Bohumil Doležal k 10. výročí smrti Emanuela Mandlera: Byl tu lepší program, než měl Havel

Právě před deseti lety, 22. ledna 2009 zemřel Emanuel Mandler. Významný disident a polistopadový poslanec Federálního shromáždění, jinak také historik, publicista a klíčový redaktor legendárního časopisu Tvář z šedesátých let, v jehož okruhu se setkali špičkoví intelektuálové a také pozdější polistopadoví politici – Václav Havel, Václav Klaus, Jan Sokol a další. Mandler stál v čele opoziční platformy Demokratická iniciativa, pozdější Liberálně demokratická strana, která se snažila formulovat odlišné přístupy, než jaké představoval Václav Havel, Charta 77 a pozdější Občanské fórum. Byl to program jasně politický, demokratický a vůči komunistům přísnější. 

U příležitosti tohoto výročí jsme požádali o rozhovor Bohumila Doležala, Mandlerova blízkého spolupracovníka a rovněž člena redakce časopisu Tvář.

Bohumile, byl jsi přes čtyřicet let blízkým spolupracovníkem Emanuela Mandlera. Jak jste k sobě vlastně našli cestu a čím Tě Mandler oslovil?

Cestu jsme si našli tak říkajíc samospádem. V létě 1964 jsme se s Janem Lopatkou a Janem Nedvědem   octli  v redakční radě časopisu Tvář. Časopis právě kolaboval  vzhledem ke specifickým vlastnostem těch, co ho tehdy zrovna dělali: měli  přemíru dobré vůle, ale to bylo taky jediné, co měli. Nebyli schopni zaručit ani jeho pravidelné vycházení. My jsme věděli, že je to strašná ostuda, ale jak z ní ven,  to jsme nevěděli, chyběly nám mj. praktické zkušenosti. Sháněli jsme, kde se dalo, a tak jsme se k našemu velkému štěstí potkali s Emanem.  Měl dobrou praxi v ediční činnosti a vlastně i v provozování časopisu, spoustu známých, kteří byli pro časopis obohacením, a hlavně představu o tom, co by se mělo dělat. Totiž psát o literatuře a umění věcně a kriticky bez povinného zaštiťování se „socialismem“ a navazovat přerušenou kontinuitu s naší minulostí a světem. Problém byl, jak zaujmout zásadní distanci k tomu, co se tu děje, a udělat to tak, aby se to u nás dalo – byť i s problémy –  napsat. Vždycky nás nakonec zakázali, ale před tím to aspoň na pár měsíců šlo. Eman tak dokázal spojit nemožné s realizovatelným. Jeho příchod do Tváře byl vlastně dar z nebe. A platí to i pro další mnohá léta.

Emanuel Mandler usiloval v roce 1989 o formulaci odlišného politického programu od většiny disidentů, kteří ovládli revoluční sílu Občanské fórum. Čím se tento program odlišoval od přístupů Václava Havla?

Ta věc má delší prehistorii. S Václavem Havlem jsme dlouho spolupracovali bezproblémově a v šedesátých letech jsme se bez obtíží shodli na falešnosti pokusů o „socialismus s lidskou tváří“ (jeho hlasatelé se snažili režim méně či více zlidštit, aniž by museli přiznat jeho hlubokou zkaženost a svůj podíl na ní). Problém byl v kompromisu, který pak znamenala Charta 77: totiž jakási koncese v tom smyslu, že nám i jim šlo a jde vlastně jen o jedno, o lidská práva. Jistě, spolupracovat navzájem za „normalizace“ bylo možné a vlastně nutné, ale bylo třeba jasně říci v čem a jak. A kde to naopak nejde. A základní věc přitom byla obnova „standardní“ politiky, tj. parlamentní demokracie se vším, co k ní patří. Tohle se ovšem havlovskému disentu zdálo být  zároveň předčasné i příliš skromné (málo revoluční). Václav Havel a jeho přátelé chtěli „formální“ demokracii reformovat (zjevné je to už v Moci bezmocných). Aby se ovšem dalo něco případně i reformovat, musí to tu napřed být: a v roce 1989 u nás žádná demokracie ještě nebyla.

Mandler chtěl tedy od počátku klasický demokratický systém už proto, že nic lepšího nebylo vymyšleno. Proč se tedy Mandlerově skupině nepodařilo hned v roce 1989 či 1990 prosadit toto hledisko, které bylo bližší klasické parlamentní demokracii?

Nejsnadnější odpověď je, že jsme to nezvládli. Na takové odpovědi je vždycky něco pravdy. Zároveň je taky pravda, že u nás jen málokdo věděl o tom, jak „standardní“, „tradiční“ demokracie vypadá, a představy byly ovlivněny i mnoha lety bolševismu i nedůstojným způsobem, jak jsme do něj v letech  1945-8 spadli. Chyběla taky představa o tom, jak to u nás vypadalo před bolševismem, v čem byla síla i slabost české demokratické tradice. Mandler byl vzděláním historik a obojí představu měl.

Jak Mandler formuloval hlavní problémy české politiky a jak ji chtěl změnit?

V roce 1989 nešlo o to, jak změnit českou politiku, protože žádná vlastně neexistovala, ale jak ji znovu udělat. Mandler vycházel z české politické tradice 19. století, tedy hlavně z Havlíčka a  Masaryka. Kladl důraz   na politickou drobnou práci, z níž musí vyrůstat kloudná vysoká politika, na politický realismus (politicky správné a politicky možné patří dohromady) a na kriticismus, který se nebojí vystoupit proti tezím, které sdílí skoro  všichni a přitom jsou nesprávné (např. pokus o účinnou humanizaci bolševismu). To mi připadá jako úplně základní. Zásadní věci se vždycky realizují v maličkostech a ve formalitách.

Jak si Mandler představoval zahraničněpolitickou orientaci České republiky? Jak by se dnes díval na Miloše Zemana?

Mandler nikdy nepochyboval o naší příslušnosti k západnímu demokratickému společenství, kterou je třeba obnovit, a o účasti v institucích, které ji nyní představují. V tom základním žádný rozpor s Havlem nebyl. Na Zemana se díval za svého života dost dlouho a měl v něm myslím jasno. Co by říkal dnes, ovšem neumím formulovat: věc je ta, že on už nic říkat nemůže, to musíme my.  A se vším důrazem.

A jak by Mandler nahlížel Babiše?

Babiše a jeho frontální útok na „standardní demokracii“  v plném rozsahu nezažil.  Mohu jen říci, že při tom, když jsem si formuloval to, co vytýkám babišovské  „Pravdě a Lásce 4. cenové kategorie“ počínaje rokem 2013 a „Velké protikorupční revoluci“, mi zkušenost dlouholeté spolupráce s Emanuelem Mandlerem hodně pomohla.

Co by se dalo označit za odkaz myšlení Emanuela Mandlera? Lze v něm najít inspiraci pro dnešní dobu?

 Snažil jsem se tu něco říci.  V zásadě si ovšem myslím,  že v tom strašném marasmu, v němž se nyní plácáme, je hrozně důležité, abychom o tom spolu  veřejně mluvili.  A abychom o tom mluvili přes zásadní rozdíly v názorech.  Tedy aby spolu mluvili ti, kteří se hlásí k demokracii a k příslušnosti k demokratickému společenství  národů a států, do něhož jsme se po roce 1989 s velkým štěstím vrátili, a kteří jsou nespokojeni s dnešním rozvratem. V mnohém se neshodneme. V něčem snad ano. Hledat to je taky odkaz myšlení Emanuela Mandlera. My z Klubu na obranu demokracie bychom k tomu rádi v příštích měsících přispěli. Např. v rámci diskuse o odkazu myšlení Emanuela Mandlera. Máme to v plánu.


archivEmanuel Mandler při autogramiádě své knihy „Oba moji prezidenti“

Bohumil Doležal poskytl také deníku FORUM 24 prohlášení Klubu na obranu demokracie, jehož je předsedou a které se týká výročí Mandlerovy smrti:

Od té doby, co před deseti lety zemřel Emanuel Mandler, se politická situace u nás výrazně posunula. Na Hradě sedí politik, který již šest let cíleně a bohužel zatím i celkem úspěšně staví na oslovování toho nejhoršího, co v lidech je. Exekutivu ovládá politický cynismus Andreje Babiše  a jeho mocenského konglomerátu. V Poslanecké sněmovně má nejen podporu rozložené ČSSD, ale  v podstatných věcech se může opřít o komunisty a Okamurovu SPD. Ti všichni dokážou společně bez problémů přepisovat základy našeho ústavního pořádku, tak jak vznikl po roce 1989. Opozice jim vzhledem ke své nepočetnosti nemůže účinně čelit, veřejné protesty jsou  zatím jalové. Soudní moc je pod mnohanásobným tlakem, kterému sotva dokáže trvale odolat. To vše se stalo ústavní cestou, volbami. Neznamená to však, že by tomu nebylo možné a nutné čelit stejnou cestou, to znamená v rámci ústavy a zákonů.

Hlavní problém dnešní situace je, že těm, kteří jsou s ní nespokojeni, chybí jednotící idea. Hesla o Pravdě a Lásce, která musí zvítězit nad lží a nenávistí, či o Neviditelné ruce trhu, která má  být organizační silou nového světa, se v minulých letech dílem vyčerpala, dílem kompromitovala. Bylo by třeba je zároveň oživit a překonat.  Jsme přesvědčeni, že při takovém úsilí musí být lidé jako Emanuel Mandler připomenuti.  Ať už jde o důraz na demokratické tradice moderní české společnosti, o význam každodenní politické práce, v níž se vytváří a obnovuje celistvá společnost. O duchovní odkaz křesťanské Evropy, zejména o evropské pojetí občanských a lidských práv. O politický realismus, chápání podmínek, v nichž se rozvíjí život naší společnosti, a samozřejmě taky schopnost důsledné kritiky, jíž tyto podmínky ve společné budoucnosti přesáhneme. A jde přitom o „tradiční politiku“, kterou se dnes pohrdá tolik, až jsme se dostali tam, kde zrovna jsme.

Jsme přesvědčeni, že nelze věčně žít z minulosti, která se už vyčerpala. A že je proto třeba připomínat věci, které by mohly být ke škodě věci zapomenuty.

V Klubu na obranu demokracie se angažuje řada někdejších spolupracovníků Emanuela Mandlera. Společně s ním se podíleli na činnosti nezávislé předlistopadové skupiny Demokratická iniciativa. Letos vzpomeneme jak deseti let od Mandlerova úmrtí, tak třiceti let od chvíle, kdy – ještě před listopadovým převratem, v době, kdy hlavy českého disentu považovaly politické angažmá za předčasné –  Demokratická iniciativa požádalo o registraci jako demokraticky a liberálně orientovaná  politická strana působící mimo Národní frontu. Rádi bychom to připomněli, jak říkal kdysi Masaryk, „z plnosti přítomné“. 

Za Klub na obranu demokracie: Bohumil Doležal, Vojtěch Kučera, Miroslav Fleischman, Pavel Otto, Jan Scheinost 

21. ledna 2019

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Není zde článek celý?