Rusko Banderu pokropilo živou vodou, říká historik. Byl to hrdina, nebo zločinec?

Pražský hrad je rozrušen a ústy Jiřího Ovčáčka protestuje. Ukrajinský prezident Petro Porošenko podepsal zákon, který rozšiřuje řady válečných veteránů o někdejší příslušníky Ukrajinské povstalecké armády (UPA), ozbrojené složky Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) Stepana Bandery, lidově zvané banderovci. Zločiny Kremlu, včetně současných, Hrad neznepokojují.

Jak to ale bylo s Banderou? Ten za války vyhlásil samostatný ukrajinský stát, což Němce uvedlo do rozpaků a pak jeho představitele pozatýkali. I Banderu zatklo gestapo a skončil v koncetračních táborech. Pustili ho až v roce 1944. Oddíly UPA, na které už nejspíš neměl přímý vliv, zavraždily podle odhadů asi 100 tisíc Poláků, současně bojovaly proti všem, především proti Rudé armádě. Bandera byl nakonec zavražděn v exilu v roce 1959. Pachatelem byl agent KGB Bohdan Stašinskyj, který mu do obličeje stříkl kyanid.

Historik a ukrajinista David Svoboda nám (26. 4. 2016) v rozhovoru pro Svobodné fórum rozebral, v čem je Banderův obraz komplikovaný: „Bandera je nabit 1500 volty: kdo se ho dotkne, zčerná. Rozděluje nejen Ukrajince a Poláky, Ukrajince a Židy, Ukrajince a Západ, ale trhlina jde i napříč ukrajinskou společností.“

Často se objevuje jméno Bandera a banderovci. Proč je to téma tak živé?

To chce specifikovat. Živé ve světě, nebo na Ukrajině? Ve světě má zvuk, protože člověk je tvor iracionální, a kdyby se Bandera jmenoval méně zlověstně, dejme tomu Svoboda, garantuji vám, že mimo Polsko s Ukrajinou by zdaleka nepůsobil tak uhrančivě. A to přesto, že to příjmení není odvozené od bandy, ale vlajky. Pak to také tlačí země, na které dá svět víc než na popelku, jakou je Ukrajina. A sice Polsko a Rusko, z nichž jen to první má tzv. banderovcům (to označení se užívá hrozně nepřesně) co vyčítat. Historik Jaroslav Hrycak napsal, že Bandera je nabit 1500 volty: kdo se ho dotkne, zčerná. Rozděluje nejen Ukrajince a Poláky, Ukrajince a Židy, Ukrajince a Západ, ale trhlina jde i napříč ukrajinskou společností. Nerad konstatuji, že já bych to lépe formulovat nedokázal. Ukrajinci ctící tzv. banderovce v nich vidí protiklad neupřímnosti, úplatnosti a poživačnosti postsovětských elit země a aktivní, heroickou negaci sovětské mentality. Ukrajinská povstalecká armáda navazovala na tradice militantního autonomismu kozáctva. Musela také spoléhat sama na sebe a bojovat na několika frontách. Co si budeme povídat, dnes je na tom Ukrajina jen o něco lépe, a ještě musí poslouchat různé chytráky, kteří chápou spravedlivé geopolitické zájmy Moskvy.

Jak zacházet s Banderovým odkazem?

Problematizovat. Problematizovat tradice radikálního nacionalismu, problematizovat i paušální banderofobii. Od historika to může znít jako alibistická snaha nemít nepřátele, ale je tomu naopak: má se snažit, abych tak řekl, nemít přátele. Malérem je, že revizionistické Rusko Banderu pokropilo živou vodou. Podařilo se mu vzpomínku na ukrajinské radikály oživit a vrátit ji do povědomí nemalého počtu Ukrajinců. To nebyl zas tak nadlidský výkon, jelikož pro Kreml je banderovcem každý uvědomělý Ukrajinec. Bojím se, aby ukrajinská rozprava nesetrvala zbytečně v obranářských pozicích a historici se nedrželi role utěšitelů národní duše a prodavačů Banderových svatých obrázků, jak se místy dělo už před Majdanem. Ne kýčovitý melodram, ale věcnost a odvaha musejí být cestou historické vědy.

Zabývali se tím Ukrajinci ještě v době brežněvismu? Byl tam nějaký nacionální odpor vůči sovětské moci?

Byl vyjadřován občansky hrstkou kulturních elit jako odpor k rusifikaci, „banderovské” romantice vzdálený. Jinak povstalecká tradice si uchovala životnost v ústním podání pamětníků na západní Ukrajině, kde nevyhasl duch vzdoru proti unifikačním tlakům z Moskvy. Dramatické podoby to nabylo ve čtyřech dokonaných případech sebeupálení a jednom pokusu o ně. První takový případ z roku 1966 objevili kolegové docela nedávno, článek o tom vyšel v časopisu Paměť a dějiny. Jedním z těch čtyř byl Krymský Tatar a dva byli veteráni ozbrojeného nacionalistického podzemí. Staré metody boje o sobě zřídkavě dávaly znát v zahraničí, kde bylo jménem obskurních ukrajinských iniciativ uskutečněno pár útoků na sovětské zastupitelské úřady či jejich personál. Zaujal mě dokument prozrazující živý zájem CIA, když dostala od sovětské strany docela konkrétní informaci o Ukrajinci plánovaném atentátu na Brežněva za jeho chystané návštěvy Washingtonu v červnu 1973. Tady ale budou muset promluvit ještě ruské archivy, abychom vyloučili, že šlo třeba o cílenou dezinformaci KGB mající zatopit ukrajinské nacionalistické emigraci v USA.

Není zde článek celý?