Proč sleduji vánoční televizní pohádky

Pan
Hlavenka zmiňuje ateismus, inženýrství a republikánství jako
něco, co se s pohádkami má snad vylučovat. Ale ateistu by pohádky
rozhodně urážet neměly, naopak by měl být potěšen. Řekne si
spokojeně při sledování nějaké pohádky: ano, a přesně
takovou pohádkou je i Bible nebo Korán. A pokud jde o inženýra a
republikána: králové nebo čerti jako pohádkové bytosti jsou
svědectvím o tom, že tyto bytosti už nebereme vážně. Těžko
by někdo dělal pohádku o nějakém skutečném králi – o
skutečném ďáblovi nemluvě, to by musel být velmi náročný
film. Král jako pohádková bytost je výsměch králi jako reálné
mocenské postavě. Zkuste třeba někdy při sledování nějaké
pohádky myslet na Ludvíka XIV. Filip Sličný nebo Karel IV. jsou
běžným pohádkovým kulisám ještě vzdálenější.


sám se na vánoční pohádky dívám z několika důvodů. Některé
jsou pro mne milou vzpomínkou na dětství. Často obsahují
inteligentní humor a zajímavé postřehy o světě, třeba Byl
jednou jeden král

na motivy klasické pohádky Boženy Němcové s Werichem a Burianem
ve stěžejních rolích (ale exceluje tam i Kopecký, Horníček
nebo Lipský).

Kromě toho mne zajímají úplně nové pohádky, co v nich asi tak
bude řečeno, zda mi dají nějaký důvod k přemýšlení. Téměř
vždycky jsem novými pohádkami ale zklamán. Pohádka stejně jako
klasická bajka (a bajky nebyly primárně psány pro děti) může
stručně a pronikavě říci leccos důležitého o světě. Také
může, zejména v dětech, pěstovat určitý druh vnímání a
postoje k životu. Biblická podobenství jsou svým způsobem také
druhem otevřeně smyšlené pohádky. Když čteme o milosrdném
Samaritánovi v Lukášově evangeliu, víme, že to je vymyšlené,
jinak bychom nemohli pochopit, že nám tím chce vypravěč sdělit
něco o tom, jak on vidí svět, nikoli něco o nějaké konkrétní
události ve světě.

A
teď k mé nejmilejší vánoční pohádce. Již
od dětství se každý rok dívám na sovětskou pohádku Mrazík
ale není to jen hezká vzpomínka na dětství, kdy jsem tuto
pohádku miloval naprosto nejvíce ze všech pohádek. Rýmovaná,
humorná, připomínající staré ruské prostředí (miluji
Gogolovy Večery na Dikaňce i Turgeněvovy Lovcovy zápisky) – svým
způsobem a poměrně logicky jsem byl v dětství tak nějak více
„doma“ v Rusku než na Západě… i když už někdy v devíti
letech jsem propadl vášnivě J. Verneovi a Západ se pro mne stal
idolem, zejména Francie a Anglie. Zpět k Mrazíkovi… základní
myšlenka, která mi přijde naprosto nosná i pro dospělého
člověka, dokonce pro celou civilizaci, pro celé evangelní
křesťanství, je ta, že Ivan se chce zbavit medvědí hlavy,
kterou dostal od čaroděje za trest, ale nedokáže se jí zbavit
dobrými skutky. Přitom ví, že dělat dobré skutky nějak souvisí
s tím, aby byl zachráněn. Proto nesmírně touží dělat dobré
skutky a vždy když takový skutek udělá, podívá se na sebe do
zrcadla. Dobrý skutek jako směnný obchod. A to v té pohádce
nefunguje.

Když
Ivan dělá svůj poslední zištný dobrý skutek, který spočívá
v tom, že nese stařenku s dřívím do její chalupy, rozbije své
zrcadlo zklamáním z toho, že mu medvědí hlava ani po tomto
dobrém skutku nezmizela. Ale pak před ním čaroděj vyčaruje
imaginární hůlku té stařenky, a Ivan si řekne: vždyť to je
hůl té babky, jak bez ní bude chodit! – a ohne se pro tu hůl bez
ohledu na to, že už nevěří, že mu nějaký dobrý skutek
pomůže. A to ho zachrání. Tak mohla sovětská pohádka v hloubi
duše ateistického dítěte někdy na začátku 80. let v
husákovském ČSSR zasít interpretační rámec, kterým pak jako
dospívající muž četlo evangelium… a způsobit, že se pro
evangelium naprosto nadchlo a uvěřilo v Boha.

V
Mrazíkovi je ovšem mnohem více skvělých postřehů, např.
barvitě vylíčený kontrast mezi skutečnou duševní hodnotou
člověka, který je ponižován a urážen, a mezi předstíráním
hodnoty u někoho, kdo je na tom společensky lépe na úkor toho
ponižovaného. To je zásadní téma pro každou společnost. Dále
napětí mezi čáry a chytrostí, kdy chytrost vyhrává. A tak
podobně.

Není zde článek celý?