Miloš Rejchrt: Můj národ nebyl jen trpitel, prokázal i velkou schopnost sebeničení

Miloš Rejchrt (* 1946) je evangelický farář, za minulého režimu disident a v letech 1980 – 1981 mluvčí Charty 77. Mluvili jsme s ním o tom, proč věřící často nevěří svým církvím, co nechala normalizace v lidech a proč se někomu líbí Babiš a nedělá na ně dojem, že někdo sloužil StB. A že je spíš (nadějný) zázrak, že to tu nevypadá ještě hůř…

Před koncem roku se objevil průzkum, který se zbývá jestli jsou Češi věřící a čemu vlastně věří, padají různá procenta. Jak to s námi je?

Ježíš Nazaretský jednou vyjádřil své překvapení, že u nikoho v Izraeli nenašel tak velikou víru, jakou prokázal římský voják a naopak vyčetl  svým  učedníkům, když panikařili při bouřce, že víru nemají. Lze z toho vyvodit, že příslušnost k nějaké skupině provozující nějaké náboženství není totéž co víra. A co víra skutečně je, nikdo s určitostí neví, neboť víra se děje mezi lidskou duší a Bohem a toto dění nelze zvnějšku spolehlivě zachytit, natož statisticky zpracovat.

Něco jiného než víra je vztah k určitému náboženství či náboženským institucím. Tady průzkumy přesvědčivě ukazují, že v české společnosti převažuje k církevním institucím vztah nedůvěřivý, až podezíravý. Podle mých odhadů na základě osobní zkušenosti v některých věcech se církevní katechismové směrnice zvláště římsko-katolické církve rozcházejí se společenskými zvyklostmi tak na 99 %, například  v otázce přípustnosti či nepřípustnosti antikoncepce. Morální nauku své církve ve velké  většině nerespektují ani její členové, sami sebe označující za “věřící“. K zpracování důležitých témat svého osobního života učení církve nepotřebují.

Čím to je ?

Nemyslím, že za odklon  společnosti od  církví může jen tvrdý proticírkevní tlak za komunistického režimu. Ve specificky českém případě na tom má podíl už násilná pobělohorská protireformace, jejímž výsledkem – jak si povšiml J. A. Komenský – nebylo ztotožnění lidu s habsburským  katolicismem, nýbrž ateismus. Proces takzvané sekularizace začal v Evropě mnohem dřív, než tu komunisté začali řádit. Už za války  označil německý teolog Bonhoeffer z vězeňské cely  náš svět jako “dospělý”. Dávám mu za pravdu, ač někdy se i dospělák chová dětinsky. Typická dnešní žena dokáže říci církevním autoritám “do toho mi nemluvte, je to můj život a já jsem dospělá”. Lidé našeho dospělého světa jsou ochotni zajít si do kostela pro hezký zážitek, útěchu a povzbuzení, ale ne pro rady, jak mám žít svůj osobní život, s kým sdílet lože či koho volit.  Nu a u nás hodně církevních  činitelů má pořád dojem, že musí svým nedospělým ovečkám radit i když nejsou tázáni, což  nedůvěru většiny společnosti vůči církvím  posiluje.

Dnes se – třeba v souvislosti s debatami o manželství a homosexuálech – často objevuje argumentace, že něco je přirozené a něco není přirozené. Jak by se na to dívali protestanti?

Zdá se mi, že bazírování na “přirozenosti“ je nejslabší článek v úctyhodné katolické věrouce. Nedávno vyzvali čeští a moravští biskupové v souvislosti s Istanbulskou úmluvou k modlitbám „za ochranu přirozeného lidství“.  K takovéto  modlitbě se protestantí těžko mohou přidat, neboť „přirozené“ jim nesouzní se slovy, „správné, plné, bohulibé“. Rodíme se do světa jako od nátury lidé hříšní, své přirozené lidství musíme odložit a přijmout za své lidství zjevené v Ježíši Kristu, v tom novém  Adamovi – to je také smysl svátosti křtu. Méně teologicky vyjádřeno, někdo se „přirodil“ jako heterosexuál, někdo homo, někdo trans a to všechno představuje pro něj i pro druhé potenciální průšvih. Aby sexuální enegie, nebezpečná jako všechno přirozené, byla nakonec zapřažena  do pluhu kultivujícího pole lidských vztahů, musíme ji všelijak „nepřirozeně“ omezovat zákony, usazovat etickými pravidly, vypiplávat všelijakými technikami, např. zbožností, poezií a uměním vůbec.

A co „přirozená lidská práva“?

I o lidských právech protestanti neradi mluví  jako o přirozených. To nejdůležitější o nás lidech a pro nás nám nebylo „přirozeno“, nýbrž zjeveno. Lid izraelský obdržel zákon od Boha, který se na Sinaji Mojžíšovi zjevil. Také Ježíš, se vším, co konal a říkal, je pro křesťany zjevením Boha. Křesťanství, jak já ho cítím, je neustávající  implantace zjevených hodnot do našich životů, tedy péče o to, co je správné, aniž je to přirozené. 

Křesťanský poslanec ale asi nemůže ohledně nějakého zákona argumentovat tím, že mu jako křesťanu bylo zjeveno, co je správné. Co by pak měl dělat? Naše společnost je dost sekulární, s tímhle by nepochodil.

Dokonce bych řekl, že v něčem je sekulární zcela a poslanci, který by se dovolával zjevení, se vysměje. Právem, však i poslanec křesťan musí předkládat argumenty srozumitelné všem, nikoliv své vnitřní motivace. Ty může sdílet a utvrzovat se v nich ve společenství jiných křesťanů, nikoli v parlamentu.

Nedal by se najít nějaký společný jmenovatel, který by mohli pochopit všichni? Třeba že je lepší, aby lidí trpěli spíše méně, než více?

Myslím, že dal. Každého z nás někdy něco strašně bolelo a moc jsme si přáli, aby ta bolest přestala. Na tom se shodneme všichni a většinou i na tom, že bychom neměli druhým dělat to, co nechceme, aby oni dělali nám, například mučili nás při výslechu, či prořezávali pohlavní orgán žiletkou. Nakonec najdeme většinovou shodu na tom, že určité věci by neměl dělat nikdo nikomu. Zhruba takto vznikly mezinárodně platné texty o lidských právech.

Tento princip se dá překlopit do pozitivně formulovaného  Ježíšova výroku “čiňte druhým, co chcete, aby činili vám”, ale tady už je o hodně širší aplikační pole podle toho, co vnímáme jako příjemné, natož pak dobré. Přesto zůstává toto “zlaté pravidlo” nezbytným společným jmenovatelem všeho usilování o zdařilé soužití mezi lidmi.

Když jde o člověka jako jedince, tak je to zřejmě snazší, než když jde o celou společnost…

Jistě, vzpomínám si, jak za první uprchlické vlny se někteří dezorietovaní jedinci ocitli v České republice  Byli odchyceni a umístěni do ubytovny v lese u Bezdězu. Po nějakém čase  je úřady vypustily do volné Evropy, jenomže na počátku internace jim byly  zabaveny mobilní telefony a  při vypouštění zase vráceny, ale s vybitými baterkami. Líbilo se mi, jak paní, která pracovala na náměstí  v Bělé v trafice, se svěřila, že když cestou na nádraží přijde nějaký uprchlík s prosbou o dobití, tak mu baterku dobije. Řekl bych, že ta paní správně pochopila Ježíšovo „zlaté pravidlo“.

Kdyby jí ale postával před trafikou celý zástup uprchlíků domáhajících se dobití baterek a jiných služeb první pomoci, to už by nezvládla, na tuto výzvu by muselo reagovat více lidí najednou podle nějakých  pravidel. Dohodnout se na nich by asi nebylo úplně snadné, ale pokud by dostatečný počet dohadujících cítil jako správné činit druhým to, co by sami chtěli, aby bylo činěno jim, kdyby těmi uprchlíky byli oni, nějaké humánní řešení by se našlo. Ovšem také je možné, že by se nenašlo, nýbrž bylo ukřičeno  stanoviskem “tato země je naše, uprchlíky tu nechceme”, což považuji za pravděpodobné. Však je v naší společnosti  pojetí demokracie jako neutuchající dikuse velmi chabé, převažuje  vymýšlení peprných sloganů a lepení nálepek s hanlivými neologismy – naposledy  nám pan president pustil do oběhu “lepšolidi”.  Když hlava státu vypouští z úst urážky a vulgarismy, ještě víc než sám ten fakt mne deptá, že  mnoho lidí to obdivuje jako odvážné pojmenování věci pravým jménem.

Proč je česká společnost v takovém stavu? Jak se společnost do takového stavu dostala?

Spíše bych řekl, že se z něho  ještě nevybabrala. Když se seznamuji s tím, co všechno museli zkusit výteční lidé v padesátých letech a pak za normalizace, o kolik skvělých postav, které by mohly být normativní a orientační, jsme přišli, protože je zlikvidovali Němci a potom komunisté, tak jsem nakloněn spíše k shovívavosti. Ovšem tento můj národ nebyl jen trpitel a oběť, on prokázal i velkou schopnost sebeničení. Letecké hrdiny z boje o Anglii ,ale i východní vojáky, co šli se Svobodou z Buzuluku, jsme my Češi zavírali do kriminálů a uranových dolů. Nevím o jiném národě, který by takto zacházel s bojovníky za vlastní svobodu. Zdáli se asi komunistickým držitelům moci nebezpeční, protože když bojovali jednou, tak by mohli jednou bojovat zase, tedy pryč s nimi. Komunisty si jako své vládce si tento národ zvolil, takže se stal likvidátorem svých elit. Jsme společnost těžce zdevastovaná. Že to tu není ještě horší než to je, to je spíš zázrak.

Listopad 1989 ale snad byl počátkem něčeho lepšího, zatímco dnes komunisté podporují vládu a lidem to nevadí…

Rok 1989 byl spíše koncem něčeho horšího než počátkem lepšího. Sice lidé komunistům rádi klíči odcinkali konec jejich „vedoucí úlohy“ a  komunisté se nádherně zesměšnili tím, že jednomyslně zvolili prezidentem jimi nedávno proklínaného „ztroskotance a samozvance „ Havla. To byl groteskní  konec vlády jedné strany. Společnost jako taková ale jednotlivým komunistům jejich komunismus ochotně odpouštěla. Miláčkem národa s devadesátiprocentní důvěrou se stal počátkem devadesátých let politik Vladimír Dlouhý, který vstoupil do KSČ v roce 1977 a vystoupil z ní až koncem roku 1989, přičemž v Prognostickém ústavu zastával  funkci předsedy stranické organizace. Nezdá se mi, že by k nevyhlášené kolektivní amnestii za hříchy minulosti došlo až teď. Vedly se sice už brzy po převratu řeči, že Havel to s tím sametem přehnal a měl nějakým blíže neurčeným způsobem ty komunisty znicotnit, ale celková společenská nálada tomu nepřála. Česká společnost dodnes váhá, jestli jí ten kariérní komunismus vadí, nebo nevadí.

Když byl poprvé zvolen prezidentem Václav Klaus, napsal jsi článek jako první pomoc pro zděšené. Desatero, jak to přežít. “Nepouštěj televizi, ať neuzříš jeho tvář.” Jak to dělat dnes, když je v politice najednou tolik lidí, které nechceme uzřít, ale nějak se rozmnožili? A Babiš je tady pořád, ať na něj praskne cokoliv.

Sám si nedovedu vysvětlit, jak je to možné, potože Babiš má spousty předpokladů, aby nebyl přijat. Je to kariérní komunista, agent StB a zbohatlík. To všechno by byl pro někoho jiného těžký handicap, v jeho případě  ten smrtící koktejl působí spíš jako živá voda. Myslím ale, že se těší jinému typu podpory než kdysi Klaus. Ten býval zbožnovanou ikonou, obrovský jeho portrét na místě Stalinova pomníku oznamoval “myslíme jinak”, měl svůj fanklub  žen a mužů silně mu citově oddaných. Jedna jeho fanynka mne za to, co jsem po jeho volbě prezidentem napsal, proklela. Lidé, kteří volí ANO, nehlasují ani tolik pro Babiše, spíše pro jeho politiku.

Co se jim na tom tak líbí?

Líbí se jim, jak došlápl na  hospodské, co kradli na odvodech daní. Za něj došlo i k takovým příjemným úkazům, jako že my důchodci jezdíme hromadnou dopravou za čtvrtinovou cenu a za léky doplácíme méně než dřív. To je rozumná politika, stáří má být nějakým způsobem bonifikováno, aby se starý člověk měl i na co těšit.Na a ekonomice se daří a to přidává body každému premiérovi. Babiš navíc na lidi působí  neokázale, chodí ve svetru, není to ani žádný velký řečník, takový normální chlap jako my, přitom ale se dohovoří bez tlumočníka se západními státníky. V lidech pracuje i vzpomínka na to, jak hájil antikorupčního policistu Šlachtu před ministrem Chovancem a přisuzují mu zásluhy v boji proti mafiím a zkorumpovaným politikům. Andrej je sympaťák.

A ani to agentství jim nevadí…

Choval se tak, jak by se třeba mnozí tehdy taky rádi chovali a stali se spolupracovníky StB, kdyby jim to někdo býval nabídl. My disidenti jsme  považovali spolupráci s StB za hřích, ale většina lidí za normalizace ani nevěděla, že nějaká StB existuje. Když na mne byla v roce 1980 nasazena tzv. sledovačka, doprovázela mne volha s třemi muži z domova až před Národní dům na Vinohradech, tam čekali po celou dobu mé šichty v kotelně a nudili se. Moji kamarádi údržbáři říkali: “Hele, máš tam zase kriminálku.” Tak jsem je poučil, že to je to něco jiného než kriminálka, se kterou někteří zkušenost měli. Myslím, že větším problémem než spolupráce s StB pro většinovou společnost bylo, když šel někdo na kariéru přes partaj, ale když se choval slušně, odpustili mu to.

Jak to pak může u nás vypadat dál?

Lépe, snad i díky díky tomu, že se narodili a narodí noví lidé, které ta minulost tak nepošahala. Slábne převaha těch, kdo byli zalezlí do svých pelíšků, nikdy si nepřipustili žádnou sebreflexi a dodnes je nenapadlo, jestli by se přece jen neměli alespoň trochu stydět, že chodili volit komunisty a ten vyhnilý a zlý režim i jinak podporovali. Když se trochu po svém okolí porozhlédnu, říkám, že ve srovnání s tím, co jsme zažívali za normalizace, je situace mnohem nadějnější.

Tak to by se asi mělo rozvést…

Tehdy člověk, s výjimkou těch,  jejichž jména  už znal z všelijakých pospisových akcí, potkával všude lidi poddajné až lokajské, poseroutky a  zbabělce, kterýžto pocit se mne zmocňoval hlavně kolem státních svátků. Tehdy všichni měli vyvěšený rudý prapor, dneska nemají ani ten český, to mám jenom já v celé čtvrti. Tehdy se do mě sousedi pouštěli, že jim kazím skóre, uličnímu výboru budou strženy body. Člověk opravdu nepotkával lidi svobodné. Jako tupé stádo chodili do průvodu  na Prvního máje a mávali barevnými papírky na klacku Husákovi a Biľakovi a provolávali “Ať žije KSČ”. Nemuseli, ale sami sebe přesvědčili, že musí.  Zdá se mi, že dnes potkávám nejen svobodné jedince, ale slušnou porci společnosti sestávající z lidí, kteří se chovají svobodně a odpovědně, svobodně myslí a svobodně se také vyjadřují. Jsou dokonce schopni se zorganizovat. Teď třeba se toho hodně dělo kolem Českého rozhlasu, když byl vyhozen šéfredaktor Vltavy. Vzbudilo to ohlas a lidé se dali dohromady a psali petice a manifestovali před budovou a zřejmě se nenechají otrávit ani tím, že zase neuspěli. Až bude další kauza, zase do toho půjdou. Společnost už není sterilní a mrtvolná, ale prokvašená různými enzymy a zdá se mi, že  mladí lidé vesměs jsou nakloněni svobodě a svobodnému vyjadřování a svobodným postojům. Mezi mladými lidmi jsem ještě nepotkal jediného voliče Miloše Zemana.

Že by na mladé bylo takové spolehnutí?

Ne že bych spoléhal na mládí jako takové, ale myslím, že především mladí přemýšliví a kreativní lidé dokáží společnost účinně ovlivňovat a přetvářet. Ne všichni jsou takoví, ale potkal jsem jich hodně, kteří si nedají všechno líbit a neskočí na každou pitomost a  pilně se vzdělávají. Nechovají se jako stádo a jsou odpovědní. Třeba nálada 17. listopadu na Národní třídě, to byla nádhera. To v těch druhých, co se posmívají  sluníčkářům a havloidům, není. Tii  nejsou schopni zpívat a nemějí udělat divadelní představení. Mám dojem, že je to u nás o hodně  lepší než v některých jiných zemích, kde se příliš mnoho I mladých lidí shlédlo ve vůdci typu Orbána. Mladé Češky a mladí Češi, pokud studují, rádi se vydají na rok na dva někam do Anglie, Francie, Itálie, Spojených států. Nevím o nikom, kdo by chtěl třeba studovat sociologii nebo podobný obor v Rusku, tam možná někdo hudbu nebo tanec. Nepotkal jsem mezi mladými nikoho, kromě jednoho policajta, kdo  by obdivoval Putina. Mladí lidé potřebují otevřený svět a potřebují ho otevřený na Západ, a když už na Východ, tak na nějaký  hodně dálný. To mne těší.

Není zde článek celý?