Ivo Hucl: Představa výlučné ekonomické spolupráce s Čínou je naivní a vlastizrádná

Prezident se hanebně lísá k Číně a Rusku. Představa výlučné ekonomické spolupráce s Čínou je naivní a vlastizrádná. To a mnoho dalších myšlenek uvádí Ivo Hucl v rozhovoru pro deník FORUM 24. Aktivista, básník, kurátor, provozovatel čajovny a autor Petice za zrušení zákona o EET, kterou podepsalo 20 tisíc lidí a na jejímž základě  přijal Senát ČR usnesení, které doporučuje vládě vyjmout z EET drobné podnikatele do ročního obratu 750 000 Kč, je známý znalostí Dálného východu. Úspěch má i v literatuře. Za vydání své první knihy Ostrovní básně v roce 2010 obdržel literární Cenu Bohumila Polana, jeho předposlední kniha krátkých lyrických textů Prach prázdna byla v roce 2017 nominována na Státní cenu za literaturu.

V roce 2018 jste se setkal s velmi zajímavou osobností, fotografkou, bojovnicí za lidská práva a vězenkyní čínského režimu Liou Sia. Co ve Vás setkání zanechalo?
V uplynulém roce se stal jeden malý zázrak, v nějž jsme nikdo ani nedoufali a který dokládá, jak je neustále důležité a cenné prosazovat téma nedělitelnosti svobody a všeobecné platnosti lidských práv, třeba i na opačném konci světa. Díky mezinárodnímu tlaku, který podpořilo i mnoho občanů z ČR, čínský komunistický režim v červenci po 8 letech propustil z domácího vězení fotografku a spisovatelku Liou Sia, manželku zesnulého esejisty a literárního kritika Liou Siao-pa, spoluautora Charty 08 a držitele Nobelovy ceny za mír z roku 2010. Ve spolupráci se Světem knihy Plzeň 2018 její první cesta do zahraničí vedla právě do Plzně a do Bezejmenné čajovny ve Šťáhlavicích. Společně strávený týden mi opět potvrdil, jak naivní až vlastizrádná je představa určitých českých politických kruhů o možnosti výlučné ekonomické spolupráce s Čínou. Neexistuje totiž tak dlouhá lžíce, se kterou se dá jíst s ďáblem z jedné mísy.

Dlouho se zabýváte tématy Dálného východu, co si myslíte o našich vztazích s Čínou?

S Čínou je problémem ještě něco jiného; čínský totalitní režim je daleko dravější a bezcitnější než ruský. Připomeňme si jen agresivitu fanoušků Si Ťing-pchinga při jeho nedávné návštěvě Prahy. Ti tehdy dostali přímo z čínské ambasády pokyn nevyhýbat se násilí. Nebo aktuální pokus o masírku našeho premiéra čínským velvyslancem. To je přece bezprecedentní zasahování do naší suverenity. Teng Siao-pching sice v 70. letech otevřel cestu tržnímu hospodářství, ale vše se děje pod přísným dohledem Komunistické strany Číny. Největší čínské firmy jsou provázány s komunistickými oligarchy a samozřejmě s bezpečnostními silami a vojenskou rozvědkou. Obchodovat s Čínou znamená akceptovat tento slepenec ekonomických zájmů a totalitární regrese, se kterou jde ruku v ruce eliminace občanských svobod. Musíte zavřít oči před koncentračními tábory v Sin-ťiangu, před mizením lidí, odebíráním orgánů členům hnutí Falun gong, před otrockými podmínkami, ve kterých milióny čínských dělníků vyrábí zboží, které do Evropy proudí. A čelit čínskému bezednému apetitu po všech technických vynálezech a nových technologiích.
Čínská měkká diplomacie importuje vedle čínského zboží, výrobků a firem především fúzi autoritářského marx-leninského maoismu. Prezident Zeman zesměšňuje obvinění firmy Huawei ze špionáže srovnáním s mandelinkou bramborovou. Má zřejmě lepší informace než šéfové tajných služeb Kanady, Austrálie, Spojeného království, Japonska, USA a Nového Zélandu dohromady. Zcela opomíjí, že Huawei je již nyní spojován s krádeží dat z budovy Africké unie v Addis Abebě, že Austrálie s ním přerušila spolupráci již v roce 2012. Na druhou strany se ani slovem nezmíní o nesplacených směnkách a horách dluhů po společnosti CEFC, která prezidentovi dodala i poradce Jie Ťien-minga. Podrobnosti jeho úspěšné mise po boku naší hlavy státu jsou všeobecně známé. Ve všech demokratických zemích se již čínské investice sledují s velkým podezřením a dokonce i některé rozvojové státy začínají spolupráci s Čínou přehodnocovat, protože se pro ně stává příliš velkým bezpečnostním rizikem. Jako odstrašující příklady ekonomické spolupráce s Čínou mohou posloužit bankrotující Venezuela, Maledivy nebo Srí Lanka, kde po čínské rozvojové pomoci skončil v čínských rukou přístav Hambantota. Přátelé z čínského disentu jsou po krutých osobních zkušenostech ještě daleko radikálnější. Spisovatel Liao I-wu mi při poslední návštěvě Šťáhlavic řekl, že Čína již žádnou naději nemá. Hovoří o morálně i ekologicky zničené zemi, kde je jedovaté i mateřské mléko; o zemi, která již válku o svoji duši prohrála. Právě proto je vše okolo současných aktivit Číny tak nebezpečné.

Velkým tématem jsou dezinformační proruské weby a rozlézající se síť čínských a ruských agentů v ČR. Co si o tom myslíte?

Krom informací o četných ruských informačních webech nemám s ruskými špiony přímou zkušenost. Na ruskou ambasádu mne nezvou. (Smích.) Ale již počátkem devadesátých let, když jsem jezdil do severního Řecka na Sv. horu Athos, mi ruští mniši tvrdili, že zvíře Apokalypsy žije v Bruselu, odkud svým znamením 666 označuje skrze čárové kódy veškeré prodávané zboží a tím nastoluje svoji říši zla. Lidu pravé víry (ortodoxo pistis) proto nezbývá nic jiného než duchovní boj se satanským a dekadentním Západem v čele s arcisatanem papežem. Mesiášská posedlost ruského pravoslaví má bohužel zásadní vliv na zahraniční politiku Ruska a je to o to horší, že bývalí členové politbyra a důstojníci KGB se v současnosti křižují před ikonami Bohorodičky. Dokonce i západní koncepce lidských práv podle této teologie odvrací člověka od boží tváře. V tomto smyslu je tato politická podoba pravoslaví stejně agresivní jako některé formy fanatického islámu. Rusko prý zachraňuje naši civilizaci a my to pořád nechceme pochopit. Pouze k šíření své pravdy a zájmového vlivu nepoužívá tanky, ale evangelium subverze, chaosu a informační války.
A dezinformace v České republice padly skutečně na úrodnou půdu; koktejl touhy po starých dobrých časech (které nikdy nebyly), počítačové negramotnosti, primitivního panslavismu a důvěry v psané slovo (co je psáno, to je dáno), zde působí jako ohnivá voda na indiány.
Jak tyto ideje vypadají aplikované v praxi? V klášteře Panteleimon, kde jsem pobýval pár dnů v roce 1995, mají zlaté kopule a největší zvon v Evropě, zlacené ikony, monstrance z ryzího stříbra a zlata, popové nosí zlatem vyšívaná roucha. Mezi obyčejnými mnichy však panovala šikana, v klášterní jídelně se vařily otřesné šlichty, suché latríny nesnesitelně páchly a plastové jídelní nádobí bylo tak mastné, že nešlo udržet v ruce. V utopických a bizarních eschatologických vizích totiž člověk nehraje vůbec žádnou roli.

Často se vyjadřujete k politice. Co podle Vás rok 2018 přinesl tuzemské politice? Premiérem je trestně stíhaný spolupracovník StB a miliardář Andrej Babiš, prezident Zeman zase mluví sprostě, bojuje proti vlastním tajným službám…

Komunální volby snad naznačily, že zápach normalizační doby, který do české kotliny zavleklo hnutí ANO společně s komunisty a prezidentem Zemanem, se již trochu rozplývá. Jinak je mně celkem lhostejné, že prezident Zeman občas veřejně řekne sprosté slovo, i když si samozřejmě myslím, že hlava státu by měla být schopna se ovládnout a vyjadřovat se spisovně. Pro mne je vulgarita a sprostota stav duše. Je velký rozdíl mezi tím, co je řečeno jen jednoduše, aby se potěšil dav – vulgus a co je v posunutém významu již vulgární. Vulgární člověk je sociálně omezený, opovrhuje názory druhých, lže, manipuluje svým okolím, je mstivý. Proto máme v češtině ještě jedno krásné slovo – zpupnost, o které se od starověku traduje, že je zapotřebí ji hasit víc než požár. Bohužel prezident Zeman nechce jen potěšit obyčejné lidi; těmi zcela okázale opovrhuje.

O osobě Andreje Babiše se mi nechce ani přemýšlet, ani mluvit. Mám pocit, že již vyslovením tohoto jména upozorňuji a podporuji jeho pojetí světa. Jemu podobní působí na společnost jako virulentní parazité. Společnost infikují a modifikují pouze ve svůj prospěch. Parazit donutí hostitele-voliče dělat jen to, co je pro parazita výhodné, aniž by to hostitel-volič poznal. Ale na rozdíl od Andreje Babiše nemění taková toxoplazmóza chování svého hostitele vědomě.

Pociťujete, že jsou Češi rozděleni, a kdo za to může?
Je utopií si myslet, že společnost někdy byla či někdy bude zcela jednotná; stačí se rozhlédnout po Evropě nebo Americe. Kontinuálně je v každé době nějak rozdělená – kolikrát se jen mezi Čechy opakovalo něco podobného? Katolíci a protestanté, defenestrace, hilsneriáda, antisemitismus, Češi-Němci, 50. léta, normalizace, Charta – Anticharta, bohatí – chudí, levice – pravice. Svět je prostě uváděn do pohybu protikladnými principy. Již můj oblíbený Herakleitos zmiňuje, že zápas je všech otec, všech král. Pak samozřejmě dodává, že z neshodných věcí je nejkrásnější harmonie. Zdravý demokratický systém se s běžným pnutím ve společnosti vyrovná. Zneklidněn proto nejsem rozdělenou společností, ale postupným oslabováním a erozí systému, který má tyto odstředivé tendence vyrovnávat.

Kdo za to může? Kdyby tato otázka měla jednoduchou odpověď, měli bychom zároveň řešení. Ale jednoduchých řešení se střezme. Část problému je globální, jako kdyby se recese z roku 2008 jen přesunula do psychologické roviny; část pramení z toho, že západní demokracie narazily na mantinely, které zatím nikdo nedokáže přesně definovat a popsat. Další část povstává z hlubin spirituálního strachu, který je mnohými politiky personifikován a zneužíván k politickým cílům. Ani vánoční čas například nedonutil prezidenta Zemana k poselství jednoty, naděje a odpuštění.

Z nejobecnějšího hlediska za vzniklou situaci můžeme všichni. Řešení svých vnitřních tenzí delegujeme na někoho jiného nebo si naopak nevšímáme již existujících problémů. Populisté typu Okamury nebo Babiše pouze sjíždějí jako surfaři již existující vlny. Jistě, jsou zde hluboké sociální problémy pramenící například z nemorálních exekucí nebo z dopadů globalizace. Rozdělení české společnosti je též vyživováno dosud neexistující reflexí kolaborace převážné části společnosti s předcházejícím totalitním režimem. Hřích se však dědí do čtvrtého kolena, říká Hospodin Jobovi. Pro část naší generace ještě platilo heslo lepší mít cirhózu než gumovou páteř, ale dnes již morální hodnoty nikoho nezajímají. K odpuštění je třeba odvahy ponořit se do kalných vod vlastního selhání, a to je vždy bolestné; a soucit a pokora v nabídce Alzy chybí.

Ekonomika šlape, nezaměstnanost je rekordně nízká, přesto je každý desátý Čech v exekuci. Jsme na tom jako Češi ekonomicky spíše dobře nebo špatně? Jak to vidíte ze svého pohledu?

Spoluobčanům v dluhových pastech, s exekucí nebo nezaměstnaným v Chomutově nebo v Bruntálu se to vysvětluje těžko, ale nemáme se zas tak špatně. Znovu je třeba zdůrazňovat, že ekonomicky patříme mezi 20 nejbohatších států světa, ve kterých se neumírá na podvýživu, ale na obezitu. Jsme špičkou v oblasti bezpečnosti, pořád máme kvalitní zdravotnictví, skvělý smysl pro humor, nádhernou přírodu, dokonce i relativně dostupné bydlení. Jistě, máme méně peněz než Dánové, Finové nebo Němci, na druhou stranu je zde mnoho věcí levnějších. V tomto okamžiku je u nás více volných pracovních míst než nezaměstnaných. Nemyslím, že by někdo z těch, kteří neustále skuhrají a nadávají, chtěl svůj pracovní rytmus dlouhodobě vyměnit s japonským manažerem, přestože jeho plat je desetkrát vyšší.

Žijí zde statisíce šikovných a podnikavých lidí. Problémem však je, že současná vláda připravuje pro malé české firmy jednu byrokratickou překážku za druhou, jako by měla za úkol bránit rozvoji zdravé a silné střední třídy. Markantní je to zvlášť na venkově. Chybí infrastruktura, neinvestuje se do inovací a nových projektů, zavírají se prodejny, hospody, koloniály. Přirozený ekonomický život je ochromený dotacemi
a regulacemi. Vláda raději investuje miliardy do restrikcí a kontrol živnostníků, než aby opravila silnice ve vyloučených oblastech. Proti těmto pořádkům je nutné se zásadně ozvat. Česká republika nemá zásoby ropy nebo zemního plynu, žádný akademik zde nevynalezl perpetuum mobile, aby vláda mohla z našich daní platit vše, za co jí budou její voliči tleskat. Vyšší výdaje státu znamenají jen vyšší náklady a daně pro všechny z nás.

Přestože je česká společnost velmi rovnostářská, panuje v ní v této oblasti podivná schizofrenie. Na jedné straně závidí venkovským hostinským mizerná dýška, na druhé straně je ochotna tolerovat ve svém čele miliardáře, který sám nikdy nevybudoval jedinou fungující firmu a vždy jen šikovně převzal řízení již vypraveného a rozjetého vlaku. Nikdo, kdo musí živit rodinu vlastní prací, by si ani v tisíckrát zmenšené verzi nemohl dovolit provozovat tak ekonomicky nesmyslný a narcistní projekt jakým je Čapí hnízdo, přesto je současný premiér nemalou částí společnosti vnímán jako skvělý hospodář.

Doháníme konečně západ, nebo spíše brzdíme a točíme na východ?
V rámci privatizace jsme rozprodali téměř všechny fungující české firmy – český kapitál – a peníze utratili. Nemáme silnice, třicet let budujeme trať z Prahy do Chebu
a stále není hotová. Šinkanseny v Japonsku jezdí rychlostí přes 300km/hod od roku 1964; z Plzně do Prahy se plazíte hodinu a tři čtvrtě a každý druhý spoj má zpoždění. Pro mnoho mladých v našem okolí je vrcholem kariéry dělat skladníka v Lidlu nebo lisovat tapecírung v Borgersu. Jak a především čím bychom Západ mohli dohnat? Počátkem 90. let, krátce po listopadu, jsme představovali pro Západ alespoň inspiraci. Nejvýznamnější osobnosti kulturního, politického, vědeckého, duchovního života této planety se předháněli, aby mohli přijet na oficiální návštěvu ČR a setkat se s prezidentem Havlem, který tyto podněty ztělesňoval. Na tradici, kterou ve světě představují právě Havel nebo Kafka, Kundera, Kupka a Martinů oficiálně nikdo nenavazuje. Po Miloši Formanovi dostává státní vyznamenání Troška, po Adrieně Šimotové Krampol. Jsme ukotveni v EU a NATO, ale prezident se hanebně lísá k Číně a Rusku. Z osobních zdrojů vím, že Zemanovým servilním vystoupením s krtečkem v čínské televizi CCTV News pohrdali samotní čínští komunisté. Chci tím říct, že abychom mohli s někým skutečně regulérně závodit, musíme nejdřív udělat čelem vzad.

Jak hodnotíte rok 2018 jako majitel a provozovatel Bezejmenné čajovny ve Šťáhlavicích a zároveň jako kurátor, básník a kulturní aktivista?
Mnoho let nemám žádná osobní přání, očekávání ani sny, takže s uplynulým rokem jsem jako obvykle spokojen. Ostatně jako s každým jiným rokem. (Smích.)  Co se aktivit týká, uspořádali jsme asi dvě desítky koncertů, literárních čtení, hudební festival Anima music; v Bezejmenné edici jsme vydali knihu krátkých esejů o japonském umění Pár tahů tuší, v GAVU Cheb je ještě možné navštívit výstavu Osobní výběr VII a mnoho dalšího. Čajovně se relativně dařilo, jak to jen v obci o pěti stovkách obyvatel jde.

Máte nějaké doporučení nebo poselství naděje občanům do roku 2019? Třeba těm, kterým se aktuální politická a společenská situace nelíbí…
Jedno čínské přísloví říká, že vítězství ve válce je třeba přijímat se smutečními obřady. Andrej Babiš ani Miloš Zeman nejsou podobné pokory schopni. To bude také příčinou jejich postupného odcházení do stínu dějin. Aby mohlo být něco odstraněno, musí to nejdříve vyrůst. Nebuďme netrpěliví. Neotravujme si mysl negativními trendy. Let it be. Pro lepší život v této zemi potřebujeme především pozitivní vizi. Pracujme na ní. Prakticky začne sama od sebe fungovat, až bude jasná, konkrétní a silná. Zatímco svět okolo nás řeší vzdělání, čtvrtou průmyslovou revoluci, umělou inteligenci, futuristické nemocnice či energeticky soběstačná města, my se necháváme vrcholnými politiky krmit normalizační myšlenkovou siláží. Svět, po kterém toužíme, nepřinese někdo zvenčí, rodí se z naší mysli, z našeho vědomí. A kdy jindy o tomto zázraku hovořit, když ne o Vánocích a na Nový rok?

Není zde článek celý?