Jan Palach: Jsou myšlenky, za které stojí za to trpět?

 

„Praktičtější je předstírat, že s protivníkem souhlasím, a udělat si
nenápadně a vskrytu to, co chci já ve svůj prospěch,“ dodala.

Je to tradice malého národa, zvyklého být na pospas mocným. „Mlč a trp, i
kdyby ti učitel nebo kdokoliv v úřadě křivdil, protože budeš-li své
právo hájit, ještě si ho rozhněváš a bude se ti mstít,“ – to prý je
podle sociologa Emanuela Chalupného typická zásada chování, kterou u nás
rodiče odmalička vštěpují dětem.
Chalupný to napsal ve svém díle Národní povaha československá už v roce
1930, tedy dávno před komunismem. Josef Jedlička ve své moudré knížce
České typy (Praha 1992) to označil za švejkovství: „Švejk je především
člověk, který chce žít a přežít. Přikládá samé biologické hodnotě života
takovou cenu, že nemůže být pochyb o jeho absolutní skepsi vzhledem k
nadosobním životním hodnotám.“

Pravda z jiného světa

V českém prostředí však vždycky převažovala silná opačná tradice, kterou
lze shrnout husitským heslem „Pravda vítězí“. Plně v souladu s touto
historickou tradicí byl „život v pravdě“, postulovaný za komunismu
disidentem Václavem Havlem, apelem na transcendenci. To umožňovalo
mučednictví.

Samou podstatou „absolutní pravdy“, která „vítězí“ a na niž se vždy
odvolávali čeští mučedníci, bylo to, že se tato pravda vymykala času a
místu. Byla to vždy pravda z „jiného, absolutního světa“, než v jakém
žil a s jakým musil bojovat jedinec, který se k této pravdě hlásil. Jan
Hus šel pokojně na smrt, protože jeho pravda byla odjinud, než kde žili
jeho soudci na kostnickém koncilu.

Jak poukazuje britská bohemistka Kathryn Murphyová, všichni disidenti a
odpůrci totalitních a absolutistických režimů, jaké kdy existovaly v
českých zemích, se odkazovali k absolutnímu hodnotovému systému odjinud:
Komenský, Havlíček, Masaryk. I proto napsal Jan Patočka při vzniku
Charty 77, že na světě existují věci, za něž stojí za to trpět.

Jak daleko jsou od tohoto nekompromisního, až nábožensky černobílého
postoje dnešní pragmatičtí mladí lidé v Česku. Pro praktickou politiku
je to bezesporu přínosem. Těžko se v parlamentě uzavírají kompromisy se
stoupenci protikladných nesmiřitelných „pravd z jiného světa“. Postoj
dnešních českých mladých lidí je velmi blízký praktickým, až
„hokynářským“ postojům Britů, kteří se normálně vysmívají
západoevropským, zejména francouzským pokusům o ideologizaci politického
života. (Tony Blair se svou nynější ideologickou politikou „morálních
vojenských intervencí“ je nebritský, proto je proti němu v Británii
odpor.) (Pozn. z r. 2019: To byly rajské doby, kdy se ještě Angličané chovali pragmaticky a víceméně neideologicky. Brexit to zničil… JČ)

Dnešní mladí pragmatičtí Češi zjevně dosud nemají dostatečně hluboký
emoční prožitek, aby porozuměli například Janu Patočkovi v jeho
historické situaci. Jakpak by však asi dnešní čeští mladí lidé
reagovali, kdyby ČR ohrozil nějaký Hitler a bylo nutno se vůči tomuto
nebezpečí postavit se zbraní v ruce?

Nejsme-li ochotni se za nic obětovat, nabízíme jiným svou svobodu a
dáváme se dobrovolně do područí. Vždycky se totiž najde někdo, kdo za
dosažení svých cílů bude ochoten nasadit život, a tomu budeme muset my
být podřízeni. Extrémním případem, který tuto situaci jasně ilustruje,
byli útočníci z 11. září a jsou jimi i sebevražední atentátníci z
Palestiny či Čečny. Protože se nebojí smrti, nelze nad nimi zvítězit a
není možno je potrestat. Jsou absolutně svobodní.

Nesvoboda je spojena se strachem ze smrti a s touhou zůstat naživu za každou cenu.

Článek původně vyšel ZDE

K tomu diskuse Ilona Klemm – Štefan Švec ZDE

Není zde článek celý?