Zdroje Ukrajiny jsou vyčerpány a její budoucnost bude řešit geopolitika

Rostislav Iščenko, ukrajinský politolog, žijící v Rusku, o stavu a budoucím vývoji Ukrajiny…

Na Ukrajině není opozice v normálním chápání toho pojmu. Chceme-li ukrajinskou politiku pochopit, musíme si uvědomit, že to není politika státní, ale co do úrovně naprosto maloměstská. Nacházíte-li nějaké zapadlé okresní středisko, kde dosud nevědí, že v roce 1917 došlo k revoluci, a které řídí buď nějací „komisaři“, nebo se vrací „úředník“ – kdo přichází s revolverem, ten uchvátí moc. Taková je obecně situace na Ukrajině. Když vykládají o nějakých svých složitých konstrukcích – je to vlastně jakási složitá konstrukce dětí na pískovišti, které si někdy také hrají na politiku.

Právě proto bývá těžké pochopit ukrajinské politiky. Díváte se na ně a čekáte, že začnou jednat logicky. Oni ale jednají v rozporu s jakoukoli logikou. Příklad z minula:

Zde přítomný spolubesedník Žeňa mi tenkrát povídá: „Dědku, tvoji Moskvani nám ubližují a my se urazíme a odejdeme tam na Západ.“ Já mu povídám: „Kam odejdete a jak vás urážejí?“ Inu, levný plyn nám nedají, a my potřebujeme levný plyn. Na to já mu povídám, že mohou dostávat levný plyn v rámci celní unie za společných pravidel. On ale, že jim to tak nevyhovuje. Upozornil jsem ho, že budou mít občanskou válku – nevěřil mi, protože ta na Ukrajině přece nemůže být ze zásady. A teď mají jak odchod na Západ, tak i občanskou válku – zatímco levný plyn…

A takhle mluvili a uvažovali ti, kteří jsou dnes jakoby v opozici, ti „regionálové“ (někdejší Janukovyčova vládní Strana regionů). A mimochodem, v jejich vládě byl Porošenko ministrem hospodářství – takže mezi nimi velký rozdíl nevidím.

Podíváme-li se dnes na to, jak se podělila opozice (parlamentní tzv. Opoziční blok), tak část jich je pro Porošenka a část pro Tymošenkovou. Takže se podělili v podpoře různých částí téhož majdanu. Podle ekonomických zájmů je tato dělící čára: Tymošenkovou podporují lidé, kteří celý život vydělávali na plynu, zatímco Porošenka podporují lidé, kteří dnes obchodují uhlím dobývaným v DNR a prodávaným přes Rusko na Ukrajinu podle formule „Rotterdam plus“ nebo „Pensylvánie plus“ tedy uhlí pocházející oficiálně z USA a Porošenko s dalším oligarchou Achmetovem na tom vydělávají.

Jaká je to tedy opozice? To je táž vláda – jen z profilu. Pokud byl dřív vlivnější Achmetov, tak je to dnes Porošenko, ale kradou společně. A přesně tak jejich oponenti kalkulující s tím, že se figury ve vládě mohou měnit, ale hlavní je, aby ekonomický klan mohl společně dál spokojeně krást. Představy o zahraničněpolitické orientaci mají naprosto stejné. Pokud dnes může být Rusko do nějaké míry zainteresováno v relativní podpoře části opozice, která podporuje Tymošenkovou, tak jen proto, že štěpí a oslabuje majdanový tábor a tím i Ukrajinu. Žádné strategické zájmy tam být nemohou tím spíš, že není tajemstvím, že tento stát nemůže z vnitřních zdrojů existovat, protože je sami úplně zničili. Jim s tím samozřejmě pomohli „dobře míněnou radou“ zvenčí, ale to hlavní udělali vlastníma rukama.

Kterýkoli ukrajinský režim musí podporovat někdo zvenčí. Oni pořád ještě doufají, že budou dostávat zdroje ze Západu na základě demonstrace hluboké rusofobie – ať si doufají. Bylo správně řečeno, že jim víc, než je třeba k vrácení dluhů, Západ nedá. A vůbec není jisté, zda bude v budoucnosti dávat tolik, kolik bude k vrácení dluhů třeba, protože může přijít chvíle, kdy bude pro Západ výhodnější státní bankrot Ukrajiny. Tím spíš, že Západ není tím, čím byl v roce 2014 nebo 2010, v letech velkého kvasu, a někteří vůbec nejsou u vytržení z podpory Kyjeva a z myšlenky další existence Ukrajiny vůbec. Jednota tu není a už nelze mluvit o politice Západu a vůbec ne USA vůči Ukrajině.

Jistě, jsou úvahy o možnosti Porošenkova setrvání u moci… Podívejme se na reakci oficiálního Západu na poslední Porošenkovu provokaci v Kerčském průlivu: Všichni hned řekli, že ale volby musí proběhnout, přičemž dobře vědí, že je Porošenko prohraje. Porošenko vedl a vede předvolební kampaň takovým způsobem, že je v situaci, kdy – pokud nevyhlásí opět válečný stav a tedy nezorganizuje nějakou závažnou provokaci, která mu umožní zrušit volby vůbec – pak volby prohraje, protože od něj začínají utíkat lidé, kteří si uvědomili (jak byrokracie, tak i armáda), že půjde-li do voleb, tak je prohraje. Takže jeho zdroje přejdou na druhou stranu stejně, jako se to stalo Janukovyčovi, když 3 měsíce „nebučel ani se netelil“, tedy nerozehnal majdan a nějaké kroky podnikl až na záchranu vlastního života, tak ho nepodpořila ani jeho strana, ani jeho byrokracie, ani 90 % ozbrojených složek.

Jistěže je další varianta. Turčinov (tajemník Bezpečnostní rady Ukrajiny) nedávno prohlásil, že bude druhé tažení do Kerčského průlivu. Což je jasná provokace – už s nadějí, že si zastřílí, a že ta provokace může poskytnou šanci na malou válku – právě „malou“ válku Ukrajina potřebuje. Mně je například úplně jedno, jaké síly soustředila Ukrajina na linii dotyku s Donbasem – to je výlučně problém Gerasimova (náčelník ruského genštábu), jaké technické prostředky musí Rusko soustředit u ukrajinských hranic, aby v případě skutečné války mohli havíři znovu ze svých šachet vykopat tanky, děla a možná i letadla, jak to dokázali v roce 2014, kdy byli prakticky obklíčeni a zničeni – ale oni se najednou stali superbojeschopnou armádou a zaválcovali ukrajinská vojska do asfaltu.

K pochopení úrovně bojeschopnosti ukrajinské armády se stačí jen podívat na prohlášení a výroky ukrajinských politiků. Dnes má ukrajinská armáda 250.000 mužů, a sečteme-li všechny ozbrojené složky – tedy včetně SBU, Národní gardy a pohraničních vojsk, pak je to řádově 600.000 mužů. To je obecně plně srovnatelné s ruskými ozbrojenými silami, kterých jsou cca 2 miliony, ale jsou rozptýleny po obvodu obrovského území RF. Nicméně, když Porošenko asi před měsícem vyprávěl, jak se Rusko chystá k napadení a okupaci Ukrajiny, motivoval to tím, že na západním směru má Rusko soustředěno osmdesátitisícové seskupení. Podle jeho názoru tedy postačí 80.000 mužů ruských vojsk nejen k rozdrcení všech ukrajinských ozbrojených sil, ale navíc i na okupaci Ukrajiny. Tak on hodnotí bojeschopnost armády, jejímž je vrchním velitelem.

Takže, buď na Ukrajině budou volby, které Porošenko vlastně už prohrál, nebo volby nebudou, a v tom případě Porošenko ještě na nějaký čas zůstane prezidentem – ovšem nikoli na dlouho, protože je toxickou figurou bez vnitřní opory a pokud zvolí násilné řešení, bude mít podporu ještě menší. Navíc jeho oponenti si nemohou dovolit prohrát politickou moc, protože pak to bude „buď já – nebo vy“ a poražený skončí v lepším případě za mřížemi. Takže bojovat budou až do konce.

Navíc, podíváme-li se na Západ v období minimálně po 2.světové válce, tak vidíme, jak se chová ke svým loutkám. Jakmile se loutka stává toxickou, na její místo přichází loutka nová. Na dnešní Ukrajině lze vzít kteréhokoli z činných politiků – ať prohlašují cokoli. Jakmile se stane prezidentem, bude to proamerický, nebo prozápadní prezident, který se bude pokoušet provádět prozápadní politiku. S přihlédnutím k dnešním politickým a ekonomickým omezením, nebude se jeho politika od té Porošenkovy příliš lišit. Jejich prohlášení budou mírumilovná, ale praktické kroky budou diametrálně odlišné.

Jediným, kdo se tam odlišuje, je Turčinov, který už od roku 2014 chce rozpoutat válku, a pokud tu možnost dostane, nepochybně ji bez prodlení rozpoutá. Je to jediný člověk, který se hrdě přiznal, že v roce 2014 (kdy byl pověřen výkonem prezidentské funkce) požadoval vyhlášení války a vydal rozkaz ukrajinským ozbrojeným silám dislokovaným na Krymu, aby proti ruským vojskům použili zbraně – právě s cílem rozpoutání války. Tento člověk ale na prezidenta nekandiduje.

Všichni ostatní budou provádět přibližně stejnou politiku, v rámci které Ukrajina ztrácí obyvatelstvo, ztratila ekonomiku a fakticky ztratila státní struktury. Protože tu opičárnu, která se jmenuje Nejvyšší rada (parlament), a to je přece jen ústřední orgán zastupitelské moci – už nelze ani nazvat státní strukturou. A v ostatních je to ještě horší.

Situace s Ukrajinou plně závisí na celkové geopolitické situaci. Velmi dobře si pamatujeme, jak dlouho se jednalo o uznání Abcházie a Jižní Osetije. A mohlo se jednat dosud, kdyby se Saakašvilli nepomátl a nerozhodl se to vyřešit ozbrojenou silou. Tady to není úplně totéž, ale jsou jistá omezení s hlediska obecných geopolitických zájmů Ruska. Navíc – a hovořil o tom nedávno Lavrov – v jakých hranicích bychom měli DNR a LNR uznat? V existujících, nebo v hranicích oblastí? Oni se vidí v hranicích oblastí a tato teritoria považují za okupovaná Ukrajinou. Krom toho jsou „území nikoho“, přiléhající k dělící linii. Pak je tu krásná idea uznání Velkého Novoruska – až do Charkova a Dněpropetrovska nebo bez něj. To nejsou zbytečné otázky…

To vše závisí na postoji Západu a Ruska, ale také na tom, jak se poperou ty dvě bandy (Porošenkova a Tymošenkové).

Překlad: st.hroch 181228

Není zde článek celý?