Nepříjemný, leč nutný pohled do vlastního zrcadla

Tato masivní deziluze, již násobí i další faktory počínaje
strachem z globalizovaného světa přes prekarizaci práce či obavu ze ztráty
zaměstnání a konče zahlcením nesčetným množstvím digitálních informací,
nevyhnutelně ústí v iracionální až sebedestruktivní postoje vůči
nepřehlednému světu. Tito lidé, kteří mají strach ze ztráty své identity,
potřebují jednoduché a čitelné symboly a jasně definované dobro a zlo, a proto
se instinktivně přimykají k trumpismu, orbánismu či putinismu – tedy k jasně definovanému autoritářství jako ke
spáse, a současně lají jednolitému Západu – ať
už symbolizovanému Bruselem nebo Washingtonem. Toho vrchovatou měrou využívají
manipulativní média, jež předstírají zájem o starosti „Podzámčí“ a zároveň mu nabízejí
jednoduchá řešení, kupříkladu zachování homogenní společnosti prosté „cizáckých
vlivů“.

Je však pozoruhodné, že tato iracionální stanoviska
zaujímají i mnozí vzdělaní a inteligentní lidé, takže je třeba hledat i další
důvody. Ale i oni mohli nabýt oprávněného dojmu, že jimi klasičtí politikové a
sdělovací prostředky opovrhují a vysmívají se jim. Ovšem proč nebýt kritický
vůči tradičnímu establishmentu a zároveň nepodlehnout nebezpečné šalbě
autoritářství?

Tyto nihilistické postoje se následně manifestují ve
volbách, čehož zdatně využívají xenofobní a populističtí politikové nabízející
jednoduchá řešení komplikovaných problémů. Je ovšem zcela očividné, že
otřesní politikové typu Donalda Trumpa a Jaira Bolsonara nejsou jakousi
aberací, nýbrž v celku logickým produktem dlouhodobě selhávajících, či přímo
dysfunkčních politických systémů.

Navíc mezi politiky údajných starých dobrých časů a nynějšími
autoritáři existuje zřetelná
kontinuita
, pokud ji však chceme vidět. Naopak vytváření
zavádějících kontrastů 
mezi uhlazenými politiky předchozí éry a dnešními
vulgárními populisty pouze přispívá ke všeobecnému zmatku a klade překážky na
cestě k odstranění dnešního marasmu. Kontinuitu mezi starou a novou gardou
světových lídrů jednoduše nelze zamést pod koberec. Vždyť centrističtí a
dokonce i levicoví politikové, kteří byli celé dekády zcela oddáni fosilnímu průmyslu
a bezohlednému drancování přírodního bohatství, připravili ideologickou
půdu
pro antienvironmentální extrémisty typu Trumpa a Bolsonara.
Není proto na čase zpochybnit stávající systém, jenž není slučitelný
s udržitelným rozvojem, a jehož jsou tito politikové jen logickým, byť
děsivým produktem?

Otázkou ovšem zůstává, co s tím? Domnívám se, že je
nejdřív nutno hledat chybu u sebe; zda jsme k tomuto neblahému stavu sami
něčím nepřispěli, třeba oním mentorstvím či nezlomnou vírou v neomylnost tradičních
sdělovacích prostředků. Spoustu z nás odrazují arogantní postoje dobře
placených novinářů, kteří se nedokážou vcítit do obyčejných lidí a kteří se tváří,
jako by spolkli Šalamounovo lejno. Nemůžeme shlížet na jedince, kteří propadli manipulacím a nesmyslům,
jako na nesvéprávné idioty, ale jako na lidské bytosti, s nimiž je třeba
vést diskusi, přestože je to v řadě případů boj s větrnými mlýny.

Nemůžeme pouze upozorňovat na zjevné
manipulace všelijakých sputniků, breitbartů či kdysi
uznávaných periodik
, ale je zapotřebí, abychom taktéž
analyzovali systematická
selhávání a přešlapy klasických
mediálních domů
. Mainstream by se neměl obsesivně soustředit na nebezpečí přicházející
zvnějšku, ale v první řadě by měl nemilosrdně cupovat nešvary našeho
civilizačního okruhu – tedy problémy, jež se nás bezprostředně týkají. Nenabízím instantní řešení a zázračný návod, jak bleskurychle vybřednout z dnešního marastu; je to samozřejmě perná mravenčí dřina, ale jednou se
snad vyplatí.  

Není zde článek celý?