Jak psali v USA o Palachovi aneb Plamen, který byl vidět i za oceánem

Události ze středu Evropy se na titulní stránky významných amerických deníků nedostávají často. Želbohu jsou to většinou události tragické a smutné. I takových je ale tolik, že jen ty, které mají nějaký významný morální přesah, či jsou politicky významné, se opravdu ocitnou ve středu zájmu. Sovětská invaze do Československa takovou událostí byla, ale když se tvoří tzv. velké dějiny, není to nic až tak překvapivého. Jednotlivci a jejich činy stojí médiím zřídkakdy za takovou pozornost. Jan Palach to svým činem a poselstvím dokázal. Vzhledem k českým nekonečným a často jalovým debatám o smyslu jeho počínání je zajímavé se podívat, jak zřetelně noviny ve Spojených státech význam tohoto extrémního rozhodnutí a skutku vnímaly. 

Pro komunistickou, ale i demokratickou levici na Západě bylo Pražské jaro obdobím velkých nadějí. Zatímco ti první naivně věřili, že se podaří vybudovat systém stojící napůl mezi kapitalismem a demokracií, demokratická levice doufala, že by se Východní blok mohl skutečně posunout směrem k demokracii a jistá forma hybridního systému bude jen dočasná. Silná lidová podpora demokratizačnímu křídlu KSČ pak v těchto představách měla být prvním krokem ke vzniku silného hnutí či strany sociálnědemokratického západního střihu. Naděje na svobodnější režim nakonec často zastínila ostatní, a tak reformní proces v Praze sledovali s nadějí i zástupci pravice. Koneckonců, Solidarita také prosazovala mimo jiné pětatřicetihodinový pracovní týden, ale přesto je její podíl na pádu komunismu v Polsku oslavován politiky zprava i zleva. 

Ať už byly cíle reformátorů a jejich vnímání jakékoliv, Sovětská invaze veškeré sny drsně přerušila. Následná noční můra normalizace a opětovného utahování šroubů v okupované zemi pak sice ze zorného pole odborníků nezmizela, nicméně nebýt výjimečného Palachova skutku, probíhala by v zahraničí zřejmě bez většího zájmu i té části veřejnosti, které nejsou události za hranicemi jejich zemí lhostejné. 

Palachovo mučednictví

Významný americký deník New York Times se jak sebeupálení, tak i následným událostem věnoval několikrát. Den po Palachově smrti a po jeho pohřbu se dění v Československu dokonce dostalo na titulní stránku vydání. Tyto noviny jeho čin ve svých článcích i komentářích označují za extrémní, občas zoufalý, ale nikdy jako nesmyslný či šílený. Popisují s jistou – byť hořkou – radostí, jak moc se pražské vedení Palachova symbolu bojí. Zdůrazňují, že požadavky obsažené v jeho dopise na rozloučenou jsou velice umírněné. Píší o tom, jak silně dokázal otřást nejen společností, ale i sebejistotou nastupujících normalizátorů. V komentáři z 20. ledna 1969 se výslovně píše, že jeho „nejvyšší osobní oběť alespoň prozatím zkomplikovala ‚normalizaci‘ v moskevské režii, která ve dnech bezprostředně před jeho činem nabírala obrátky“. Samotný komentář se jmenuje „Palachovo mučednictví“.

Jazyk použitý v tomto i jiných článcích je vypovídající. Na rozdíl od debaty u nás, poznamenané komunistickou snahou jeho oběť zlehčit a vykreslit jako čin šílence, totiž jasně vyjadřuje to podstatné; Palachův čin má nezpochybnitelný význam bez ohledu na to, jestli povede ke kýženému cíli. Těžko říci, jestli je jen české specifikum poměřovat smysl lidského konání prostým kupeckým srovnáním nákladů a výnosů. Podobně jalově se často vede debata o likvidaci Reynharda Heydricha. Když je naděje na úspěch malá, je podle této logicky lepší nic nedělat a počkat, až se situace zlepší. 

Je smutné, že korektiv tohoto našeho pohledu musí tak často přicházet ze zahraničí. Je ale dobře, že existují lidé schopní takového jednání, které se výše zmíněné kupecké logice natolik vymyká, že nás nutí se s ní konfrontovat. Jan Palach mezi takové lidi bezesporu patřil. Jeho oběť dostala nový smysl o dvacet let později v roce 1989, ale význam jeho skutku není odvislý od toho, co dokázal a co změnil. Jen to bohužel v některých zemích evidentně vnímají lidé zřetelněji. 

Není zde článek celý?