Pochvalme jednou Ovčáčka. Třeba přestane být zakomplexovaným hulvátem

Jiří Ovčáček a květy. | FOTO: Twitter Jiřího Ovčáčka

Je to vlastně smutný osud. Jste neúspěšným novinářem, jehož píli nedostatečně ocenily komunistické Haló noviny, ale dostal jste se k vysněné práci. Její náplní je ovšem i to, že vaším nejbližším se stane nemocný nerudný stařík, o nějž se musíte starat téměř jako dítě. Navíc se jedná o největšího politického hulváta v zemi a je chtěno, abyste se stal jeho kopií. Jiří Ovčáček to skutečně nemá lehké a je třeba mu podat pomocnou ruku.

Hradnímu mluvčímu se rozhodně líbí, že je veřejně nejznámějším zástupcem tohoto povolání u nás a přitom toho dosáhl tím, že je všeobecně nesnášen. Jeho vyjádření totiž v drtivé většině neslouží k tomu, aby veřejnost s něčím obeznámila, ale spíše někoho urazila.

Říká se: Jaký pán, takový pes a v hradních kancelářích to platí do puntíku. Miloš Zeman svou nevraživostí nakazil i prezidentského mluvku a ten, ve snaze se svému šéfovi ukázat v nejlepším světle, ochotně přejal od hlavy státu nejen rétoriku, ale i vulgaritu a sprostotu.

Pomohl mu to. V jeho pohledu rozhodně. Dostal totiž neomezenou moc útočit na kohokoliv, kdo se mu zrovna nezdá. Místo komunistických novin se jeho publikačním prostorem stal Twitter. Tam se dennodenně pouští do bitev s nenávistnými „liberály“, Českou televizí, Miroslavem Kalouskem a všemi lidmi, kteří nejsou po chuti Zemanovi.

Přitom se za tímhle vším hnusem možná skrývá nesmělý muž, který není zvyklý na uznání, a tak se nechal zmámit temnou stranou síly. Vždyť všimněme si, jakou dětskou radost měl Jiří například v momentě, kdy si pořídil roční tramvajenku. Dojemná chvíle v životě rádoby drsného kritika všeho odlišného od zvráceného myšlení prezidenta republiky.

Navíc, když se člověk podívá na reakce na Ovčáčkovy statusy na sociálních sítích, taky se není z čeho radovat. Hradní mluvčí je snad jedinou osobou nejen na Twitteru, která pod svými výkřiky může číst pouze kritiku a nadávky. To s psychikou rozhodně také zamává.

Nebylo by tedy dobré zkusit jednou za rok Jiřího pochválit. Třeba za hezkou kravatu, štramácký sestřih, nebo krásný úsměv? Možná by to v Ovčáčkovi opět probudilo toho malého Jirku, který se chtěl stát novinářem. Jinak, až se brzy bude poohlížet po nové práci, s doporučením od bývalého šéfa ji najde leda v Moskvě.

Není zde článek celý?