Není pravdivé definice národa

Pro to, aby Putin a jemu zavázaní
oligarchové mohli kumulovat svůj majetek, se jim mimořádně hodí státní
zřízení zvané „Ruská federace“ (RF). Hodí se jim armáda RF, jaderný arzenál RF,
či finanční úřady RF. 

Pomocí těchto orgánů státního aparátu dokázali vysoce efektivně
konsolidovat svou moc uvnitř RF a ozbrojené složky zároveň představují
dostatečně výmluvné svaly pro okolní svět a jeho (případné) snahy o kontrolu
finančních a jiných aktivit na Kreml navázaných oligarchických skupin na
mezinárodní scéně. „Je to jeden velký konglomerát“, popisuje novináři a
spisovateli Luku Hardingovi Alex Goldfarb, známý zvražděného důstojníka FSB
Litviněnka. Je to „Kreml s.r.o., založený na penězích“ (in Collusion, str. 245).

Pro apologetiku tohoto mocenského
mechanismu je jedním z klíčových ideologických nástrojů právě národovecký
narativ střihu 19. století. Identifikace s národem je ten nejefektivnější
způsob, jakým mohou oligarchové mobilizovat podporu mezi širší masou a zároveň
pokračovat v pohádkách, že v putinovském Rusku jde o něco jiného, než
o majetek „Kremlu s.r.o.“ 

„Lidé, kteří vládnou Rusku, tak Rusko zároveň
vlastní“, píše Edward Lucas (in The New
Cold War
, str. 259). Díky prezidentu Putinovi mají v rukou hračku
v podobě nejrozlehlejší země světa a při pohledu na Maďarsko Viktora
Orbána je zjevné, že se tento „úspěšný příběh“ dá s pomocí národoveckých
narativů replikovat.

Možná i díky celosvětové „úspěšnosti“
nacionalistického příběhu vznikají bizarní aliance, jako když svět obletí
fotografie dosluhujícího izraelského premiéra Netanjahua, jak si podává ruku
s Orbánem, za jehož vlády v Maďarsku bují antisemitismus a odstraňují
se památníky Georga Lukácse (přečtěte si o chystaném summitu V4 v Izraeli a jeho kritice více). 

Pro korupci
vyšetřovaného Netanjahua zřejmě nemotivuje jenom vidina zvratu členských zemí
EU v přístupu k Íránu. Před nadcházejícími předčasnými volbami
v Izraeli je mobilizace nacionalisticky laděné části elektorátu příliš
lákavá.

Andersonův popis národa jako „imaginární
komunity“ dobře vystihuje v podstatě náhodnou dynamiku, díky které na sebe
příslušníci jazykových skupin (Češi, Němci, apod.) začali nahlížet jako na
„národy“. Díky rozšíření knihtisku a následně tiskovin dostaly domácí
jazyky i jiný rozměr než jenom komunikační prostředek, kterým se dorozumívali
obyvatelé jednotlivých vesnic. Podle všeho na tom skutečně není nic vrozeného,
či jedinečného. Řečeno s Andersonem, tak stejně neuvěřitelné jako množství
padlých za vlast, tak je i ona představa „vlasti“, která tyto vojáky dovedla na
bojiště.

O to důležitější je studium pestrosti i
rozporuplnosti, kterou obyvatelé na území dnešní České republiky zanechali, jak v Britských listech nastínil Petr Homoláč.
V rozporech je často mnohem více pravdy než v plynulých příbězích,
které ex post ospravedlňují, proč většina z pestrosti charakteristické pro
střední Evropu byla v nedávné minulosti násilně vymýcena.

Je jistě zavádějící zjednodušený
národnostní příběh šmahem nazývat „sovětským výkladem dějin“. Pokud ale tímto
bylo skutečně myšleno varování před náchylností k národoveckým narativům, tak
BIS, na rozdíl od drtivé většiny představitelů MŠMT v polistopadové éře,
poukazuje na rizika, kterými vnímání české národní identity soustavně trpí. Tedy
nemožností přiznat si, že „česká“ identita, jak ji české učebnice často barvitě
vykreslují, neexistuje.    

Není zde článek celý?