Kterak mediální hagiografie prokazuje demokracii medvědí službu

Patrně nikdo soudný nechce Georgi H. W. Bushovi upírat zásluhy na
domácí a mezinárodní politické scéně, třeba schválení zákona na ochranu lidí se zdravotním postižením nebo na dnešní poměry kritický postoj vůči izraelské okupaci palestinských teritorií, nicméně klasické sdělovací prostředky
akcentují výhradně pozitiva, aniž by v rámci vyváženosti informovaly také
o negativech jeho úřadování v Oválné pracovně. Zde navíc neplatí zásada,
že o mrtvých se mluví pouze v dobrém, neboť hovoříme o vrcholném politikovi,
jehož politická rozhodnutí měla mnohdy destruktivní dopady na životy milionů
lidí. A to je důležité zvlášť v případě, kdy mainstreamová média chrlí
jednu legendu za druhou o muži, jenž se dopustil válečných zločinů a má na
rukou krev patrně stovek tisíců lidských bytostí. Dopřáli jsme snad takový luxus námi
designovaným teroristům, jako byl Jásir Arafat, či ideologicky odcizeným
politikům typu Huga Cháveze? Ať tak či onak, mnohé to o nás vypovídá, když ani
nedokážeme odstranit břevno z vlastního oka. 

Včerejší přenos z pohřbu George H. W. Bushe se až nápadně podobal
kanonizačnímu rituálu, jako by se Spojené státy loučily s nějakým významným
světcem. Doopravdy netuším, jaký je rozdíl mezi pohřbem orientálního tyrana a
západního politika. V tutéž dobu se nad odkazem Bushe seniora zamýšleli
také investigativní
novináři Jeremy Scahill a Arun Gupta
, kteří se pokusili vyvážit propagandistickou
mašinérii klasických médií. Gupta považuje dynastii Bushů za kriminální podnik napojený
na různé diktátory, CIA a drogové kartely. Otec 41. amerického prezidenta,
finančník a senátor Prescott Bush, obchodoval s nacisty ještě v době,
kdy už byly USA s hitlerovským Německem ve válečném stavu. Zhruba před
deseti lety dva bývalí osvětimští vězni zažalovali klan Bushů kvůli tomu, že
Prescott Bush bohatl na jejich otrocké práci. Bush senior za nekalosti svého
otce samozřejmě nemůže, je zodpovědný pouze za své vlastní činy.

Ačkoli Bush
senior stanul v čele CIA až v roce 1976, pracoval pro Ústřední
zpravodajskou službu v 50. letech. Bývalý prezident hrál klíčovou úlohu v nechvalně
proslulé teroristické kampani ve Vietnamu (operace Fénix) a jako šéf CIA se v letech
1976 až 77 podílel na koordinaci operace Kondor v Latinské Americe, jíž padly
za oběť desítky tisíc disidentů i civilistů. Pokud tedy kritizujeme Putinovo
angažmá v KGB, měli bychom rovněž kriticky reflektovat mnohem závažnější Bushovo účinkování v CIA.

Zdá se, jako by mainstreamové sdělovací prostředky tesknily po
starých dobrých časech, kdy byla politika pouze výsadou noblesních politiků. Je
v tom notná dávka cynismu, neboť i uhlazení gentlemani se navzdory
vzletným slovům a velkorysým gestům mohou dopouštět otřesných zločinů. Přední
americká televize MSNBC oslavila odkaz George H. W. Bushe ve velkém stylu, když
jej coby důstojného a slušného státníka postavila do ostrého kontrastu s deviantním
Donaldem Trumpem
, který polarizuje americkou společnost. Bush
senior sice nerozděloval americkou společnost v takové míře jako Trump,
nicméně kontrast mezi slušností a vulgaritou přináší pouze pokřivený obraz
skutečného odkazu Bushe seniora. 

Je zcela irelevantní, jak o skonu 41. amerického prezidenta informovala
česká média, jelikož tradičně straní spřáteleným mocným politikům. Uvedu ale jeden
odstrašující příklad za všechny: Jiří Sobota v časopisu Respekt v článku nazvaném Zemřel
George Bush starší, symbol mizejících gentlemanských časů
kupříkladu
píše, že rozhodnutí George H. W. Bushe nesvrhnout Saddáma Husajna se ve světle
iráckého debaklu jeho syna „jeví jako moudrá prozřetelnost“. Netuším, zda pan Sobota pouze předstírá
nevědomost, anebo je skutečně tak neinformovaný. Spojené státy tehdy
povzbuzovaly Kurdy a šíity, aby se postavili Husajnovi na odpor, a když tak
učinili, Bílý
dům je nechal na holičkách
. Husajn utopil povstání na jihu a
severu země v krvi; jeho hrdlořezové tehdy povraždili až 150 tisíc
lidí
.

Kdyby USA tehdy Kurdům a šíitům podaly pomocnou ruku,
statisíce Iráčanů by nepřišly během Američany prosazeného sankčního období o
život a nebyl by důvod k juniorově nelegální invazi, která připravila o
život další statisíce lidí. Stručně řečeno: Situace na Blízkém východě se mohla
vyvíjet úplně jinak a dnes by tento region patrně nesužovaly sektářské
konflikty, jež byly vyvolány invazí Bushe juniora v roce 2003, avšak
jejich zárodek můžeme vystopovat už u seniorovy intervence v roce 1991.

Ostatně první válka v Zálivu je dodnes obestřena řadou mýtů,
a to patrně proto, že proběhla v éře unipolárního světa s jediným
planetárním hegemonem a že měla mandát Rady bezpečnosti OSN. Prezident Bush
však lhal, když s vážnou tváří tvrdil, že Husajn
bez varování vtrhl do Kuvajtu
. Týden před napadením Kuvajtu,
tedy ještě v době, kdy byla krutá Husajnova diktatura vysoce ceněným
spojencem Washingtonu, americká ambasadorka April Glaspie prakticky dala iráckému
tyranovi zelenou k napadení této země, když
prohlásila
, že Bushovu administrativu nezajímají interní
konflikty arabských zemí, konkrétně pohraniční spor mezi Irákem a Kuvajtem.

Ačkoli byla Husajnova invaze do Kuvajtu jednoznačným pošlapáním
mezinárodního práva a pobouření světového společenství bylo na místě, Bushův
vpád do Panamy, k němuž došlo jen o několik měsíců dříve, lze vnímat toutéž
optikou. Pokud bychom měli měřit ničivost obou intervencí počtem obětí, Bushův
vpád do Panamy byl
patrně dvakrát až třikrát
horší než Husajnův
do Iráku
. Avšak mezinárodní, jakož i mediální reakce byla
naprosto odlišná. Zatímco Bushovo násilné svržení bývalého spolupracovníka CIA
a drogového bosse Manuela Noriegy proběhlo za
nadšeného aplausu
sdělovacích prostředků, Husajn se z ceněného
spojence stal náhle reinkarnací Adolfa Hitlera. A to navzdory skutečnosti, že americká armáda
zničila chudou čtvrť El Chorrillo, kde byly po skončení bojů nalezeny
masové hroby
. Někteří obyvatelé El Chorillo přirovnali destrukci
svých domovů ke Guernice či malé Hirošimě.

Ale ani „nový Hitler“, vědom si drtivé vojenské převahy Američanů,
nebyl tak neústupný, jak nám je dosud překládáno. Husajn Bílému domu kupříkladu
nabídl, že stáhne své vojáky
z Kuvajtu, pokud Izrael stáhne své jednotky z palestinských
teritorií, Sýrie a Libanonu. Šlo sice o naivní, až drzý požadavek, leč tuto diktátorovu
nabídku lze jen stěží chápat jako zavilou neústupnost. Jenže Bushova
administrativa se bránila diplomatickému řešení krize,
jak tehdy konstatoval i přední korespondent listu The New York Times Thomas Friedman, a preferovala silové řešení.
Americká společnost se však vůči chystané intervenci stavěla apaticky, a proto
bylo zapotřebí vymyslet sofistikovanou historku, aby Bushův kabinet podpořila. A
řešení se brzy našlo. Otřesení Američané na televizních obrazovkách sledovali kuvajtskou
dívku svědčící před Kongresem o děsivých zvěrstvech Husajnových řezníků. Tato
dívka prý viděla, jak iráčtí vojáci vyhazovali nebohé kuvajtské novorozence
z inkubátorů. Byla to od začátku do konce důmyslná, leč cynická lež. Z mladé
ženy se nakonec vyklubala dcera kuvajtského ambasadora, která na vlastní
oči nic takového neviděla
. Pravda, nebo lež – co na to tom
záleží – cíl byl splněn a válka byla Američanům prodána.

Americkou intervenci do Iráku charakterizovaly válečné zločiny
jako cílené bombardování protileteckého
krytu
, kde nalezlo smrt 408 iráckých civilistů, masakry
ustupujících iráckých vojsk a masivní destrukce civilní infrastruktury.
Reportér listu The Washington Post
Barton Gellman v červnu 1991 napsal,
že některé cíle byly bombardovány proto, aby si Spojené státy v poválečném
Iráku upevnily svůj vliv. Americké letectvo svrhlo na Irák a jím okupovaný
Kuvajt 88 500 tun bomb včetně munice z ochuzeného
uranu
. Podle harvardského zdravotnického týmu destrukce irácké
infrastruktury vedla
k akutní podvýživě a epidemii cholery a tyfu
. Třebaže se odhady
o počtu obětí seniorovy invaze do Iráku různí, americká demografka Beth
Osborne Daponte hovoří o 158 000
mrtvých
(a podle údajů americké vlády zhruba 200
tisíc mrtvých
jak v důsledku války, tak drakonických sankcí v době,
kdy Bush senior v Bílém domě balil kufry).

Můžeme samozřejmě spekulovat o tom, zda by diplomatické rozhovory
s iráckým diktátorem vedly ke kýženému cíli, tedy stažení okupačních vojsk
z Kuvajtu, avšak k vojenskému zásahu by se mělo přistoupit jedině
v případě, kdy jsou všechny diplomatické možnosti vyčerpány a nejsou ve hře velmocenské zájmy. Navíc během
vojenských operací nesmí docházet k výše uvedeným excesům. V neposlední
řadě by bylo vůči obětem Bushových intervencí přinejmenším slušné, kdyby se
mediální mainstream alespoň o těchto kontroverzích zmínil. Podle MSNBC však
byla zahraniční politika Bushova kabinetu v každém ohledu skvělá.

Nostalgie amerických médií po politicích typu Bushe seniora je
sice s ohledem na Trumpovu nenávist vůči nim z části pochopitelná,
avšak mezi těmito politiky existuje jistá podobnost, jak
si všímá novinář Mehdi Hasan
. Také George H.W. Bush odmítl
spolupracovat se zvláštním vyšetřovatelem, jenž v kauze Írán-Contras
obvinil šest vysoce postavených politiků Reaganovy administrativy, kteří
porušili nařízení Kongresu o zákazu financování protisandinovských sil
v Nikaragui. Nejenže Bush senior o nezákonném prodeji zbraní do Íránu
věděl a patrně byl do celé aféry zapleten, ale ke konci svého mandátu udělil všem obviněným milost. Vznikl tak
precedens, který připravil půdu pro Trumpovy obstrukce při vyšetřování jeho
vazeb na Rusko, čímž se potvrzuje kontinuita americké politiky. Bush senior také
vedl rasistickou předvolební
kampaň
, v níž jeho PR tým americké voliče děsil
černošským vrahem. Exprezident Bush byl obdobně jako Donald Trump obviněn ze
sexuálního obtěžování a sám nominoval do Nejvyššího soudu člověka
obviněného ze sexuálního zneužívání
.

Hagiografická litanie doprovázející skon 41. amerického prezidenta
je ve skutečnosti vodou na mlýn stávajícího nájemníka v Oválné pracovně, který
nenávidí média středního proudu, protože o něm prý lžou. A přestože je Trump
sám arcilhářem nemajícím široko daleko konkurenci, mohou ti, kdo dychtí po
populistické vládě pevné ruky, poukazovat na nevkusnou mytologizaci politických
osobností, jakými byli John McCain a Bush senior. Tato slepá strategie je může
utvrdit v názoru, že xenofobní bělošský nacionalismus reprezentovaný Donaldem
Trumpem je mnohem efektivnější formou vlády než do nedávna vládnoucí
establishment, jehož zářným symbolem byl i 41. americký prezident. Zkrátka a
dobře, neschopnost klasických sdělovacích prostředků kriticky analyzovat odkaz
George H. W. Bushe společně s nedostatkem sebereflexe je pro skutečnou
demokracii medvědí službou.

Není zde článek celý?