V Česku dosluhuje sovětská technika. Místo nákupu moderní ruské děláme kšeft Západu

NOVA v programu Střepiny (2. 12. 2018) odvysílala, že armáda ČR se chce zbavit zbytků sovětské techniky. Podotýkáme nikoli soudobé moderní ruské, nýbrž ještě té sovětské, která má právo zastarat. Jak se to má s touto problematikou, optali jsme se experta, který se v dané oblasti pohybuje a ví. Sputniku ČR na dotazy odpovídá JUDr. Petr Markvart.

Dalo by se říci, o jakou sovětskou techniku jde?

Jistě, jde především o těžkou pozemní techniku — tanky T-72 a bojová vozidla pěchoty BVP-2, vyráběná v licenci v 80. letech minulého století ve výrobních závodech na Slovensku. Jedná se tedy o techniku cca 30-35 let starou, která v některých případech prošla modernizací neboli tzv. „westernizací“. Ve vzdušných silách se vede už dlouhá léta boj především o další osud bojových vrtulníků Mi-24, které však — na rozdíl od jmenované pozemní techniky —, byly dovezeny teprve před 10 lety a mají tedy před sebou ještě cca 20 let technického života.

Velkým tématem je i sytém protivzdušné obrany, kde se stále nedaří uzavřít kontrakt na radary středního dosahu s izraelskou společností ELTA. Toto zpoždění odsouvá nákup nových systémů protivzdušné obrany, které jsou na realizaci této akvizice závislé. Jistě lze zmínit i postupnou obměnu československých útočných pušek Sa 58, vycházejících z legendárního Automatu Kalašnikova AK-47, které dnes po armádě zdědily aktivní zálohy. V minulosti již úspěšně proběhly výměny bojových letounů MiG-21, Su-22 a Su-25 za švédské letouny JAS-39 nebo L-159 domácí provenience. Proběhlo i nahrazení dopravních letounů Tu-154 a An-26 za francouzské Airbusy A-319 a španělské stroje CASA C-295.

Jak se sovětská technika osvědčila v naší armádě? Čím nyní neodpovídá?

Některé platformy jsou už jistě zastaralé, především z hlediska svých řídících a komunikačních systémů. Obecným zaklínadlem vyřazování vojenské techniky se stala hlavně údajná „špatná interoperabilita“ s obdobnou technikou zemí NATO. (Zbraně jsou totiž koncepčně rozdílné, což primárně nesouvisí s kvalitou, pozn.) Tento verdikt má logicky protežovat nákup techniky ze zemí, které tvoří naše vojenské uskupení (NATO). Existuje však spousta techniky, u které to tak úplně neplatí a jejíž westernizace je možno docílit jinak, než nákupem nové techniky ze států Aliance. Jedná se především o již zmíněné vrtulníky Mi-24, které jsou asi nejúspěšnější a nejprověřenější bojové vrtulníky současnosti, jež obstály v těch nejtěžších klimatických i technických podmínkách, když vyžadovaly jen minimální údržbu. Přitom modernizace těchto, piloty i pozemním personálem oblíbených, vrtulníků by umožnila jejich další užívání po dobu příštích dvou dekád, a to s minimem nákladů! Místo toho se však neustále probírá zakázka na nákup tzv. víceúčelového vrtulníku, který má plnit tolik různých rolí, že mu prostě nemůže odpovídat nic, co je v tuto chvíli na západním trhu k dispozici. Hrozí tedy, že tyto odolné stroje Mi-24, vybavené úctyhodnou palebnou i výsadkovou silou, nakonec nahradí paskvil, který bude v zásadě civilním vrtulníkem, natřeným na zeleno.

Je v naší armádě dosluhující sovětská technika „zastaralá“ tím, že se nemodernizovala, že se včas nepořizovaly nové modifikace (upgrady) z Ruska?

Faktem je, že postupné sankce proti Ruské federaci činí nejen modernizaci, ale i prostou podporu sovětské techniky, vyráběné v licenčním režimu i v bývalém Československu, stále problematičtější. Je samozřejmě i otázkou, do jaké míry slouží tyto sankční režimy nějakému vysokému politickému ideálu a do jaké míry jsou pouze nástrojem obchodní války proti konkurentovi. Vždyť není nejmenší důvod, abychom považovali např. nejnovější bojové letouny nebo systémy protivzdušné obrany vyráběné v Rusku za něco podřadného. Tyto systémy dnes naopak velmi efektivně drží na uzdě i tak uznávanou vojenskou mocnost, jakou je Izrael.

Proč přezbrojování na techniku dle standardů NATO trvá tak dlouho?

Ozbrojené síly nevybudujete ani nepřeměníte ze dne na den. Tento proces trvá celá desetiletí a zahrnuje tak složité otázky, jakými jsou standardizace, katalogizace, zavedení, logistiky, budování odpovídajícího domácího obranného průmyslu, vědy a výzkumu, které by dokázaly pracovat s určitými technologiemi. Do toho vstupují otázky výcviku, schopnosti vojsk efektivně ovládat a bojovat s danou technikou. Přitom osvojení jejího ovládání je stále složitější a vyžaduje kvalitnější vzdělávání ve vojenských oborech. Skokovým řešením v tomto odvětví potom brání především omezení obranných rozpočtů i neustále se zvyšující cena jednotlivých platforem, předimenzovaných moderními systémy.

Dá se porovnat současná ruská vojenská technika s tou světovou?

Jistěže dá, v mnoha ohledech je naprosto skvělá. O tom svědčí nákupy ruské pozemní a letecké techniky, především systémů protivzdušné obrany, takovými vojenskými mocnostmi, jakými jsou Čína, Indie, Turecko i Egypt. Rusko před časem doslova šokovalo svět novými pozemními systémy na jednotném šasi Armata, skvělými letouny Su-35 a především Su-57. Ruské vojenské systémy přitom vycházejí z odlišného konceptu, který nekonvenuje vojenským plánovačům Spojených států a NATO. S výjimkou strategických mezikontinentálních raketových prostředků a strategických bombardérů (útočné stroje, pozn.) je ruská technika koncipována především na obranu teritoria a vzdušného prostoru. Podíváme-li se v kontrastu na deset svazů amerických letadlových lodí, na neustálé protežování speciálních, vzduchem přepravitelných, jednotek a na další trendy, kterými jsou státy NATO doslova posedlé, je zcela jasné, že se v těchto příkladech (NATO) ani náhodou nejedná o budování obranných, ale naopak útočných uskupení a sil.

Vzpomínám si, že ČR značně ukvapeně vyřadila před léty MiGy-29. Je to tak? Vedlo to k odchodu i takových pilotů, jako byl Václav Vašek. Bylo to tehdy šťastné rozhodnutí? Neschyluje se opět k podobným „šťastným přehmatům“?

S MiGy-29 odešlo jistě z českých vzdušných sil mnoho skvělých pilotů i dalšího kvalifikovaného personálu. Otázkou je, zda by v pozdější éře soupeření s Ruskou federací (nebo při současných sankcích) bylo možné operace těchto letounů efektivně podporovat a modernizovat je. Stačí se podívat k našim slovenským sousedům, kteří tyto letouny používají jako páteř svého vojenského letectva dodnes. Jejich nízká provozuschopnost [kvůli sankcím] omezuje i možnosti výcviku a udržení schopností pilotů. Jakkoli se tedy může jevit tehdejší rozhodnutí jako problematické, muselo by k zásadní obměně letecké techniky dojít tak jako tak.

„Westernizovaná“ disciplína vítězí nad rozumem?

Již zmíněný příklad vyřazení bojových vrtulníků je nejenom špatným ekonomickým rozhodnutím, ale především kauzou, která má, na úkor daňového poplatníka, pouze vyhovět politické objednávce.

Jak dopadly slavné české radary Tamara? Má příběh Happy End?

Na úvod pouze drobná (i když důležitá) oprava. Tamara a její nástupkyně Věra nejsou radary, které vysílají radarový paprsek a jeho odraz opět přijímají, ale pasivní sledovací systémy, které pracují s elektromagnetickým zářením, emitovaným vlastním cílem, aniž by samy cokoliv vyzařovaly. To je činí na moderním válčišti do jisté míry „neviditelnými“. Po peripetiích, kdy jsme byli novými spojenci v NATO omezováni v prodeji této techniky a po řízeném odprodeji výrobce těchto systémů americké garážové firmě, která si pod dozorem českých autorit odnesla toto jedinečné know-how, skončila společnost ERA v rukou českého Omnipolu. Omnipol systémy pasivního sledování dále rozvíjí a zdokonaluje. Na tomto poli jsme nepochybně světovou velmocí a Věra i další příbuzné systémy jsou opravdovým „rodinným stříbrem“ našeho obranného průmyslu.

Měly o tyto radary zájem Rusové? Přišli jsme o kšeft?

Pokud je mi známo, v zemích bývalého Sovětského svazu se vyráběl podobný, i když zdaleka ne tak dokonalý systém, který se nazýval „Kolčuga“. Jeho konstrukční kancelář i výrobce však zůstal na Ukrajině, která v tuto chvíli prodělává šokovou terapii totální závislosti na dovozu západní vojenské techniky, která spolehlivě vyřadí její vlastní obranný průmysl tak, jako se to málem stalo i nám. Jestli měli Rusové o tento systém zájem po rozpadu Varšavské smlouvy, není úplně jasné, avšak vývoz tímto směrem (stejně jako do Číny) byl od první poloviny 90. let zcela blokován americkou administrativou. Těžko by se jí přece jenom vysvětlovalo jejímu daňovému poplatníkovi, že vynaložila obrovské prostředky na vývoj radarem nezachytitelných prostředků, které nakonec může sledovat jakási česká technologie. Rusové se nakonec pustili do vývoje vlastního systému, nazvaného „Valeria“. Tento segment elektronických detekčních systémů na velkou vzdálenost už dále nerozvíjeli. V oboru radioelektronického boje se dnes Rusové spíše soustřeďují na techniku radioelektronického rušení řízení, velení a komunikace bojových systémů. Dá se říci, že jejich výrobky v tomto oboru patří opět ke světové špičce.

Děkujeme za rozhovor

Petr Markvart pracuje ve společnosti DEFCON s.r.o. Společnost byla založena v roce 2009 a v témže roce obdržela Povolení k provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem. Společnost DEFCON s.r.o. je plně autorizovanou firmou k poskytování dodávek materiálu, služeb a řešení v oblasti mezinárodního obchodu s vojenským materiálem.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce


Není zde článek celý?