Libo-li se k úpadku prohlasovat, nebo prodemonstrovat?

Když vám kultura od malička vtlouká do hlavy, že je nesmírně cool stát se rebelem bez příčiny, máte zřejmě v dospělosti hodnoty poskládané docela jinak než zástup čecháčků, kteří nikdy, ani za nic, do ulic demonstrovat nepůjdou. Jenže to automaticky neznamená, že první je lepší než druhé. Výsledkem totiž také může být, že zatímco pasivní konzumenti koblih či zpráv britských bulvárních deníků se k úpadku své země ve vleku opinionleaderů prohlasují, rebelové bez příčiny se k němu pro změnu prodemonstrují a prostávkují.

Protesty francouzských žlutých vest, které začaly jako vzpoura neprivilegovaných proti ekologické legislativě, rychle přerůstají prezidentu Macronovi, celému francouzskému establishmentu a také svým původním organizátorům přes hlavu. Nemuselo by se to stát v prostředí, kde každý, kdo si na ulici stěžuje na úřady, není automaticky, bez dalšího zkoumání, považován za kladného hrdinu. A nemuselo se to stát ani v případě, kdyby lidem někdo vysvětlil, že v komplexní (post)moderní společnosti většinou nic nevyřeší, pakliže půjdou někam řvát, přitom cosi rozbijí, něco jiného podpálí a mezitím to všechno pro jistotu prošacují a vykradou.

Současné západní společnosti, a zejména té francouzské, většinou nechybí duch vzpoury. Naopak, ten je – až na některé kondelíkovské státečky na východě EU – formálně vysoce ceněn. Problém ovšem představuje skutečnost, že vzpoura bez programu jen těžko přinese nějaké společenské zlepšení. Možná se někomu na čas psychologicky uleví, možná si naloupí na alkohol, v němž na čas utopí rozhořčení. Leč nevyřeší věcně nic.

Pokud postkomunistická Evropa a chudší část Británie nabízejí lekci, že se nevyplácí slepě důvěřovat samozvaným „mluvčím lidu“, probíhající konflikt ve Francii zase ukazuje, že ani „absolutní vzpoura“ nepředstavuje žádný všelék. Pokud chcete něco reálně změnit, musíte mít především nápad, co s tím. Prostředky je třeba volit v souladu s povahou takového nápadu, nikoliv se držet těch, které již kdysi kdosi vychválil do nebe. Nikoliv tupě hlasovat pro údajné politické spasitele. Nikoliv tupě rebelovat, až do hořkých konců.

Poslušnost ani neposlušnost chybějící kreativitu nenahradí.

Ovšemže firmičky experimentující se „sdílenou ekonomikou“ ani další pokusy s lehkou zástěrkou porušovat platná pravidla nejsou kreativní jinde, než právě při hledání zástěrek.

Primárně je třeba usilovat o kreativní řešení s programovým odstupem od transgrese. Samozřejmě se to snadno řekne…

Jako ilustrativní, i když rozhodně ne samospásný příklad může posloužit britský generál ve výslužbě a bývalý zástupce velitele NATO v Evropě Richard Shirreff. Když nebyl spokojen s tím, jakých ohlasů se dostává studiím pro thinktanky, ani s reakcemi politiků na akutní a dost možná osudovou ruskou hrozbu, sedl a napsal román, aby měl aspoň nějakou šanci oslovit širší publikum. Kniha vznikla v roce 2016 – a dočtete se v ní například, že konflikt na Ukrajině bude ze „zamrzlého“ rozdmýchán do horkého stavu v okamžiku, kdy Putinovi začnou klesat preference.

Politika emocí je a z definice vždy zůstane politikou primitivní. Nevymaní se z dvojhodnotové logiky, schématu přítel-nepřítel, dobře-špatně, vpravo-vlevo. Nejde a nemůže jít o to pustit do náhodně se seběhnuvší nestrukturované postmoderní tlupy více emocí. Ledaže byste toužili experiment s civilizováním druhu Homo sapiens co nejrychleji ukončit. To byste si pak počínali zcela správně.

Nikoliv. Především jsme, jako společnost, už dávno přestali být politicky kreativní. Jedeme v jednom kuse podle manuálů, držíme se historických rutin. Poprvé jako kobliháři, podruhé jako žluté vesty. Od čerta k ďáblu a zase nazpátek.

Je to falešná dichotomie a řešení vůbec neleží mezi oběma póly.

Co zbývá?

Rozhodně nikoliv potisící marně volat: Všechnu moc imaginaci!

Protože takto stoprocentně žádná imaginace nevznikne.

Není zde článek celý?