíle, kdy Putin nařídí výrobu řádově tisíců střel 9M129 (SSC-X-8), které budou výrazně levnější než tisíce námořních a leteckých prostředků na americké straně.

Proč tedy USA nedělají to, co je pro ně v danou chvíli nejvýhodnější?

Nejkratší možná odpověď zní: Protože prezidentem je Trump, který mezinárodními institucemi a mezinárodním právem pohrdá velmi podobně, jako jeho protějšek v Kremlu. Protože považuje za úžasné vystupovat z mezinárodních institucí a vypovídat smlouvy. Protože mu to strategicky ani dost málo nemyslí.

Doplňující odpověď poskytuje úsilí Trumpovy administrativy rozšířit platnost smlouvy INF také na Čínu. Peking ovšem nemá nejmenší důvod souhlasit s omezením svých prostředků středního doletu (stále mnohem početnějších než mezikontinentální rakety), zejména pokud mu za to Spojené státy v zásadě nic nenabídnou.

Pokud jde o evropskou bezpečnost, samotné případné vypovězení smlouvy INF ji neohrozí o nic více ani méně, než ji už ohrozilo probíhající kradmé rozmisťování ruských prostředků smlouvou zakázaných. Samozřejmě je docela možné, že podobně jako v 80. letech lidé, kteří po léta „neviděli“ problémy na Východě, začnou tvrdit, že vše vzniklo teprve tehdy, když Západ přijal protiopatření a usiluje o paritu.

Avšak půjde-li vše tak, jak zatím naznačují americké koncepční dokumenty, nebude mít zřejmě nová generace „bojovníků za mír“ možnost demonstrovat u amerických raketových základen v Evropě – protože žádné takové základny jednoduše nevzniknou.

Pershingu III se nedočkáme.

Zajisté se však objeví „hodnotné“ úvahy osob nevnímajících rozdíl mezi Gorbačovovým SSSR, který míval zájem na udržování mezinárodního řádu, a Putinovou Ruskou federací, která coby typická revizionistická mocnost nemá zájem dodržovat nic – kromě pravidel, jež sama nadiktuje vazalům v „blízkém zahraničí“.

V dané perspektivě je přece jen asi lepší, pokud české ministerstvo zahraničí bez rezervy podpořilo americký postoj, aniž se jakkoliv pokusilo vyjít vstříc politické objednávce Hradu.

Potrhlé teorie o potřebě „jít příkladem a bojovat za mír za každou cenu“, které Kreml vždy tak rád ze Západu slyší, naštěstí zůstanou vyhrazeny hlasům, jejichž váha je v daném kontextu nesrovnatelně menší než váha stanoviska Černínského paláce.

Není zde článek celý?