Rodina unikla smrti na popravišti, za život zaplatila cukrem. Za tři roky je deportovali do Osvětimi

Brzo ráno 15. července 1941 zabušili vojáci na dveře bytu Martina a Rebeky Moťovičových. Židovská rodina po generace žila v Chustu na Podkarpatské Rusi, která patřila za první republiky k Československu. Dělník Martin nebyl doma. Pár týdnů před tím ho odvedla do pracovních jednotek maďarská armáda. Maminka otevřela. Vojáci jí a tři její děti vyvlekli před dům, naložili na korbu náklaďáku a odvezli na hranice k Jasini. Než přešla louku za řekou Dněstr, vrhly se na ní hordy polsky mluvících mužů a žen, okradly ji, strhaly z ní šaty, nadávaly do židovských kurev. Rebeku a její tři děti odvlekli do ghetta, kde je chtěli popravit. 

Židovské rodiny odváželi na popraviště do nedalekého městečka Kamenec Podolsky. Zde se na konci srpna 1941 odehrála jedna z prvních a největších masových poprav 2. sv. války. Nacistické jednotky Einsatzgruppen tady povraždily během dvou dní asi 23 600 lidí. Rodinu Moťovičovu zachránil řidič vojenského náklaďáku, Rebečin bratranec, který je náhodou v davu vězňů poznal. Varoval je: „Jestli tuto noc neuprchnete, zabijí vás.“ Dal jim kilo kostkového cukr, který ukradl z vojenských zásob. Rodina cukrem uplatila převaděče, v noci na lodičkách přeplula rozvodněný Dněstr a zachránila se. 

Tatínek nepožádal o maďarské občanství, protože neměl čas 

Antonín Moťovič se narodil v roce 1927 do židovské rodiny lesního dělníka. Miloval školu. Na chustském gymnáziu exceloval. Vynikající výsledky měl v cizích jazycích, plynně kromě češtiny hovořil německy, maďarsky, rusky a částečně latinsky. Přivydělával si doučováním. Po vídeňské arbitráži v listopadu 1938 oblast, kde většinu tvořili Rusíni, obsadilo Maďarsko. 

„Otec z nějakého důvodu nepožádal o maďarské občanství. Bylo mu líto jednoho pracovního dne, který by musel věnovat úřadům. Automaticky občanství dostávali Rusíni, ale ne židé,“ vysvětluje Antonín Moťovič, který si pamatuje 15. červenec 1941, na vyděšenou maminku, když je ráno budila, že se musí okamžitě vystěhovat: 

„Nařídili nám přejít louku za řekou Dněstrem. Přivezli tam stovky rodin na asi patnácti náklaďácích. Namířili na nás zbraněmi a křičeli, že nás zastřelí, jestli se vrátíme. Ti, co nás přepadli, okradli a zbili, mluvili polsky,“ vzpomíná tenkrát čtrnáctiletý Antonín. 

Rodina se ocitla za hranicemi na území, které okupovalo nacistické Německo. Když se jim podařilo v noci z ghetta utéci, potáceli se neznámou krajinou a hledali pomoc. Za svítání uviděli muže, kteří šli na práce do lesa. Mávali na ně, prosili je o pomoc. Dělníci na ně pokřikovali a odháněli. 

Rebeka s dětmi došla do vesnice, kde se o ně postaral hospodář. Dal jim najíst a ukryl je na seníku. Než usnuli, uslyšeli lomoz a hlasy: „Tak kde jsou, kde je máš!“ Dělníci, které ráno potkali, je udali četníkům, kteří kvůli uprchlíkům obcházeli dům po domě. „Nikdy jsem nezažil větší zklamání. Strašně mě to zdrtilo, když nás objevili. Netloukli nás, to ne, ale znovu nás naložili na náklaďák a odvezli za Dněstr do ghetta,“ vypráví pan Moťovič. Jeho maminka se nevzdala. V noci s dětmi z ghetta opět utekla. Tentokrát díky několika trhovcům, kteří je vzali na povozy, se dostali až domů do Chustu. Po týdnech ukrývání u příbuzných se vrátili domů, kde na ně čekal tatínek. Úřady jim vystavily doklady s maďarským občanstvím. Antonín se vrátil ke studiím, bratr nastoupil do učení na automechanika.

Věděli, že v ghettu na ně čeká smrt a stejně šli

Od konce března 1944 začalo na maďarských územích platit nařízení, které nutilo židovské občany nosit žlutou hvězdu, nesměli vykonávat povolání učitele, lékaře či advokáta. Židé byli shromažďováni v ghettech a následně transportováni do Osvětimi. Do konce června 1944 jich z Maďarska deportovali asi 440 000, z nichž tři čtvrtiny se nevrátily. 

„V Chustu zřídili ghetto v říjnu 1944 u nádraží u cihelny. My jsme věděli, co to znamená, že nás čeká smrt. Varovali jsme ostatní. Všichni nám dokola říkali, že jdeme jen na práce. Z nepochopitelného důvodu jsme jako ovce šli i my. Neumím si to vysvětlit. Ta beznaděj byla tak moc hluboká. Byli jsme nějakou dobu před transporty chráněni. Bratr opravoval auta gestapu, ale pak jsme do dobytčáků šli i my,“ vypráví Antonín Moťovič, který si pamatuje, že vězně v uzavřených nákladních vagonech uklidňovali nádražáci v Čopu, kde vlak na nějakou chvíli zastavil:

 „Říkali nám, abychom se nebáli, že všechno bude dobré. Že Američané se už vylodili a dobývají Německo. Jenomže k čemu nám to bylo. My se mačkali v dobytčácích směrem do Osvětimi.“   

V koncentračním táboře ztratil víru v Boha           

Selekcí v Osvětimi prošel spolu s tatínkem, maminku a mladší sestru od rodiny dozorci oddělili, bratr se přihlásil jako mechanik, doufal, že ostatním pomůže stejně jako v ghettu. Antonína s tatínkem deportovali do tábora v Mauthausenu. Když jeden spoluvězeň zjistil, že jsou rodinou, varoval je, že je popraví, jestli to dozorci zjistí. Proto se tatínek nechal v táboře zapsat jako Maťovič. 

Se synem se potkávali asi jen jednou za čtrnáct dní mezi táborovými baráky nebo při práci. Mluvili spolu málo, aby jejich vztah nikdo nepoznal: „Nevěděl jsem, co u Mengeleho znamenalo doprava nebo doleva. Že jedni jdou na práce, druzí do plynu. Tatínek se to dozvěděl od nějakého vězně. Bál se mi to říct. A jednou se mě v táboře zeptal, jestli si nepamatuji, na jakou stranu šla maminka a sestra. Nepamatoval jsem si to jistě. Ale naléhal jsem na něj, ať mi poví, proč se ptá?! Řekl, že ti, co šli na druhou stranu než my, jsou po smrti. A já jsem mu odpověděl, že jestli je to pravda, že zavraždili maminku a sestřičku, tak není Bůh. Nikdy už jsem do kostela nešel,“ vypráví Antonín Moťovič, který při těžké práci v rakouských Alpách při kopání horských tunelů zhubnul na kost. Poslední dny války a před osvobozením Mauthausenu vážil jen dvacet osm kilo. Jeho tatínek čtyři dny před osvobozením z vysílení přímo při práci zemřel.  

Nemohl na nohy a to mu zachránilo život

Dne 6. května 1945 vjelo do koncentračního tábora Mauthausen několik džípů 41. průzkumné jednotky 11. americké obrněné divize: „Pitomci jak tágo. Udělali kotle guláše. Vězni se najedli a z toho mastného jídla po dlouhém hladovění umírali. Já jsem se k těm kotlům nedostal, jak jsem byl vysílený,“ popisuje Moťovič, kterého odvezli do nemocnice v Linci, kde nabral na váze a za několik týdnů nasedl na dvoře nemocnice do přistavovaného vozu s československou vlajkou a odjel do Prahy.

 S propustkou z tábora, která mu umožňovala cestovat zadarmo, vyrazil vlakem do Chustu, kde se šťastně shledal s maminkou, sestrou a bratrem. Válku přežili na otrockých pracích v německých továrnách. Starší bratr odešel do Palestiny, kde založil rodinu. Rebeka s dcerou a Antonínem se po tom, co Podkarpatská Rus podle poválečné dohody připadla Sovětskému svazu, rozhodli utéci do Československa, které považovali za svoji vlast. Aby odešli pryč a nezůstávali v SSSR, že jim hrozí další tábory a otrocké práce, je varovali sovětští vojáci. 

Rodina, která se vzpamatovávala z války, se vypravila na další putování asi sto kilometrů do Užhorodu. „Repatriační propustky se vydávaly jen tam. Na dvoře nějaké užhorodské školy byl stůl, a za ním seděla nějaká uniformovaná pohraniční komise. Neměli jsme žádné doklady. A už to vypadalo špatně. Všiml si nás, jak tam zdrceni sedíme, nějaký voják. Nenápadně vytáhl z kapsy kabátu účtenku z české čistírny a dal nám jí, ať to s ní zkusíme. Maminka ji ukázala na komandatuře a oni nám na ní vydali doklady. Okamžitě jsme sedli na vlak a odjeli do Teplic,“ vypráví Moťovič. 

Rodina se dostala do velikého bytu svého strýce, který obývala početná příbuzenská komuna asi pětadvacet lidí. Většina se vrátila z koncentračních táborů. Osmnáctiletý Antonín tu nenašel klid ke studiu. Za pár dní se vypravil do Prahy a nastoupil na gymnázium, vystudoval medicínu a přijal místo dětského chirurga v pražské nemocnici Na Bulovce. 

O kariéře v komunismu rozhodoval původ a loajalita, v Izraeli odbornost  

Už při studiu udělal kompromis, na který není pyšný: „Na komisi, která přidělovala koleje a já je nutně potřeboval, neměl jsem kam jít, mi řekli, že musím do komunistické strany. Jinak nedostanu studentský pokoj. Podepsal jsem jim to, ale neplatil jsem příspěvky. Pak po mě chtěli, abych udával, ale to jsem odmítl, že na to nemám buňky.“ Antonína Moťoviče Státní bezpečnost registrovala v seznamu tzv. zájmových osob, což znamená jen to, že o něj stála buď jako o spolupracovníka, nebo se z něj mohla stát nepřátelská pronásledovaná osoba. Moťovič  plnil požadavky režimu: dojížděl na vojenská cvičení, zúčastňovat se svazáckých, stranických a podnikových schůzí, byl straníkem. 

Po několika letech při jednom večírku, na kterém se opila kádrovačka a svěřila se mu, zjistil, že má v kádrových materiálech škraloup. Nikdy nepovýší, i když patřil mezi nejlepší operatéry, protože má bratra v Izraeli, sestru v USA, a především kvůli židovskému původu: „Postupovali stejně jako nacisté, tvořili seznamy židů. Rozhodovala ne odbornost, ale loajalita k režimu. Řekl jsme si se ženou Aliskou, že tady prostě nezůstaneme. Že musíme odejít tam, kde o nás stojí,“ říká Antonín Moťovič, který v roce 1965 utekl se ženou a dvěma dětmi přes Jugoslávii a Itálii do Izraele, kde založil a dlouhá léta až do důchodu vedl v jedné nemocnici oddělení dětské chirurgie. 

Paměť národa

Vyprávění Antonína Moťoviče natočila v Izraeli dokumentaristka Jitka Radkovičová pro projekt Paměť národa. Z této sbírky vznikají dokumenty z cyklu Příběhy 20. století. Desítky redaktorů dokumentující vzpomínky starých lidi s pozoruhodnými životními příběhy mohou svoji práci vykonávat díky lidem z Klubu přátel Paměti národa. Ten tvoří více než dva tisíce lidí, kteří pomáhají drobnými pravidelnými dary. Podpořte Paměť národa i Vy. Moc děkujeme a přejeme krásné svátky.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Není zde článek celý?